ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3101.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3101/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce B. B. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem v Brně, Minská 38, PSČ 616 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 39,018.237,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 242/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 270/2009-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 270/2009-305, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 15. dubna 2009, č. j. 52 Cm 242/2003-253, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 39,018.237,20 Kč z titulu náhrady škody.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1. Dne 25. dubna 1997 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále jen „právní předchůdkyně žalované“) a MÓDNÍ DŮM OSTRAVICA – TEXTILIA, a. s. (dále jen „společnost“) smlouvu o úvěru č. 208297024 (dále jen „smlouva o úvěru“).
2. Dne 25. srpna 1997 uzavřela právní předchůdkyně žalované a společnost zástavní smlouvu, a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru; předmětem zástavy bylo 19.700 ks akcií společnosti (dále též jen „akcie“) a společnost byla v zástavní smlouvě uvedena jako „zástavce“.
3. Předmět zástavy byl předán právní předchůdkyni žalované již 31. července 1997, přičemž potvrzení o předání a převzetí akcií obsahovalo údaj, podle něhož zástavní věřitel přijal akcie na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k cenným papírům (bez uvedení data), a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru.
4. Skutečným vlastníkem 19.500 ks akcií byl žalobce a 200 ks akcií jeho manželka A. B.
5. K datu uzavření smlouvy o úvěru, uzavření zástavní smlouvy a předání akcií byl žalobce předsedou představenstva společnosti.
6. Dne 1. února 2000 uzavřeli žalobce a PARNAS TRADING a. s. smlouvu o převodu 19.499 ks akcií, a to za kupní cenu 67,155.200,- Kč, splatnou v předem určených splátkách, s tím, že akcie budou předány do 31. března 2000 (dále jen „smlouva o převodu cenných papírů“).
7. Dopisem ze dne 20. června 2000 PARNAS TRADING a. s. odstoupila od smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 1. února 2000, neboť žalobce ani v dodatečné lhůtě nesplnil povinnost k předání akcií.
8. Žalobce dopisem ze dne 11. července 2000 požádal o vydání 19.700 ks akcií z důvodu „neplatnosti zástavní smlouvy“.
9. Dle předávacího protokolu ze dne 25. července 2001, podepsaného žalovanou, žalobcem a A. B., bylo 19.500 ks akcií předáno žalobci a 200 ks akcií A. B.
Odkazuje na ustanovení §373 a §757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na ustanovení §151d zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a na ustanovení §40 a §89 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalované (i žalovaná) „držely“ akcie oprávněně na základě smlouvy o zřízení zástavního práva a skutečnosti, že akcie jí byly za tímto účelem žalobcem (který vlastnil 19.500 ks) předány. Jelikož žalobce byl v době předání akcií a uzavření smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy i předsedou představenstva společnosti, shledal fakt, že v zástavní smlouvě byla jako zástavce a v protokole o předání jako předávající uvedena společnost, nevýznamným.
V situaci, kdy žalobce nevyznačil na akciích zástavní rubopis a zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního práva v důsledku toho nevzniklo, a kdy žalobce vyzval žalovanou (resp. její právní předchůdkyni) k vrácení akcií (čímž podle názoru odvolacího soudu dal najevo, že je odmítá opatřit zástavním rubopisem) až poté, kdy PARNAS TRADING a. s. odstoupila od smlouvy o převodu cenných papírů, odvolací soud uzavřel, že se žalovaná (právní předchůdkyně žalované) nedopustila protiprávního jednání, v důsledku kterého by žalobci vznikla (odstoupením od smlouvy o převodu cenných papírů ze strany PARNAS TRADING a. s.) škoda.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přitom předesílá, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů v tom, že nebylo prokázáno, že by před odstoupením kupujícího od smlouvy o převodu cenných papírů žalovanou vyzval k jejich vrácení, byť si je vědom toho, že „skutkové okolnosti nejsou v dovolacím řízení právně významné“.
Dovolatel akcentuje, že zástavní právo k akciím nevzniklo, jelikož nebyly ve smyslu ustanovení §40 odst. 2 zákona o cenných papírech opatřeny zástavním rubopisem. Přitom polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná (její právní předchůdkyně) akcie držela oprávněně, když o držbu nemohlo jít již proto, že z logiky věci nemohla považovat akcie (zástavu) za své. Navíc – pokračuje dovolatel – ze strany žalované (její právní předchůdkyně) nemohlo jít ani o oprávněnou detenci, když zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, neumožňoval žalované (její právní předchůdkyni) „přijímat mimo obvyklé hospodaření do detence nepeněžité hodnoty, které nejsou zástavou a o nichž, jako osoba existující pro poskytování úvěrů a povinná je řádně zajišťovat, musela vědět, že zástavou nejsou (že zástavní právo k nim nevzniklo)“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a s argumentem, podle něhož dovolatel napadá především skutkové závěry odvolacího soudu, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že dovolatel, jak ostatně sám v dovolání zmínil, především zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož žalovanou (ani její právní předchůdkyni) nevyzval k vrácení akcií v době předcházející datu odstoupení od smlouvy o převodu cenných papírů kupujícím (PARNAS TRADING a. s.). Přitom dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel u dovolání, které může být přípustné (jen) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá a jeho prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Jde-li o otázku, zda právní předchůdkyně žalované (resp. žalovaná) byla oprávněnou držitelkou akcií, je zcela zjevné, že právní předchůdkyně žalované tyto převzala jako zástavu zajišťující pohledávku ze smlouvy o úvěru, přičemž k předání akcií došlo se souhlasem jejich vlastníka (žalobce); jinými slovy právní předchůdkyně žalované byla od počátku srozuměna s tím, že akcie ve vlastnictví žalobce převzala pouze za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru (viz následně uzavřená zástavní smlouva). Jakkoli není sporu o tom, že zástavní právo k akciím nevzniklo, když na nich vlastník (žalobce) nevyznačil zástavní rubopis, žalovaná (resp. její právní předchůdkyně) měla až do okamžiku, kdy ji žalobce vyzval k vrácení akcií, tyto akcie ve své moci po právu a v důvěře v to, že žalobce (vlastník akcií) dostojí svému závazku, tj. za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru opatří akcie zástavním rubopisem.
Z výše uvedeného pak plyne i zjevná bezdůvodnost výhrady dovolatele, podle níž právní předchůdkyni žalované (resp. žalované) zákon o bankách zapovídal přijímat nepeněžité plnění, které není zástavou; je totiž nade vší pochybnost, že akcie právní předchůdkyně žalované převzala právě za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru a že ke vzniku zástavního práva k akciím nedošlo pouze proto, že žalobce (jako jejich vlastník) na akciích nevyznačil zástavní rubopis.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu