ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.614.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 614/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. Ž. , zastoupeného JUDr. Hanou Vrbovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 27, proti žalovanému Tusarova 1266, družstvo , IČ 26732629, se sídlem v Praze 7, Tusarova 1266/11, zastoupenému JUDr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420, o zaplacení 285.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 489/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, č. j. 68 Co 241/2010-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Hany Vrbové, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 285.000,- Kč s přísl. s tím, že jeho právní předchůdce uzavřel dne 8. 10. 1990 s původním správcem domu Bytovým podnikem v Praze 7 – s. p. dohodu o provádění úprav na vlastní naklad uživatele na základě žádosti uživatele o souhlas správce domu s provedením stavebních úprav. V uvedené dohodě bylo sjednáno, že v případě zániku užívacího práva bude náhrada stavebních nákladů projednána a stanovena podle příslušných právních předpisů. Na základě dohody žalovaného a původního uživatele nebytových prostor o přechodu práva nájmu předmětných nebytových prostor na žalobce uzavřel dne 30. 12. 2005 žalobce se žalovaným, který je vlastníkem domu, v němž se nebytové prostory nachází, smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že dnem podpisu nájemní smlouvy přechází práva a povinnosti nájemce a pronajímatele na účastníky této smlouvy. Dne 30. 1. 2007 došlo k ukončení nájmu a k předání předmětných nebytových prostor žalovanému. Oba účastníci si nechali vypracovat znalecké posudky ohledně zhodnocení uvedených prostor, ty se však lišily, načež žalovaný dopisem finanční vyrovnání zcela odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 10 C 489/2008-13, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 285.000,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně ve věci vydal dne 17. 3. 2009 platební rozkaz, č. j. 10 C 489/2008-7, v němž žalovanému ve smyslu ust. §114b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uložil, aby se pro případ, že proti němu podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem. Byl rovněž upozorněn na to, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že svůj dluh plně uznává a podle tohoto uznání rozhodne dle ust. §153a o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Žalovaný dne 6. 5. 2009 podal proti platebnímu rozkazu odpor, avšak k návrhu se ve lhůtě ani po jejím uplynutí nevyjádřil. Soud prvního stupně tak měl vzhledem k ust. §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný dluh co do důvodu i výše uznává, shledal splněnými podmínky předpokládané ust. §153a o. s. ř. a rozhodl rozsudkem pro uznání poté, co žalobu shledal důvodnou dle ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 68 Co 241/2010-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že dle ust. §205b o. s. ř. jsou proti rozsudku pro uznání odvolacím důvodem toliko vady uvedené v ust. §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Jestliže tedy žalovaný v odvolání tvrdil, že žalobní návrh není důvodný a že se soud prvního stupně nevypořádal s jím vznesenou námitkou promlčení, nemohl se odvolací soud těmito tvrzeními zabývat. Městský soud zrekapituloval znění ust. §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vydal rozsudek pro uznání. Jediným předpokladem pro vydání usnesení dle ust.§114b odst. 2 o. s. ř. je, že byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, tedy že ve sporu jde o peněžité plnění a v žalobě jsou uvedeny všechny skutečnosti, z nichž vyplývá oprávněnost žalobního nároku. Tyto podmínky dle názoru odvolacího soudu splněny byly, neboť byly dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti a předloženy důkazy k prokázání žalobních tvrzení. Rovněž shledal neopodstatněnou námitku žalovaného, podle níž nemělo být usnesení vydané dle ust. §114b o. s. ř. vtěleno do platebního rozkazu, ale mělo být vydáno samostatně. Z ust. §114b odst. 2 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu vydat výzvu dle tohoto ustanovení v samostatném usnesení. Jak platební rozkaz, tak rozsudek, byť je jimi rozhodováno ve věci samé, mohou obsahovat (a zpravidla také obsahují) i výroky mající povahu usnesení. Pravidelně se jedná např. o výroky o náhradě nákladů řízení či o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Je tedy zcela bez právního významu, zda usnesení vydané dle ust. §114b o. s. ř. je samostatným rozhodnutím či zda je pojato do platebního rozkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 890/2003). Nezbytnost doručit žalovanému platební rozkaz spolu s usnesením dle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. v jediné zásilce pak vyplývá přímo z ust. §114b odst. 2 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005). Podaným odporem nemohla povinnost žalovaného vyjádřit se ve věci zaniknout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Otázka zásadního právního významu tkví podle názoru dovolatele „v posouzení podmínek, za kterých lze vydat rozsudek pro uznání a jemu předcházející výzvu soudu dle §114b OSŘ“. Dovolatel se domnívá, že žaloba vykazuje vady, je nedůvodná a nesrozumitelná, takže soud měl nejdříve přikročit k odstranění těchto vad a teprve poté bylo možné zvolit postup dle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. Dle názoru žalovaného není možné z žaloby dovodit, že žalobci „vznikla nějaká škoda a žalovanému povinnost k náhradě škody“. Nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná a neobsahuje ujednání o případné náhradě nákladů vzniklých žalobci vzhledem ke zhodnocení nebytových prostor; dohoda o provádění úprav na vlastní náklad uživatele ze dne 8. 10. 1999 (zjevně míněna dohoda ze dne 8. 10. 1990) byla uzavřena se správcem domu a nikoliv s jeho majitelem. Případné právo žalobce je navíc promlčeno. Platební rozkaz byl vydán „běžnou administrativní pracovnicí soudu, neboť samosoudce není na platebním rozkaze nikterak podepsán a není tedy jasné, zda jím byl jakkoliv zkontrolován“. Dovolatel trvá na svém dřívějším tvrzení, že platebním rozkazem „nelze žalovanému ukládat další povinnost“, takže výzva dle ust. §114b o. s. ř. neměla být jeho součástí a měla být případně vydána samostatně. Včas podaným odporem pak byl platební rozkaz zrušen. Dovolatel je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobní tvrzení jsou „rozporná s hmotným právem“. Nebyly ani splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a naopak mělo být nařízeno jednání. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požádal rovněž o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že zákonné předpoklady pro vydání platebního rozkazu byly dozajista splněny a usnesení soudu dle ust. §114b o. s. ř. není nutné vydat jako samostatné usnesení. Žalovaný byl soudem prvního stupně řádně poučen o následku nesplnění výzvy, kterým je fikce uznání. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkající se obdobných případů. Žalobce na podporu svých tvrzení předložil soudu důkazy. Ve svém vyjádření zrekapituloval skutkový základ věci a konstatoval své přesvědčení, že jím uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě a není v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud předně podotýká, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením soudu odvolacího. Dovolatelem formulovaná otázka zásadní právní význam nemá, neboť účelem dovolacího řízení není podávat v obecné rovině výklad jednotlivých zákonných ustanovení (to je úkolem například komentářové literatury), ale objasnit jejich dopad na posuzovaný případ, jinými slovy zásadní právní význam může mít pouze taková otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Problematika vydání výzvy podle ust. §114b o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, jako součásti platebního rozkazu byla judikaturou vyřešena (konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 890/2003, či v usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5250/2008), jak ostatně konstatoval již odvolací soud. Citovaná rozhodnutí sice pracovala se starším zněním ust. §114b o. s. ř., avšak ke změně došlo pouze zavedením možnosti postupovat dle ust. §114b odst. 2 o. s. ř. i v případě elektronického platebního rozkazu, takže tato rozhodnutí jsou plně použitelná i pro posuzovaný případ. Jestliže pak může být uvedená výzva součástí platebního rozkazu, je zjevné, že je zcela v pořádku, že jsou žalovanému příslušné listiny doručeny v jediné zásilce.
V rámci rozkazního řízení občanský soudní řád vyžaduje, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Žalobce proto musí v rozkazní žalobě tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá nárok na zaplacení peněžní částky, jenž žalobou uplatnil. Tyto skutečnosti musí uvést v takovém rozsahu, aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. Soud ohledně těchto skutečností neprovádí dokazování (neboť ani nenařizuje jednání, v jehož rámci jedině by mohl dokazovat), a nezkoumá proto ani kupříkladu, zda jsou tvrzené skutečnosti „prokázány“ listinnými přílohami návrhu na vydání platebního rozkazu, nebo zda jsou tyto skutečnosti alespoň osvědčeny. Vylíčení rozhodujících skutečností tak spíše plní funkci logického zdůvodnění opodstatněnosti uplatněného nároku (viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluver ČR, 2009, s. 803). Dle zjištění soudů obou stupňů byly v žalobě dostatečně vylíčeny skutkové okolnosti, za nichž mělo k bezdůvodnému obohacení dojít. Jelikož v rámci rozkazního řízení soud neprovádí dokazování a vychází toliko ze skutečností tvrzených žalobcem, postačilo v daných souvislostech zcela, že rozhodné skutečnosti byly v žalobě vylíčeny tak, že z nich bylo možné usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalovaný ostatně ani neuvádí, v čem tvrzenou nesrozumitelnost žaloby spatřuje.
Soudu ani nic nebránilo postupovat dle ust. §114b o. s. ř. Není zřejmé, jaké vady stran skutkových tvrzení měla žaloba vykazovat, žalovaný navíc zcela pomíjí, že to byla jeho nečinnost, která vedla k vydání rozsudku pro uznání. Pokud by na výzvu dle ust. §114b o. s. ř. řádně reagoval, rozsudek pro uznání by vydán nebyl, bylo by nařízeno jednání a žaloba věcně projednána. Vzhledem k faktu, že žalovaný se však k uvedené výzvě nevyjádřil, nastala fikce uznání nároku a bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, a to zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. V dovolacím řízení nemohou být přezkoumány věcné námitky žalovaného (neplatnost smlouvy, absence ustanovení týkajícího se hrazení nákladů vynaložených na stavební úpravy, promlčení); vzhledem k ust. §205b o. s. ř. nemohly být uplatněny v řízení odvolacím, a v řízení dovolacím se jimi tedy nelze zabývat. Skutečnost, že platební rozkaz nebyl podepsán soudkyní, na jeho správnost nemá žádný vliv a nemůže představovat vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobcem nebylo tvrzeno, stejně jako soudem nebylo konstatováno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku škody, jak se dovolatel mylně domnívá. Nárok žalobce naopak vyplývá z ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, takže nebyl důvod zabývat se otázkou vzniku škody. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, co míní žalovaný tím, že žalobní tvrzení jsou podle jeho názoru „v rozporu s hmotným právem“. Žalobní (skutková) tvrzení pojednávají o skutkových okolnostech, které lze dle mínění žalobce podřadit pod hypotézu určité právní normy, z níž má vyplývat jeho nárok. Takové tvrzení nemůže být v rozporu s právem, neboť se jedná o tvrzenou skutečnost, jež existuje či existovala ve vnějším světě, a nikoliv o právní závěr. Jestliže tímto svým tvrzením chtěl dovolatel zpochybnit skutková tvrzení žalobce jako taková, nemůže tak již v dovolacím řízení učinit, a to jednak proto, že se dokazováním jejich pravdivosti vzhledem k vydání rozsudku pro uznání nezabývaly soudy nižších stupňů, jednak proto, že dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace nemá k dispozici.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaný výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu