ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3106.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3106/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně I. C. Finance Corp., s. r. o. , se sídlem v Lysé nad Labem, Vojanova 1076/21, PSČ 289 22, identifikační číslo osoby 27 12 68 03, proti žalované Z. Š. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Butorou, advokátem, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 42, PSČ 766 01, o zaplacení 62.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 59/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2008, č. j. 7 Cmo 271/2008-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 3 Cm 59/2007-42, ve znění usnesení ze dne 11. května 2009, č. j. 3 Cm 59/2007-78 (poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 Cmo 477/2007-22, jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. srpna 2007, č. j. 3 Cm 59/2007-11, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá, není neplatná pro neurčitě vymezený údaj platebního místa), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 62.000,- Kč s 6% úrokem od 21. února 2007 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 206,66 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně – vycházeje ze skutkových zjištění, podle kterých bylo na předložené směnce vyznačeno platební místo pouze uvedením názvu obce „Kostelec“ a datum vystavení směnky údajem „06.2./07“ – uzavřel (zdůrazňuje přitom, že při posouzení otázky platnosti směnky byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozhodnutí), že předmětná listina je platnou směnkou vlastní. Jelikož žalovaná proti žalobou uplatněnému nároku „žádné konkrétní námitky“ nevznášela, žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že mezi podstatné náležitosti směnky vlastní patří podle ustanovení čl. I. §75 bodu 4. a 6. zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) mimo jiné také údaj místa, kde má být placeno a datum vystavení směnky. Obě náležitosti přitom žalobkyní předložená směnka obsahuje.
Platební místo bylo na směnce určeno (označením názvu obce „Kostelec“) takovým způsobem, že je „bez dalšího doplňování údajů dalšími právními úkony“ a při zohlednění ustanovení čl. I. §87 směnečného zákona zřejmé, kde má být na směnku placeno.
Pochybnosti podle odvolacího soudu nevzbuzuje ani údaj „06.2./07“, jímž je určeno konkrétní datum vystavení směnky (6. února 2007). V této souvislosti poznamenal, že „zápis letopočtu tvořený posledními dvěma číslicemi se v písemném vyjádření letopočtu běžně užívá“.
K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace, uplatněné žalovanou až v podaném odvolání, odvolací soud – odkazuje na ustanovení §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – nepřihlédl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka – sdílejíc argumentaci, na níž založil své v pořadí první rozhodnutí soud prvního stupně – nesouhlasila především se závěrem odvolacího soudu, podle kterého není předmětná směnka neplatná pro neurčitě vymezený údaj platebního místa a data vystavení. Podle dovolatelky totiž není označení platebního místa směnky pouze názvem obce „Kostelec“ (v situaci, kdy se v České republice nachází nejméně 24 obcí tohoto názvu) provedeno dostatečně konkrétně a nezaměnitelně. Stejnou vadou pak trpí i údaj data vystavení směnky „06.2./07“, z něhož nelze dovodit (zejména s ohledem na chybějící údaj letopočtu) v který konkrétní den byla směnka vystavena.
Odvolacímu soudu dále vytýkala, že se – v rozporu s ustanovením §103 o. s. ř., podle kterého soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé – nezabýval její námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Jakkoli dovolatelka připíná dovolací argumentaci jen k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tím, že odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením §103 o. s. ř., když se odmítl zabývat (až v odvolacím řízení) uplatněnou námitkou nedostatku aktivní legitimace, uplatňuje z obsahového hlediska dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Vytýkanou vadou však řízení netrpí. Věcná legitimace, představující hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení), nepatří mezi tzv. podmínky řízení (tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé), přičemž její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby. Postup předvídaný ustanoveními §103 a 104 o. s. ř. se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o platebním místu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je podle ustanovení čl. I. §75 bodu 4. směnečného zákona (mimo jiné) také údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat.
V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 (jenž je veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož výše uvedeným požadavkům dostojí také doložka vymezující platební místo směnky „pouze“ označením názvu obce „Kostelec“, považuje Nejvyšší soud za správný. Uvedením názvu obce je platební místo směnky nepochybně vymezeno dostatečně určitým způsobem, a to – oproti mínění dovolatelky – bez zřetele k tomu, zda případně existuje více obcí stejného názvu. Dovolatelkou zastávaný výklad, podle něhož by v případě výskytu více míst (obcí, měst) shodného názvu bylo zapotřebí – k naplnění požadavku určitého vymezení platebního místa – uvést na směnce ještě další údaje odlišující místo, kde má být směnka zaplacena od ostatních míst shodného názvu, nemá oporu ve směnečném zákoně a ve svých důsledcích by vedl k tomu, že na účastníky směnečných vztahů by byly – ohledně jejich místních znalostí – kladeny naprosto nepřiměřené a ničím neodůvodněné požadavky. Uvedený výklad ostatně odmítala již starší odborná literatura [srov. např. dílo František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha, 1941, str. 43, ve kterém se k výkladu ustanovení článku čl. 1. nařízení č. 111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, ve vztahu k určení platebního místa směnky uvádí, že „musí jíti o existující zeměpisné místo … Stačilo by však "Lhota", ač jest Lhot velké množství (v takovém případě jest místem splatnosti Lhota, v níž se presentace ku splacení skutečně stane)“] a zastáván není ani v literatuře soudobé (srov. např. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. část. Směnky. 2. vydání. Linde Praha, a. s. 2006, str. 519 – 520).
Věcně správným Nejvyšší soud shledává rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož směnka byla vystavena dne 6. února 2007.
Datum vystavení směnky (tj. údaj dne, měsíce a roku, kdy byla směnka vystavena) lze na směnce vyznačit libovolným způsobem (slovy, arabskými či římskými číslicemi, popř. i zažitými zkratkami), vždy se však musí jednat o údaj určitý a pojmově možný.
V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že údajem „06.2./07“, tj. číselným označením dne a měsíce (šestého února) a uvedením zkratky (posledních dvou číslic) roku (2007), bylo určeno zcela konkrétní datum vystavení směnky (v odborné literatuře srov. obdobně výše zmiňovaný komentář k Jednotnému směnečnému řádu, str. 44, nebo dílo Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 92) .
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu