ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4012.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4012/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně SPRING spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Hálkova 1203/32, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 14 70 45 36, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem v Rokycanech – Střed, Míru 17, PSČ 337 01, proti žalované Mgr. Ing. J. S., jako insolvenční správkyni dlužníka STAVMAT-SPRING, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 00 57 48 48, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 122 Cm 9/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 13 Cmo 18/2010-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. října 2009, č. j. 122 Cm 9/2009-24, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o určení „existence“ pohledávky ve výši 4.900.000,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §585, §570 a §574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož dohoda o narovnání, uzavřená dne 31. prosince 2008 mezi žalobkyní a dlužníkem STAVMAT-SPRING, spol. s r. o. (dále též jen „dohoda“, resp. „dohoda o narovnání“), „svým obsahem fakticky narovnáním není, neboť nebyl splněn jeho základní předpoklad, kterým je spornost pohledávky, jež měla být předmětem narovnání“. „Nejedná se však ani o dohodu podle ustanovení §570 obč. zák., neboť předpokládá nahrazení dosavadního závazku dlužníka závazkem novým, zatímco podle dohody fakticky k tomuto nahrazení nedochází, neboť zaplacením částky 4,9 mil. Kč jsou vzájemné vztahy jejích účastníků vypořádány“. Dovodil, že „podle svého obsahu tak dohoda představuje podmíněné prominutí dluhu, vázané na zaplacení částky 4,9 mil. Kč, k němuž nedošlo“. „Namístě je pak závěr, že dosavadní závazek dlužníka nezanikl a nebyl nahrazen závazkem novým, resp. nevznikla tomuto závazku odpovídající pohledávka za dlužníkem ve výši 4,9 mil. Kč“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka „nesouhlasí zejména s právním posouzením uzavřené dohody o narovnání“ a dále snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož v důsledku dohody došlo ke vzniku nové pohledávky za dlužníkem ve výši 4.900.000,- Kč, když „platnost a účinnost dohody je dána jejím podpisem“. Jelikož dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem a dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen (závazkem) nově sjednaným, který je „obsažen v dohodě o narovnání“, přičemž takový (nový) závazek byl řádně přihlášen, je přihlášená pohledávka „po právu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a podle něhož v projednávané věci nejde o dohodu o narovnání, neboť nebyl splněn základní předpoklad, kterým je spornost pohledávky, jež měla být předmětem narovnání, ani o dohodu o privativní novaci), dovolatelka nenapadá. Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, který byl dne 12. ledna 2011 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované insolvenční správkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu