ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2570.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2570/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně EHILA s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Mattoniho nábřeží 240/68, PSČ 360 09, identifikační číslo osoby 27 96 47 52, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, PSČ 360 06, proti žalovaným 1) A. C. a 2) M. C., oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Šoóšem, advokátem, se sídlem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 985, PSČ 413 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 60/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2010, č. j. 12 Cmo 221/2009-77, ve znění usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 221/2009-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.217,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. března 2010, č. j. 12 Cmo 221/2009-77, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 221/2009-87, potvrdil rozsudek ze dne 10. dubna 2009, č. j. 24 Cm 60/2008-48, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil ve vztahu k oběma žalovaným v plném rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 25. června 2008, č. j. 24 Sm 38/2008-11, kterým původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 100.000,- Kč s 6% úrokem od 11. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 330,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaní „ubránili námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu“, když prokázali, že směnkou zajištěná pohledávka (rozuměj pohledávka ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobkyní a prvním žalovaným dne 21. ledna 2008 – dále jen „smlouva o půjčce“) zanikla zaplacením. Současně dovodil, že námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky vskutku přísluší oběma žalovaným. Vzhledem k neexistenci jiného, než ze smlouvy o půjčce plynoucího závazku žalovaných vůči žalobkyni, shledal okolnost, že směnka „nese datum vystavení 10. května 2006“ (tj. datum vystavení předcházející uzavření smlouvy o půjčce), „nepodstatnou“; přitom zdůraznil, že směnka byla původně blankosměnkou s nevyplněnými údaji data vystavení a data splatnosti, přičemž ve skutečnosti byla vystavena až v souvislosti se smlouvou o půjčce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, „zda lze na případ, kdy v průběhu soudního řízení došlo ke změně spočívající v tom, že remitent přestal být jednatelem majitele směnky“, aplikovat ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnka zajišťovala zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce, zdůrazňujíc, že nedošlo k uzavření směnečné dohody mezi remitentem (M. O. – tehdejším jednatelem žalobkyně), žalobkyní a prvním žalovaným, nýbrž jde „o dva rozdílné právní vztahy“, tj. smlouvu o půjčce, uzavřenou mezi žalobkyní a prvním žalovaným, a směnku vlastní, vystavenou prvním žalovaným „ve prospěch“ remitenta M. O., „a to bez ohledu“ na skutečnost, že jmenovaný byl v době vzniku smlouvy o půjčce jednatelem žalobkyně.
Přitom směnka byla vystavena v době před uzavřením smlouvy o půjčce a před vznikem žalobkyně, a „navíc remitent již od 1. října 2009 jednatelem žalobkyně není, nemá tedy k žalobkyni žádný vztah a právní důvod vzniku předmětné směnky mu není znám“. Indosace směnky na žalobkyni proto má podle dovolatelky „právní význam“ a „na daný případ lze aplikovat ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona“; žalovaní tak „nemohou činit žalobkyni námitky, které se zakládají na jejich vlastních vztazích k remitentovi“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledal.
Jakkoli dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, jimiž napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, ve skutečnosti polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jde-li o řešení otázky, zda žalovaným svědčila kauzální námitka úhrady směnkou zajištěné pohledávky, ve spojení se skutečností, že remitentem byla osoba odlišná od věřitelky kauzální pohledávky, je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp.zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že remitent již od 1. října 2009 není jednatelem žalobkyně, v důsledku čehož tak k žalobkyni nemá žádný vztah a právní důvod vzniku předmětné směnky mu není znám. Tato výhrada dovolatelky je bez právního významu jednak proto, že k datu uzavření smlouvy o půjčce a (skutečnému) datu vystavení směnky remitent jednatelem žalobkyně byl, jednak proto, že na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Argumentace, podle níž by na existenci již vzniklých závazkových právních vztahů mohla mít vliv následná změna v osobě statutárního orgánu (jednatele) jedné smluvní strany (žalobkyně), je pak zjevně nepřijatelná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovaným sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a činí 7.917,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem činí celkem 8.217,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu