ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2412.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2412/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatelů a) M. M. a b) M. M. , za účasti Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00034398, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 28/2008, o dovolání Stavebního bytového družstva POKROK proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 14 Cmo 571/2008-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání Stavebního bytového družstva POKROK (dále jen „družstvo“) usnesení ze dne 24. září 2008, č. j. 81 Cm 28/2008-31, jímž Městský soud v Praze vyslovil neplatnost usnesení shromáždění delegátů družstva o zamítnutí odvolání navrhovatelky b) a potvrzení usnesení představenstva družstva o jejím vyloučení.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bez dalšího dopadá i na právní vztahy bytových družstev a jejich členů a zda na tyto vztahy dopadá tradiční soukromoprávní zásada „nemo turpitudinem suam allegare potest“.
Konkrétně pak má dovolatel za to, že výkon práva navrhovatelů, a to „setrvání v členském vztahu k družstvu i po rozhodnutí o vyloučení a návrh na prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné“ odporuje v poměrech projednávané věci dobrým mravům i zásadám poctivého obchodního styku a nezasluhuje soudní ochranu.
Jak Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 či ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu přitom i v projednávané věci.
Odpověď na dovolatelem položenou otázku se zcela zjevně podává z ustanovení §261 odst. 3 písm. b/ obch. zák., §1 odst. 2 téhož zákona a §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z nichž plyne, že jak ustanovení §265 obch. zák., tak i ustanovení §3 obč. zák. (z něhož lze zásadu předkládanou dovolatelem vyvodit) bez dalšího dopadají i na vztahy mezi členem a družstvem, týkající se účasti v družstvu.
V poměrech projednávané věci však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (zejm. o důvodech, jež vedly navrhovatele k předložení nepravdivého čestného prohlášení družstvu) neplyne, že by navrhovatelé jednali s úmyslem družstvo jakkoliv poškodit či zneužít na úkor družstva svých práv.
Proto Nejvyšší soud neshledal důvodu připustit dovolání ani pro řešení otázky, jíž dovolatel implicitně otevírá, a totiž zda podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů (potažmo členské schůze) vůbec může být (pojmově) výkonem práva činěným v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku (srov. v tomto směru pro poměry žalob na určení, zda tu právo či právní vztah je či není, např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, a ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2046/2004, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). I kdyby tomu tak totiž bylo, nemohl by se tento závěr z důvodů výše vyložených projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto a navrhovatelům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu