ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.823.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 823/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně EQUIN MANAGEMENT COMPANY , se sídlem Silverside-Carr Executive Center, 501 Silverside Road, 19809, Wilmington, Country of New Castle, U.S.A., zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 172.385.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 198/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 64 Co 175/2008-190, takto:
I. Dovolání v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 64 Co 175/2008-190, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2007, č. j. 12 C 198/2003-168, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 172.385.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, jež dle jejího tvrzení představuje škodu, která byla způsobena její právní předchůdkyni, společnosti KOREK, a.s., nezákonným (později zrušeným) rozhodnutím správce daně o uložení daňové povinnosti; toto rozhodnutí – tvrdila dále žalobkyně – přivedlo její předchůdkyni k úpadku a k prohlášení konkurzu na její majetek. Pohledávku k náhradě škody, jíž uplatňuje vůči státu, nabyla žalobkyně jejím postoupením.
Rozsudkem ze dne 1. října 2007, č.j. 12 C 198/2003-168, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jako „soud prvního stupně“) žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vycházel ze zjištění, že dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kadani ze dne 9. 7. 1997, č.j. 26511/97/183971/2432, byla společnosti KOREK, a. s., (od 24. 10. 1997 s firmou změněnou na „SUBEKO, a. s.“) uložena povinnost doplatit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1995 v částce 20,913.768,- Kč; odvolání proti tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 22. 6. 1998, č.j. 15522/130/97, zamítlo. Obě označená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2000, č.j. 15 Ca 289/98-31, a věc byla vrácena finančnímu úřadu k dalšímu řízení. Dále vzal soud za prokázané, že hodnota majetku společnosti KOREK, a. s. dosahovala k 31. 12. 1996 výše 172.385.000,- Kč, a že na majetek společnosti SUBEKO, a. s. byl dne 28. 1. 2002 prohlášen konkurs. Zjistil, že vedle daňové povinnosti uložené dlužníku platebním výměrem přivedly obchodní společnost k úpadku i další nesplněné závazky – „rizikové pohledávky a přijaté ručitelské závazky“.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil jako nárok z odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (§1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik škody, jelikož ani přes opakovaná poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) nedoplnila konkrétní tvrzení o majetkové újmě, jež měla vzniknout společnosti SUBEKO, a. s. v důsledku nezákonných (zrušených) rozhodnutí. Tvrzení o „totální ztrátě majetkové hodnoty společnosti“ pokládal soud za vyvrácené již tím, že v průběhu konkursu byly zpeněžovány části podniku patřící této obchodní společnosti, a je proto zřejmé, že podnik patřící označené obchodní společnosti měl určitou majetkovou hodnotu a částka za jeho prodej utržená byla vyplacena do konkurzní podstaty.
Rozsudkem ze dne 11. září 2008, č.j. 64 Co 175/2008-190, Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně nesplnila povinnosti tvrzení o vzniku a rozsahu škody způsobené její předchůdkyni rozhodnutím správce daně, tvrdila-li pouze skutečnosti o hodnotě majetku společnosti KOREK, a. s., k 31. 12. 1996, nikoliv konkrétní skutečnosti o zmenšení majetkového stavu této společnosti (či jeho nezvýšení) v důsledku nezákonného rozhodnutí.
Dovoláním žalobkyně napadla „všechny výroky rozsudků soudů obou stupňů“. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovala závěr soudů obou stupňů o neprokázání vzniku škody a o povinnosti tvrdit pro rozhodnutí právně významné skutečnosti, jíž nesplnění ji soudy obou stupňů vytýkají. K věci samé zopakovala, že po vydání dodatečného platebního výměru správcem daně její předchůdkyně již nemohla dostát svým závazkům, přestala vyvíjet obchodní činnost a „fakticky zanikla“, čímž „zcela ztratila svou hodnotu“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla nesprávné posouzení otázky subjektivní legitimace Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2004, č.j. 12 C 198/2003-11, jímž byl za řízení odmítnut odpor žalované pro opožděnost. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není proto dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že v souzené věci nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť nebyl zjištěn vznik škody a její rozsah a k prokázání této podmínky vzniku odpovědnostního vztahu žalobkyně nesplnila ani povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí právně významné skutečnosti.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož k vydání rozhodnutí, z něhož žalobkyně dovozuje vznik tvrzené majetkové újmy, došlo před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. §36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonného rozhodnutí, 2/ vzniku škody a 3/ příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je i okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. §4 zákona č. 58/1969 Sb.).
Stát tedy odpovídá za škodu způsobenou nezákonným (později zrušeným) rozhodnutím za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti se (zrušeným) nezákonným rozhodnutím. Dle ustálené judikatury k výkladu ustanovení §442 obč. zák. (jež se použije i v případě posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu; srov. §20 zákona č. 58/1969 Sb.) je škodou míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkového hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu; to co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971).
Každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. §101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci je to proto žalobkyně (poškozená), jenž nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
K otázce vzniku škody a jejího rozsahu žalobkyně rozhodující skutečnosti v rozsahu odpovídajícímu aplikované hmotněprávní normě neuvedla, omezila-li se toliko na sdělení skutečností o hodnotě majetku obchodní společnosti SUBEKO, a. s. k určitému dni a o prohlášení konkurzu na její majetek, aniž by současně vylíčila, zda a v jakém rozsahu se majetkový stav této společnosti (v důsledku rozhodnutí správce daně) snížil (je-li uplatňována škoda skutečná), případně zda a v jakém rozsahu nedošlo k jeho rozmnožení, jež by bylo lze očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (žádá-li se též náhradu ušlého zisku). O své povinnosti doplnit vylíčení rozhodujících skutečností a označit důkazy k jejich prokázání byla přitom žalobkyně soudem podle §118a o. s. ř. řádně poučena; nemůže proto důvodně namítat, že řízení je z tohoto důvodu zatíženou vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zpochybňuje-li pak žalobkyně oprávnění Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových podat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu, přehlíží, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jedná v řízení nikoliv jménem svým, nýbrž jménem žalované (účastnice řízení), po dohodě s příslušnou organizační složkou státu podle §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s judikaturou a hmotným právem – není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu přípustné tudíž není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se dále podává, že jím žalobkyně napadá nejenom rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2007, č.j. 12 C 198/2003-168. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že jako soud dovolací rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Shora označený rozsudek je rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Jelikož občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§243c odst. 1, §104 odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 a o. s. ř. Podle těchto ustanovení žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu