ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.336.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 336/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, Kiti, P.C. 7550 Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. J. T., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 86/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 5 Cmo 232/2009-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 5 Cmo 232/2009-218, potvrdil rozsudek ze dne 24. července 2008, č. j. 37 Cm 86/2008-118, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Ing. J. T. ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 38 Sm 216/2006-27, kterým uložil všem původně žalovaným (P. B., P. J. a Ing. J. T.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 20,176.292,70 Kč s 6% úrokem od 3. října 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 67.254,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1. Převodu směnky (a směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 03/94/804/188 ze dne 17. listopadu 1994) nebránilo ustanovení §38 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.
2. Námitka nesprávného vyplnění údaje směnečné sumy je bez uvedení údaje, jaká je (podle názoru žalovaného) správná výše směnečné sumy, nekonkrétní a neurčitá (neodůvodněná), když z ní není patrno, v jakém rozsahu je (prostřednictvím této námitky) směnečný platební rozkaz napadán.
3. Právo vyplnit blankosměnku nebylo „časově limitováno“ a zajištění bylo možno „využít“ (blankosměnku vyplnit) „ne dříve, než se zajištěná pohledávka ocitne alespoň částečně v prodlení“.
4. Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje a „přechází spolu s listinou blankosměnky bez dalšího na jejího nabyvatele“.
5. Námitka neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky, jde-li o doplnění údaje splatnosti a určení zajištěné pohledávky včetně „příslušenství“ (bez specifikace, o jaké příslušenství jde), není důvodná, když není pochyb o tom, že zajištěna je „pohledávka se vším příslušenstvím.“ Doplnil, že i kdyby byla smlouva o vyplnění v tomto směru (co do doplnění údaje splatnosti) neplatná, „šlo by samozřejmě jen o neplatnost tohoto konkrétního ujednání a nikoli o neplatnost dohody totální“. „Chyběla by toliko platná dohoda o vyplnění údaje splatnosti a v tomto rozsahu by daná listina nebyla blankosměnkou“. „Potom doplnění splatnosti nebylo by vyplňováním blankosměnky, nýbrž změnou v textu listiny po podpisu žalovaného“. Žalovaný by tak byl směnečně zavázán, přičemž ve vztahu k němu by šlo o směnku splatnou na viděnou.
6. Při použití směnky nebylo jednáno v rozporu s dobrými mravy. Původní věřitel ze smlouvy o úvěru a ze směnky, jakož i dlužník ze smlouvy o úvěru a výstavce směnky „prošli konkursním řízením“, „prodej pohledávky byl logickým řešením, jak majetek dlužníka (který byl věřitelem směnkou zajištěné pohledávky a směnečné pohledávky) zpeněžit“ a „žalobce v době zcela přiměřené, po té, co pohledávku získal, směnku vyplnil a právo u soudu uplatnil“. Žalovanému nic nebránilo „sledovat vývoj zajištěného dluhu a činit si průběžně představu, co to pro něho může znamenat z hlediska jeho případného závazku směnečného“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky, maje judikaturu vrchního soudu v tomto směru za nesprávnou. Snáší argumenty na podporu názoru opačného, totiž že „v případě vyplňovacího oprávnění u blankosměnek se uplatní pravidla pro promlčení práva vykonat právní úkon“.
Dále akcentuje, že „nebylo v jeho možnostech naplnit očekávání soudu a podrobně substancovat tvrzení ohledně nesprávně vyplněné směnečné jistiny“. Podle dovolatele „bylo povinností soudu uložit žalobci vysvětlovací povinnost, jakož i provést navržený důkaz historií účtu“. Současně poukazuje na svá tvrzení „u jednání nalézacího soudu“, že „nominál pohledávky“ žalobcem přihlášené do konkursního řízení činil 5,557.626,- Kč a žalobce obdržel výtěžek zpeněžení v částce 712.926,- Kč, jakož i na jím odhadnutou absolutní možnou výši zajištěné pohledávky v částce 4,844.626,- Kč u jednání soudu odvolacího.
Za rozporné s ustálenou judikaturou považuje i řešení otázky (ne)určitosti dohody o vyplnění blankosměnky v případě chybějícího ujednání o způsobu vyplnění údaje splatnosti. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož „není-li žádného ujednání o splatnosti směnky, může věřitel do blankosměnky vyplnit jakékoliv datum splatnosti, pokud nepředchází splatnosti zajišťovaného závazku“, neboť výklad takového projevu vůle spatřuje „nad rámec výkladových pravidel“ podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Další „pochybení“ shledává v tom, že odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o „samozřejmosti“ neplatnosti nikoli celé dohody o udělení vyplňovacího práva, ale jen neplatnosti ujednání o způsobu vyplnění splatnosti směnky. „Za situace, kdy na směnečné listině chybí z podstatných náležitostí jen datum splatnosti, které má být dle dohody doplněno, nelze uvažovat o hotové směnce splatné na viděnou, ale stále jde jen o blankosměnku a blankosměnku nemůže být uplatněna ve směnečném řízení“.
Setrvává rovněž na výhradě, podle níž byla směnka uplatněna žalobcem v rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž znal zůstatek nesplacené jistiny úvěru, byl si vědom „lukrativní výše sjednaného úroku i úroku z prodlení“. „Vyplnění směnky částkou vyšší než 20,000.000,- Kč není při existenci jistiny 5,000.000,- Kč v souladu s obecně akceptovatelnou hodnotovou škálou“.
Konečně dovolatel namítá vady řízení spočívající v tom, že soudy nenařídily požadovaný „vysvětlovací“ důkaz historií úvěrového účtu a v tom, že se dovolateli nedostalo náležitého poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jde-li o výši směnečného penízu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. července 2009 – srov. část první, článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, judikatuře Nejvyššího soudu zcela odpovídá.
Závěr o nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky a případného omezení při vyplnění údaje data splatnosti formulovaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2010, sp. zn. 9 Cmo 274/2004 (uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) shledal Nejvyšší soud správným (a přihlásil se k němu) např. v rozsudku ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169.
V rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněném pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že majitel vyplnil blankosměnku v rozporu s vyplňovacím prohlášením údajem pozdějšího data splatnosti, bez dalšího neznamená, že by neměl vůči dlužníku, který vadné vyplnění namítne, právo na zaplacení směnky. Závěr, podle něhož s převodem nebo přechodem blankosměnky přechází na nabyvatele bez dalšího i právo ji vyplnit, přitom Nejvyšší soud přijal již v rozsudku ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006, uveřejněném pod číslem 89/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek žalovaného co do výše směnečné sumy, ve spojení s výhradou, že směnka byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy (vzhledem k výši jistiny a příslušenství směnkou zajištěné pohledávky), je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Není pochyb o tom, že ve včasných námitkách „správná“ výše směnečné sumy uvedena není a následná doplnění, na která žalovaný odkázal v dovolání, byla učiněna po uplynutí lhůty v podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K argumentaci dovolatele ohledně informační nouze (a vysvětlovací povinnosti žalobce) Nejvyšší soud – nad rámec shora uvedeného – pouze připomíná, že jako společník a jednatel úvěrového dlužníka nepochybně o dluhu ze smlouvy o úvěru a jeho výši vědět měl a mohl. Z týchž důvodů pak jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné i námitky, podle nichž je řízení před soudy nižších stupňů postiženo dovolatelem tvrzenými vadami.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o (případné) částečné neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky. K tomu srov. např. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008.
K domněnce dovolatele, podle které je žalobce „non subjekt“ (viz jeho podání ze dne 3. prosince 2010), Nejvyšší soud pouze dodává, že jednak jde o opožděné a tudíž nepřípustné „doplnění“ dovolacích důvodů (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.), jednak o existenci žalobce jako způsobilého účastníka řízení nemá pochyb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu