ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.800.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 800/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému O. H., zastoupenému Mgr. Karlem Hronem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, o zaplacení částky 409.510,- Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 172/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2010, č. j. 24 Co 20/2010-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 4. 12. 2009, č. j. 3 C 172/2009-112, zrušil své předchozí usnesení ze dne 30. 10. 2009, č. j. 3 C 172/2009-105, jímž byl odmítnut návrh na nařízení předběžného opatření pro nesložení jistoty žalobcem (výrok I.), a zamítnul návrh žalobce na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému zakázáno jakkoliv nakládat s pozemkem parc. č. 2778/4 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 258 m2 v k. ú. Břevnov, obec Praha, zejména ho zcizit, zastavit nebo k němu zřídit jiné věcné právo třetí osobě (výrok II.). Okresní soud neshledal naplněny předpoklady vyžadované ustanovením §74 a násl. o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření, pročež návrhu žalobce nevyhověl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené usnesení Krajský soud v Hradci Králové, jenž je usnesením ze dne 13. 1. 2010, č. j. 24 Co 20/2010-124, v napadeném výroku II. zrušil a řízení o nařízení předběžného opatření zastavil. Krajský soud vyšel ze zjištění, že o témže návrhu mezi týmiž účastníky, odůvodněnému stejnými skutkovými tvrzeními, bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 7. 2008, č. j. 21 C 177/2008-13, (tímto soudem byla posléze věc postoupena Okresnímu soudu v Semilech jako soudu věcně a místně příslušnému) ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, č. j. 25 Co 69/2009-50, tak, že návrh byl zamítnut. Jedinou odlišností návrhů je, že původní návrh byl podán dne 7. 7. 2008 a v pořadí druhý byl podán dne 27. 10. 2009. Časový odstup obou návrhů delší než patnáct měsíců ani nově předložený důkaz o úmyslu žalovaného nemovitost zcizit však nic nemění na tom, že jde o návrhy totožné. Bylo-li již o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v souladu s ustanovením §159a odst. 5 o. s. ř. věc znovu projednávána. Tato skutečnost pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §104 odst. 1, věty prvé, o. s. ř., mající za následek, že soud musí řízení o později podaném návrhu zastavit. Neučinil-li tak soud prvního stupně, nezbylo soudu odvolacímu než jeho rozhodnutí zrušit a řízení zastavit v naznačeném rozsahu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel považuje za naplněné dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v rozpornosti učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel předně odmítl závěr soudu odvolacího o totožnosti obou jím podaných návrhů na nařízení předběžného opatření. Odlišnost návrhů spatřuje především ve znění jejich petitů, když v návrhu původně podaném požadoval omezení dispozice s pozemkem a na něm se nacházející stavbou garáže, v návrhu později podaném – jenž je předmětem nynějšího řízení - se pak domáhal omezení dispozice pouze s pozemkem. K této změně návrhu přistoupil právě s ohledem na právní názor odvolacího soudu, dle nějž by újma spočívající v omezení dispozice s pozemkem a stavbou byla zjevně nepřiměřená plnění, jehož se v řízení domáhá. Dovolatel dále obsáhle polemizoval se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž nebyly naplněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a předestřel důvody, jež jej k podání návrhu na vydání předběžného opatření vedly. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že jej nesprávně poučil o možnosti podat proti jeho usnesení dovolání. V odlišnosti právních závěrů soudů obou stupňů pak dovolatel spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti. Předestřené argumenty dovolatele vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém bylo podrobeno odvolacímu přezkumu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadeným rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení o nařízení předběžného opatření bylo zastaveno, přichází v úvahu přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle nějž je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto odpovídá i poučení o opravném prostředku poskytnuté účastníkům odvolacím soudem, jemuž tudíž v tomto směru nelze nic vytknout. K tvrzení dovolatele, že přípustnost dovolání je třeba posoudit dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., je třeba uvést, že toto ustanovení upravuje přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé, tedy o meritu věci, nikoliv proti rozhodnutím řešícím v řízení vyvstalé procesní otázky, mezi něž patří i podmínky řízení.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Usnesení odvolacího soudu však zásadní právní význam přiznat nelze, neboť v něm vyslovené právní úvahy plně odpovídají dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odklánět ani v projednávané věci. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že i při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba zohlednit ustanovení §83 a §159a odst. 5 o. s. ř., dle nichž je-li návrhem uplatňován tentýž nárok, brání opětovnému rozhodování o něm překážka věci rozhodnuté – rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 762/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 29 Cdo 841/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008).
Překážka věci rozhodnuté nastává, má-li být projednávána stejná věc, tedy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Totožnost předmětu řízení je dána tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 60, svazek 9/2001).
Namítá-li dovolatel, že v dané věci nejde o tentýž nárok, jaký byl již jednou předmětem rozhodování soudů, s ohledem na odlišnou formulaci petitů návrhů na vydání předběžného opatření, neboť v pozdějším návrhu požadoval zákaz nakládání pouze s pozemkem, zatímco v dřívějším návrhu se domáhal zákazu nakládání jak s pozemkem, tak i s na něm se nacházející stavbou garáže, nelze tuto námitku považovat za důvodnou. Okolnost, že svým dalším návrhem dovolatel zúžil rozsah požadovaného omezení, nemění nic na tom, že o nároku na omezení dispozice s týmž pozemkem, dovozovanému z týchž skutkových tvrzení a směřujícímu vůči téže osobě, již bylo rozhodnuto při rozhodování o původně podaném návrhu, nehledě na to, že v rámci předcházejícího řízení bylo rozhodováno i o omezení nakládání s další nemovitostí, tedy v podstatě o dvou nárocích uplatněných z téhož důvodu stejným návrhem. Shledal-li by soud v původním řízení ve vztahu k jednomu z nárokovaných omezení návrh na vydání předběžného opatření důvodný, mohl návrhu vyhovět částečně (správnost takovéhoto postupu soudu dokládá ku příkladu i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 119/98). Opodstatněnost těchto úvah je zřejmá i z již dříve Nejvyšším soudem vysloveného závěru, dle nějž sice ustanovení §74 až §77a o. s. ř. neupravují postup soudu v řízení o předběžném opatření v plném rozsahu a zákon ani nestanoví podpůrné použití ustanovení obsažených v ostatních částech občanského soudního řádu, ze systematického uspořádání občanského soudního řádu lze však dovodit, že pro řízení upravená v části druhé (včetně řízení o předběžném opatření) se plně použijí ustanovení části první a přiměřeně též ustanovení částí dalších, zejména části třetí. To platí samozřejmě jen tehdy, není-li v §74 až §77a o. s. ř. stanoveno jinak, a jen v rozsahu potřebném k dosažení účelu sledovaného institutem předběžného opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 417/2005, nebo též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář §1 – §200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 419). I pro rozhodování o předběžném opatření se tedy uplatní obecné zásady rozhodování soudů, dle nichž je žalobnímu návrhu možno vyhovět pouze částečně (soud je vázán žalobním návrhem pouze v tom smyslu, že jej nesmí překročit – srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), a dle nichž tudíž není možné na odlišnost dvou žalobních návrhů usuzovat pouze z toho, že v pozdějším z nich je upuštěno od části požadovaného plnění. Námitka dovolatele v tomto směru tedy postrádá věcné opodstatnění, a nelze z ní usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Za daných okolností pak nelze považovat za případnou ani námitku týkající se procesního postupu odvolacího soudu, jež se zakládá především na tvrzeném porušení zásady dvojinstančnosti, a to nejen proto, že mimo případy, kdy se jedná o procesní pochybení spojené se sporným výkladem procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), nezakládá tento nedostatek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ale především proto, že povinností soudu je kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (srov. §103, §104, §211 o. s. ř.). Ustanovením §219a o. s. ř. ve spojení s ustanovením §221 o. s. ř. je pak odvolacímu soudu uloženo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jestliže jsou zde takové vady řízení, že řízení nemělo vůbec proběhnout pro nedostatek podmínky řízení, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, a řízení zastavit. Za daných okolností byl tedy postup odvolacího soudu zcela v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu.
Další námitky dovolatele, týkající se splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, pak je třeba považovat za zcela bezpředmětné, neboť nesměřují k právní úvaze, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, pak ani není důvodu se zabývat tím, zda byly naplněny věcné předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež je Nejvyšší soud v souladu s ustanoveními §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnul.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu