ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4841.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4841/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Komunistické strany Čech a Moravy se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 82.250,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 29 Co 70/2010-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 135.125,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Organizační složka žalobkyně, která měla do 1. 7. 1994 právní subjektivitu, se stala na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. 8. 1990, č. j. PF-72/290/Ba-41, vlastníkem domu, objekt bydlení, postaveného na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, část obce P., katastrální území S., obec S., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S. Pozemek je zapsán u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S. Vlastníkem uvedené parcely, nyní o výměře 587 m², byla Česk á republika s právem hospodaření žalované. Žalobkyni bylo na základě další hospodářské smlouvy v souvislosti s převodem vlastnictví k uvedenému domu zřízeno k předmětnému pozemku právo trvalého užívání, které bylo v evidenci nemovitostí zapsáno dne 9. 10. 1990. Dne 20. 12. 2000 podala žalobkyně písemnou žádost o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Do dne 30. 6. 2001 měla žalobkyně k předmětnému pozemku právo trvalého užívání a ke dni 1. 7. 2001 se stala jeho vlastníkem, a to v souladu s ust. §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), když toto ustanovení bylo sice zrušeno novelou zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), avšak nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. ze dne 9. 3. 2004, jímž byla ke dni
31. 12. 2004 zrušena část druhá zákona o půdě, bylo ust. §879c obč. zák. ke dni 1. 1. 2005 plně rehabilitováno. Ještě před účinností tohoto nálezu však byla žalobkyně nucena prostřednictvím své organizační složky uzavřít se žalovanou dne 21. 12. 2004 smlouvu o nájmu předmětného pozemku. Nájemné bylo sjednáno ve výši 23.500,- Kč ročně (splátky probíhaly čtvrtletně), s první platbou ke dni 15. 1. 2005, žalobkyně navíc byla nucena uhradit i částku 70.500,- Kč, představující nájemné za období od 1. 12. 2001 do 30. 11. 2004. Celkem tak žalobkyně žalované za užívání předmětného pozemku zaplatila částku 135.125,- Kč, přičemž žalovaná jí tuto částku nevrátila.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 20 C 2/2008-124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.875,- Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých splátek (výrok I.), co do částky 82.250,- Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých splátek žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.). Soud prvního stupně k tomuto rozhodnutí dospěl poté, co bylo jeho původní zamítavé rozhodnutí zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č. j. 29 Co 60/2009-104, se závazným právním názorem, že obvodní soud pochybil při posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, když ji v rozporu s tím, jak byla uplatněna, vztáhl na celou žalovanou částku, ačkoliv vzhledem k faktu, že plnění bylo poskytnuto ve splátkách, měla být otázka promlčení posouzena z pohledu ust. §103 obč zák. Ve svém druhém rozhodnutí tak obvodní soud uvedl, že mezi účastnicemi uzavřená nájemní smlouva je neplatná vzhledem k ust. §37 odst. 1 a §39 obč. zák., neboť žalobkyně, která již byla vlastnicí předmětného pozemku ze zákona, si tento nemohla od žalované pronajmout, když vlastnické právo nabyla před účinností nájemní smlouvy. Obecně sice platí, že zrušením protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno, ale v daném případě bylo zrušeno pouze derogační ustanovení zákona, proto se obnovil stav založený §879c obč. zák., jak sám Ústavní soud výslovně uvedl ve svém nálezu č. 278/2004 Sb. ze dne 9. 3. 2004. Pokud pak jde o žalovanou vznesenou námitku promlčení, dovodil soud prvního stupně, že je částečně důvodná s tím, že podle ust. §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobkyně se coby oprávněná o bezdůvodném obohacení, jakož i o tom, že je to žalovaná, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil, mohla dozvědět účinností zmíněného nálezu Ústavního soudu, tedy 31. 12. 2004. Žalobkyně přitom netvrdila nějaké zvláštní skutečnosti, které by jí zabránily seznámit se s uvedeným nálezem. Jelikož plnění nájemného bylo mezi stranami dohodnuto ve čtvrtletních splátkách, je třeba na danou situaci aplikovat ust. §103 obč. zák., podle nějž, bylo-li plnění dohodnuto ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Splatnost částky 70.500,- Kč nastala dne 4. 1. 2005, splatnost následujících pravidelných čtvrtletních splátek ve výši 5.875,- Kč pak nastala dne 15. 1. 2005, resp. 15. 4. 2005. Jestliže byla žaloba podána dne 13. 7. 2007, v případě všech nyní uvedených splátek marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Na tom nic nemění ani skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem uvedeného pozemku, když se práva na vydání bezdůvodného obohacení mohla domáhat již dříve, neboť jej nabyla ze zákona. Ohledně uvedených částek tedy byla námitka promlčení důvodná a soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jde-li však o následující splátky, právo na vydání bezdůvodného obohacení v jejich případě promlčeno nebylo, a soud tak žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, č. j.
29 Co 70/2010-141, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a uvedl, že tento se v plném rozsahu řídil jeho předchozím zrušujícím usnesením, věc posoudil po skutkové i právní stránce správně, a odkázal proto na odůvodnění rozsudku obvodního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., důvodnost pak v ust. §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Soudy obou stupňů dle jejího názoru nesprávně posoudily otázku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná zásadně odmítala respektovat předmětný nález Ústavního soudu v souvislosti s daným nárokem. Vzhledem k tomu, že účastnice nebyly s to dohodnout se na úpravě právních vztahů ohledně inkriminovaného pozemku, byla žalobkyně nucena podat k Okresnímu soudu ve Svitavách žalobu na určení svého vlastnictví, přičemž soud ve věci vydal dne 8. 8. 2007 rozsudek, č. j. 5 C 138/2007-30, jímž bylo určeno, že vlastnicí pozemku je žalobkyně. Toto rozhodnutí nabylo po proběhnutí odvolacího řízení právní moci dne 20. 11. 2007. Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy vázaly počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy se žalobkyně mohla dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že v situaci, kdy žalovaným je de facto stát, který přesvědčivě odmítá uznat nároky žalobkyně, může být z pochopitelných důvodů zviklána ve svých argumentech, neboť předpokládá, že stát je s celou situací dobře obeznámen a detailně zná příslušný nález Ústavního soudu a jeho důsledky. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že subjektivní promlčecí doba jí začala běžet až dne 20. 11. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Svitavách, č. j. 5 C 138/2007-30, jímž bylo určeno, že ona je vlastnicí sporného pozemku, a žaloba tak byla podána včas. Poukázala rovněž na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu, týkajících se problematiky běhu subjektivní promlčecí doby. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak v daném případě dovolání podle tohoto ustanovení přípustné není. Odvolací soud ve svém rozhodnutí přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu jeho výroku II. (jímž byla žaloba co do částky 82.250,- Kč s přísl. zamítnuta) a výroku III. (o nákladech řízení). Napadá-li žalobkyně tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky
82.250,- Kč s přísl. zamítnuta, není možné zde aplikovat ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože jednou z podmínek užití tohoto ustanovení je fakt, že soud prvního stupně – vázán právním názorem soudu odvolacího – rozhodl jinak než ve svém původním rozhodnutí, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Obvodní soud totiž v daném rozsahu rozhodl stejně jako ve svém původním rozhodnutí s tím, že právo žalobkyně je v této části promlčeno. Vzhledem k výše uvedenému by tak bylo možné shledat přípustnost dovolání pouze v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak tvrzena podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241 odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz §242 odst. 3, věta první, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Žalobkyně své dovolání postavila na jediné námitce, a sice že soudy obou stupňů nesprávně stanovily počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Nelze jí však dát zapravdu v tom směru, že tato počala běžet až v okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí určující, že právě ona je vlastnicí předmětného pozemku. Je nesporné, že bezdůvodné obohacení na straně žalované v daném případě vzniklo ve chvíli, kdy nabyl účinnosti výše citovaný nález Ústavního soudu. Jak správně v odůvodnění svého rozsudku uvedl soud prvního stupně (a odkazem též odvolací soud), podle ust. §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Z hlediska počátku subjektivní promlčecí doby je tedy v posuzovaném případě klíčový okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o předmětném nálezu Ústavního soudu. Dovolatelka však netvrdí, že by se o něm dozvěděla později, než nabyl účinnosti, resp. kdy a za jakých okolností se tak stalo. Říká pouze, že vzhledem k chování žalované měla pochybnosti, zda je skutečnou vlastnicí pozemku, což odůvodňuje tím, že žalovaným je v daném případě stát, který je jistě přesně obeznámen s okolnostmi případu a vydáním předmětného nálezu. Dovolatelka tak pomíjí,
že stát zde vystupuje toliko jako právnická osoba – subjekt ve smyslu §21 obč. zák., není
tedy vůči ní ve vrchnostenském postavení a názor žalované na celou věc je tak pouze jejím názorem, který má právní relevanci jen v tom směru, že představuje stanovisko účastníka sporu. Žalobkyni tak nic nebránilo v tom, aby žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podala včas, stejně jako neexistuje důvod, pro který by měl být počátek běhu promlčecí doby spjat až s deklaratorním rozhodnutím, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, a nikoliv s účinností citovaného nálezu Ústavního soudu. Shora uvedené závěry přitom plně korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu zmíněnou v dovolání (včetně usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005), neboť v projednávané věci lze souhlasit se soudem odvolacím, že rozhodující právní skutečnosti z hlediska úvah o platnosti nájemní smlouvy, a sice kdo byl v době uzavření této smlouvy vlastníkem nemovitosti, se žalobkyně mohla (měla) dozvěděla již ze zmíněného nálezu.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přípustné, a dovolací soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně nemá vzhledem k výsledku sporu na náhradu nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu