ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.132.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 132/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. P. H. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Dvory, Chebská 355/49, PSČ 360 06, proti žalované Mgr. J. K. , zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 72/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2009, č. j. 8 Cmo 36/2009-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 8.160,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 49 Cm 72/2008-66, rozhodl o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 18. června 2008, č. j. 63 Sm 168/2008-11 (jímž původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 6% úrokem od 11. srpna 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.167,- Kč a náhradu nákladů řízení), tak, že jej v rozsahu částky 110.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 42.481,53 Kč zrušil (výroky I. a III.), ve zbývajícím rozsahu pak ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok II.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady „námitkového“ řízení ve výši 1.390,36 Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v řízení bylo (účastnickou výpovědí žalované, svědeckou výpovědí jejího manžela a obsahem korespondence účastníků) prokázáno, že žalovaná (prostřednictvím svého manžela) na směnku zaplatila celkem 110.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že soudy obou stupňů učinily na základě provedeného dokazování nesprávná skutková zjištění, což mělo za následek také nesprávné právní posouzení věci. Akcentuje, že na směnku měl podle tvrzení žalované plnit její manžel (tedy nikoliv výstavce směnky), navíc jen částečně a až po splatnosti směnky, dovozoval, že skutkový závěr o částečném placení na směnku nelze opřít jen o „tvrzení“ žalované a jejího manžela, tj. směnečného dlužníka a osoby jemu blízké. Takovým způsobem by totiž šlo zpochybnit jakékoliv směnečné nároky, aniž by placení na směnku bylo také doloženo potvrzením o platbě.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že z obsahu dovolání (srov. ustanovení §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) je zřejmé, že žalobce jím napadá rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zrušení směnečného platebního rozkazu v rozsahu částky 110.000,- Kč (ve zbývající části předmětu řízení byl ostatně dovolatel v dané věci úspěšný).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná (prostřednictvím svého manžela) zaplatila na směnku celkem 110.000,- Kč, dovolatel ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatňuje tak (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda lze závěr o uskutečněném (částečném) placení na směnku učinit „jen“ na základě účastnické výpovědi žalovaného směnečného dlužníka a výpovědi svědka, jímž je osoba žalovanému blízká. Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení §120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení), totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 18).
Jelikož dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 8.160,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 6.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu