ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1171.2010.2
sp. zn. 29 Cdo 1171/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně TIM Praha, a. s., se sídlem v Českém Brodě, Palackého 1352, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 64 94 97 11, zastoupené JUDr. Simonou Bělákovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, Lidická 5, PSČ 669 02, proti žalované GROUP VENTURE (EUROPE) s. r. o., se sídlem v Roztokách, 17. listopadu 490, PSČ 252 63, identifikační číslo osoby 26 17 83 71, zastoupené JUDr. Vladimírem Biolkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 376/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 5 Cmo 85/2007 – 182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 50 Cm 376/2002 – 119, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. září 2002, č. j. Sm 852/2002 – 11. Přitom jde v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 27. ledna 2004, č. j. 50 Cm 376/2002 - 27, odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 5 Cmo 442/2004 - 65, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy a tyto zhodnotil, jak mu ukládá ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Přitakal správnosti skutkových zjištění, dle nichž směnka, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), měla souvislost s kupní smlouvou ze dne 15. října 2001 (dále jen „smlouva“) a že nebyly splněny podmínky pro její uplatnění stanovené v čl. IV. smlouvy.
Zjištění učiněná z účastnického výslechu Ing. Š. O., předsedy představenstva žalobkyně, která by sama o sobě svědčila o jiné funkci směnky, a sice zajištění zálohy zhruba 10 % na blokaci nákupu všech strojů v hodnotě 30 mil. Kč, jsou vyvrácena ostatními provedenými důkazy, a to nejen účastnickou výpovědí jednatele žalované Ing. K., ale zejména pak listinnými důkazy, a to dopisem ze dne 7. prosince 2001, podepsaným Ing. O., v němž je výslovně zmiňována souvislost směnky se smlouvou, a samotnou smlouvou, v jejímž čl. IV. se výslovně hovoří o směnkách.
Ani výpověď svědka Ing. J. neprokázala verzi žalobkyně o funkci směnky, jmenovaný vyslovil jen svou domněnku, že se směnka měla týkat obchodu se všemi stroji, ale co představovalo směnečnou sumu, mu nebylo známo. Ani svědek B., který obchodně úzce spolupracoval se žalovanou, nevěděl nic o tom, že by se měl uskutečnit obchod s celým souborem strojů v hodnotě 30 mil. Kč.
Odvolací soud tak shledal zcela přesvědčivým zdůvodnění soudu prvního stupně, proč neuvěřil žalobkyni, že mezi účastníky byla ústně uzavřena dohoda o koupi všech strojů za 30 mil. Kč, když uvedl, že je obtížně představitelné, že by takovou dohodu uzavřeli účastníci jen ústně, a jejím jediným písemným výstupem by byl právě jen závazek jedné strany ze směnky znějící na tak značnou sumu.
Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že byla vystavena jen jediná směnka, a o směnce se zmiňuje právě článek IV. smlouvy, shledal odvolací soud závěr soudu o souvislosti směnky se smlouvou logickým a plně vyplývajícím z provedeného dokazování. Dle tohoto článku měla směnka zajišťovat zaplacení zálohové faktury za stroje a mohla být uplatněna až po předání strojů, k jejichž prodeji se váže. Závěr soudu prvního stupně, že nebyly splněny dohodnuté podmínky pro uplatnění zajišťovací směnky, shledal odvolací soud správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, který dovodil, že směnka byla vystavena k zajištění plateb žalované dle smlouvy a nevzal v potaz její argumenty, že z článku IV. smlouvy vyplývá, že na každý stroj či předem dohodnutý soubor strojů vystaví prodávající, tj. dovolatelka, kupující zálohovou fakturu. Na tuto částku před převzetím strojů vystaví kupující směnku na viděnou. Z provedeného dokazování má dovolatelka za nesporné, že žalované žádnou zálohovou fakturu nevystavila, neboť stroje převzala žalovaná v místě jejich uložení v Nymburce bez účasti dovolatelky. Je tak dle jejího mínění zcela nelogické, aby žalovaná v pozici kupující vystavila směnku, když v době převzetí strojů nebyla přítomna dovolatelka, navíc žalovaná nepřevzala dle svých vlastních tvrzení všechny stroje uvedené ve smlouvě.
Dovolatelka namítá, že směnečná suma neodpovídá ceně žádného ze strojů, žádného souboru strojů, jež byly předmětem smlouvy, a to ani ceně včetně DPH. Má za to, že řádně prokázala, že se směnka nevztahuje k předmětné kupní smlouvě, tudíž vymáhání směnečné pohledávky je zcela po právu.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (účinné do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy dána není.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je dovolání přípustné, rozhodne-li soud prvního stupně ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 50 Cm 376/2002 – 119, jinak než v dřívějším rozsudku, důvodem však nebyla vázanost právním názorem odvolacího soudu; odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení důkazů a neúplně provedené dokazování. V tomto případě tedy nejde o závazný právní názor soudu (srov. též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, citované v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1891).
Ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustnost dovolání dána, když dovolací soud neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu právní otázku zásadního právního významu a ani nezpochybňuje právní posouzení věci konkrétními námitkami. Předložená argumentace napadá skutková zjištění odvolacího soudu, avšak ani případný závěr, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilý založit přípustnost dovolání (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatel výslovně napadl též výrok II. o náhradě nákladů řízení. Protože proti tomuto výroku není dovolání přípustné, když přípustnost v tomto směru nelze z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání dovodit (viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu