ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2383.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2383/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně AVERSEN ENTERPRISES LIMITED , se sídlem Simis 12, Kiti, P. C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo 107986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému F. B. (dříve Ch.), zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 52/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 272/2008-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. března 2008, č. j. 22 Cm 52/2000-168, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. října 1999, č. j. 22 Sm 177/99-10, kterým uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni (EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci – dále jen „banka E.“) částku 12,742.407,- Kč se 6% úrokem od 1. srpna 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 42.475,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitka započtení, podle níž proti pohledávce ze směnky, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, žalovaný započetl pohledávku (postoupenou na něj smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. května 1999) z titulu smluvní pokuty sjednané ve „Smlouvě o předložení avalované směnky“, uzavřené mezi bankou E. a První slezskou bankou a. s. (dále jen „banka P.“) dne 1. listopadu 1995, pro případ porušení povinnosti banky E. nepřevést na třetí osobu směnku (vystavenou k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého bankou E. společnosti DEALER a. s.), za jejíž zaplacení převzala banka P. směnečné rukojemství (dále též jen „zajišťovací směnka“), není důvodná.
V této souvislosti akcentoval, že z komplexu vzájemně propojených smluv uzavřených dne 1. listopadu 1995 plyne, že účelem sjednaného zákazu převodu zajišťovací směnky bylo zajistit, aby nedošlo k oddělení pohledávky z úvěru od směnečné pohledávky, plnící ve vztahu k pohledávce z úvěru zajišťovací funkci. Převedla-li proto banka E. na třetí osobu v dané věci zajišťovací směnku spolu s pohledávkou, kterou zajišťovala, nemohlo tím dojít k porušení sjednaného zákazu převodu směnky a tedy ani ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty pro tento případ sjednané.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Dovolatelem zpochybněné právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily při výkladu konkrétního právního úkonu („Smlouvy o předložení avalované směnky“ uzavřené dne 1. listopadu 1995) a ze smluv na něj navazujících, žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Výklad, jak jej provedly soudy nižších stupňů, není v obecné rovině v rozporu s hmotným právem, když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů, určené ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Přitom závěr, podle kterého převod zajišťovací směnky spolu se zajištěnou pohledávkou není – se zřetelem k účelu zajišťovací směnky – porušením smluvního ujednání o zajišťovacím charakteru směnky (včetně sjednaného zákazu převodu takové směnky na třetí osobu), nevybočuje ani z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. mutatis mutandis rozsudek ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118.
Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu