ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1177.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1177/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti žalované imAGe Alpha, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, identifikační číslo osoby 25 75 45 56, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 81/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 81/2009 – 413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 54 Cm 81/2003 – 379, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. září 2003, č. j. 53 Sm 144/2003 – 15 (vyjma úroku specifikovaného ve výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přitom jde v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 13. května 2004, č. j. 54 Cm 81/2003 – 59, odvolací soud rozsudkem ze dne 10. dubna 2006, č. j. 5 Cmo 342/2005 – 136, kromě výroku o zastavení řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 28. května 1999 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost, identifikační číslo 45 31 66 19 (dále jen „banka“) a společnost IMOB a. s., identifikační číslo 60 19 79 01 (dále jen „společnost“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1080-99-065 (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě vznikl společnosti závazek splatit bance poskytnutý úvěr.
2) V listopadu 1999 uzavřela společnost jako zástavní dlužník s bankou smlouvu, kterou zřídila zástavní právo ve prospěch banky (dále jen „zástavní smlouva“) ke směnce popsané v příloze č. 1 zástavní smlouvy (dále jen „první směnka“). V této příloze je první směnka popsána jako směnka vystavená žalovanou dne 28. června 1999 na částku 3.566.545.164,- Kč.
3) Dne 9. prosince 1999 uzavřely banka, společnost a žalovaná smlouvu (dále jen „smlouva“). Podle článku 1.1 smlouvy žalovaná přebírá závazek společnosti splatit bance revolvingový úvěr. Výše jistiny s příslušenstvím měla činit 3.533.267.802,74 Kč. Podle článku 2.1 smlouvy se ruší zástavní smlouva. Podle článku 2.2 smlouvy předá banka žalované první směnku proti vydání dvou nových směnek na směnečný peníz 3.370,000.000,- Kč a 163.267.802,- Kč (dále též jen „druhá a třetí směnka“), přičemž první směnka i druhá a třetí směnka budou uloženy ve společné úschově, která umožní vrátit první směnku žalované a předat druhou a třetí směnku bance, pokud nebude splněna žádná rozvazovací podmínka uvedená v článku 3 smlouvy, případně vrátit druhou a třetí směnku žalované a první směnku bance, bude-li splněna alespoň jedna rozvazovací podmínka uvedená v článku 3 smlouvy. Podle článku 3 smlouvy pominou právní účinky založené smlouvou, pokud
a) nejpozději do 31. března 2000 společnost IPB Group Holding, a. s. (dále jen „IPB Group Holding“) nebo jiná pro banku přijatelná osoba nepřevezme či zcela nezajistí rizika banky spojená s dluhem z úvěrové smlouvy a zároveň
b) IPB Group Holding nebo jiná osoba nebude podle rozumného názoru banky přijatelným dlužníkem či osobou poskytující zajištění, s ohledem na standardní postupy banky nebo
c) žalovaná odstoupí od smlouvy v souladu s jejím článkem 4.2.
Podle čl. 4.8 smlouva nabývá účinnosti dne 27. prosince 1999.
4) Žalovaná vystavila k zajištění závazku ze smlouvy dne 27. prosince 1999 dvě směnky vlastní, se směnečnými sumami ve výši 3.370,000.000 Kč a 163,267.802,- Kč, splatnými pět dnů po viděné s doložkou „bez protestu“.
5) Téhož dne uzavřela žalovaná jako prodávající smlouvu o prodeji podniku (dále jen „smlouva o prodeji podniku“). Jako kupující byla ve smlouvě uvedena IPB Group Holding.
6) Městský soud v Praze vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 1. září 2003, č. j. 53 Sm 144/2003 – 15, návrhu právního předchůdce žalobkyně zakládajícího se na druhé a třetí směnce.
7) Žalovaná včasnými námitkami ze dne 12. září 2003 namítala proti směnečnému platebnímu rozkazu mimo jiné nedostatek své pasivní legitimace. Uvedla, že dne 27. prosince 1999 uzavřela smlouvu o prodeji podniku s IPB Group Holding, na jejímž základě přešly na tuto společnost všechny závazky včetně závazků z druhé a třetí směnky, bez ohledu na to, že nebyly v příloze smlouvy specifikovány.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala vydání (emisi) žalovaných směnek (jejich vystavení a předání remitentovi – bance) před uzavřením smlouvy o prodeji podniku. Nebylo prokázáno, že žena, která měla údajně dle účastnické výpovědi žalované a svědecké výpovědi Mgr. I. převzít obě směnky, byla pracovnicí banky. Žalovanou navrhovaný opakovaný výslech Mgr. I. posoudil soud jako nadbytečný nejen z důvodu, že není zřejmé, proč by měl být znovu proveden (z jakého důvodu by její výslech v roce 2009 měl být objektivnější a podrobnější než v roce 2008), ale též proto, že nejde o osobu, jež by neměla vztah k projednávané věci – Mgr. I. byla od 19. dubna do 8. prosince 1999 členkou dozorčí rady žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo prokázat námitkové tvrzení, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena až po vydání směnek.
Dále odvolací soud uvedl, že námitka neexistence pasivní legitimace by nebyla důvodná, ani kdyby žalovaná prokázala, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena až po vydání směnek. Konstatoval, že s ohledem na ujednání smlouvy nemohly směnečné závazky žalované přejít na IPB Group Holding v rámci prodeje podniku podle §477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Smyslem smlouvy totiž bylo mj. oddělení osob kauzálního dlužníka a směnečného dlužníka (k tomuto oddělení by došlo i v případě, že by v důsledku rozvazovací podmínky obsažené v článku 3 pominuly účinky uvedené smlouvy, neboť kauzálním dlužníkem z úvěrové smlouvy by zůstala společnost a žalovaná by neobdržela zpět od banky první směnku. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k přechodu směnečných závazků ze žalovaných směnek na IPB Group Holding, i kdyby smlouva o prodeji podniku byla uzavřena až po předání druhé a třetí směnky, neboť jak plyne z obsahu smlouvy, na tyto směnečné závazky se prodej podniku nevztahoval (ve směnečné dohodě nebylo smluveno, že osoba směnečného a kauzálního dlužníka má být totožná).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení. Má za to, že soud „důkladně a správně nepřihlédl“ ke všem vypovězeným, zjištěným a dovolatelkou tvrzeným skutečnostem ani k tomu, že dovolatelkou tvrzené skutečnosti „svědkové ve věci předvolaní de facto potvrdili“. Je přesvědčena, že soud při svém rozhodování „pouze dovozoval, vycházel pouze z vlastní úvahy o tom, co měli účastníci smlouvy na mysli, a nikoli z předkládaných důkazů a výpovědí“. Za zcela nesprávný považuje dovolatelka závěr soudu, že neprokázala dobu vydání druhé a třetí směnky. Uvádí zejména, že tyto směnky byly dle výpovědi Ing. J., předsedy představenstva žalované, vystavené dopoledne dne 27. prosince 2000, tedy v den, kdy mu je předložila k podpisu v prostorách advokátní kanceláře B., B., H., pracovnice banky. Poté, co tyto směnky žalovaná vystavila, odnesla je tatáž pracovnice banky; směnky se tedy „ve smyslu §15 obch. zák.“ nepochybně dostaly do dispozice banky, neboť šlo nepochybně o pověřenou pracovnici banky. Odkazuje pak na svědectví dalších osob, dle kterých teprve po vystavení druhé a třetí směnky byl podepsaný návrh smlouvy o prodeji podniku předán svědkyni Mgr. I., a teprve v odpoledních hodinách či večer podepsala návrh smlouvy o prodeji podniku banka.
Soud pak vůbec nebral v úvahu velmi důležitý důkaz doložený ve sporu, a to dopis likvidátora IPB Group Holding ze dne 4. června 2003, ve kterém tento výslovně uvedl, že druhá a třetí směnka přešly na tuto společnost a že IPB Group Holding je stranou zavázanou k plnění z těchto směnek, čímž výslovně všechny uvedené skutečnosti a u soudu prvního stupně přednesené výpovědi svědků potvrdil. Navíc tím potvrdil, že „on sám má být subjektem pasivně legitimovaným ve sporu, a nikoli žalovaná, jak tato sama po celou dobu řízení uvádí“.
Před nařízením jednání před odvolacím soudem obdržela žalovaná přípis od svědkyně Mgr. I., kterým jí sdělila, že nalezla další dokumenty k projednávané věci a že má další informace, které by mohla předložit u soudu. Žalovaná tedy požádala odvolací soud o předvolání svědkyně, přičemž uvedla jako důvod své žádosti právě přípis samotné svědkyně. Odvolací soud však toto svědectví bez toho, že by znal jeho obsah a obsah možných nalezených dokumentů, žalované neumožnil provést a svědkyni nepředvolal.
K závěru odvolacího soudu, že v dané věci je irelevantní, zda k předání druhé a třetí směnky remitentovi došlo před nebo po uzavření smlouvy o prodeji podniku, neboť směnečné závazky nemohly na IPB Group Holding v rámci podniku přejít, dovolatelka uvádí, že soud vycházel pouze z vlastní úvahy o smyslu uvedené smlouvy. Za nesprávný pak považuje právní závěr odvolacího soudu, podle kterého nemohlo dojít k přechodu směnečných závazků ani při uzavření smlouvy o prodeji podniku až po vzniku směnečných závazků, a odkazuje přitom na ustanovení §477 a násl. obch. zák. a na konstantní judikaturu, kterou blíže nespecifikuje.
Z výše uvedených důvodů se dovolatelka domnívá, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci, a že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a II. i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. zrušil a žalobu zamítl, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výhrady dovolatelky, zpochybňující správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, které vyústily v závěr, že neprokázala, že k vydání směnek došlo před uzavřením smlouvy o převodu podniku, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Námitkou, jíž vytýká odvolacímu soudu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že soud odmítl opakovaně provést důkaz výslechem svědkyně Mgr. I., pak dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně – nezahrnuje-li otázku zásadního právního významu – k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K jejímu přezkoumání proto založit přípustnost dovolání nelze. Přitom právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka shledává v závěru odvolacího soudu, že závazky z druhé a třetí směnky by nepřešly na IPB Group Holding, ani v případě, že by byly řádně emitovány (staly se majetkem remitenta – banky) ještě před převodem podniku na základě smlouvy o prodeji podniku.
Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou závěrech. Není-li (a ani nemůže být) pro závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná neprokázala emisi směnky před uzavřením smlouvy o prodeji podniku splněna podmínka zásadního právního významu, věcný přezkum posouzení druhé otázky, na které je rozhodnutí založeno, za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek.
Dovolatelka výslovně napadla též výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části měnící výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože proti těmto výrokům není přípustné, když přípustnost dovolání v tomto směru nelze z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání dovodit (viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 203/2003), dovolací soud též v tomto rozsahu dovolání odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že jeho rozhodovací činnost je založena na kasačním principu, a tedy mu §243b o. s. ř. neumožňuje rozhodnout o zamítnutí žaloby, jak výslovně požadovala dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu