ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3697.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3697/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně COLOR PRAGUE s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Vršovicích, Bulharská 16, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 25680307, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Mgr. P. N. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Postupicích, Postupice 58, PSČ 257 01, a 2) Ing. L. P. , zastoupené Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jičínská 29/1616, PSČ 130 00, o určení vlastnictví k bytové jednotce a podílu na společných částech budovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 57/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 53 Co 126/2008-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Druhá žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobkyně ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 17. prosince 2007, č. j. 13 C 57/2006-166, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí v žalobě specifikované bytové jednotky a k ní příslušejících spoluvlastnických podílů na budově a pozemcích (dále jen „sporná bytová jednotka“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jelikož dovolatelkou vytýkané vady řízení, jež spatřuje v tom, že soudy nevyslechly svědka H. a neprovedly důkaz jí navrhovaným znaleckým posudkem, nezahrnují právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, nelze k jejich přezkoumání dovolání připustit.
Ani v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Soudy nižších stupňů v projednávané věci vyšly ze skutkových zjištění (jejichž správnost nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání postupem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumávána), podle kterých:
1) Mezi žalovanými nebyl vztah partnerský, ale pouze „pracovně-přátelský“.
2) „Rezervační smlouvu“ na spornou bytovou jednotku druhá žalovaná uzavírala s úmyslem zabezpečit své bytové potřeby.
3) Sporná bytová jednotka byla prodána žalobkyní (jednající prvním žalovaným jako jednatelem) druhé žalované za cenu stanovenou znalcem. Následně za tutéž cenu první žalovaný spornou bytovou jednotku koupil od druhé žalované.
4) Důvodem, pro který se druhá žalovaná rozhodla spornou bytovou jednotku krátce po koupi prodat, byla její nespokojenost s kvalitou prací při stavbě (dokončování) sporné bytové jednotky. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že první žalovaný měl od počátku v úmyslu spornou bytovou jednotku koupit pro sebe, v řízení najevo nevyšly.
5) Jediná společnice žalobkyně o prodeji sporné bytové jednotky druhé žalované a následně prvnímu žalovanému věděla a byla s ním srozuměna.
S ohledem na tato skutková zjištění nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť sporná bytová jednotka nebyla převáděna na osobu blízkou jednateli žalobkyně a (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů) první žalovaný spornou bytovou jednotku neprodával jménem žalobkyně s úmyslem pořídit ji (následným převodem) pro sebe; není tak naplněna hypotéza označeného ustanovení (nešlo o převod majetku mezi společností a osobou v něm vypočtenou) a nelze uvažovat ani o obcházení označeného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).
Proto napadené rozhodnutí nemohou činit zásadně právně významným dovolatelkou předkládané otázky výkladu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., a pro posouzení přípustnosti dovolání není ani podstatné, že odvolací soud, přitakávaje závěrům soudu prvního stupně o tom, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. nebylo porušeno, dále (nesprávně) dovodil, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. na poměry společnosti s ručením omezeným nedopadá (srov. v tomto směru §135 odst. 2 obch. zák.).
Ze stejných důvodů nelze dovolání připustit ani k posouzení otázky, zda lze prodeje rozestavěných bytů společností, „jejímž jedním z mnoha předmětů podnikání je i realitní činnost“, považovat za jednání uskutečněné v rámci běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení §196a odst. 4 obch. zák. Nespadají-li smlouvy o převodu sporné bytové jednotky do působnosti ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. (neboť nebyly uzavřeny mezi společností a osobami tam vypočtenými a nešlo ani o obcházení označeného ustanovení), není pro věc významné, zda – pokud by smlouvy o převodu sporné bytové jednotky spadaly do hypotézy právní normy upravené v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. – jsou naplněny předpoklady ustanovení §196a odst. 4 obch. zák.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z otázky, zda „lze považovat jednání jednatele společnosti (zde prvního žalovaného), který (…) vyvede ze společnosti majetek za účelem jeho pozdějšího nabytí, za odporující zejména §3 obč. zák.“ (rozuměj zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), „resp. naplňující dikci ustanovení §39 obč. zák. pro svůj rozpor s dobrými mravy“.
Je tomu tak již proto, že dovolatelka při formulování této otázky vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, podle kterého žalovaní první smlouvu o převodu sporné bytové jednotky (ze žalobkyně na druhou žalovanou) neuzavírali za účelem následného převedení sporné bytové jednotky na prvního žalovaného, nýbrž pro zajištění bytových potřeb druhé žalované. Dovolatelka tak obsahově uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a k jehož přezkoumání dovolání připustit nelze.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, druhé žalované náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 10.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož zástupce prvního žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži dovolatelky celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu