ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4138.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4138/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Ing. J. P. , jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B.F.K.S., spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25 50 42 40, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Rybníček 4, PSČ 602 00, proti žalované Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 47 11 43 04, o zaplacení částky 995.359,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 28/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č. j. 6 Cmo 95/2009-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 6 Cmo 95/2009-55, potvrdil rozsudek ze dne 11. května 2009, č. j. 49 Cm 28/2007-27, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky 995.359,60 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 18. prosince 2003 do zaplacení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §524 odst. 1 a 2, §525 odst. 1 a 2, §526 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pro právní posouzení věci není v daném případě podstatné, zda smlouvy o postoupení pohledávek (ze dne 3. října 2002 a 4. října 2002) uzavřené mezi úpadkyní jako věřitelkou žalované (postupitelkou) a postupnicemi RD CREDIT, s. r. o., a Pharmacy CZ, s. r. o. jsou platné, případně „zda se jedná či nikoli o účinné či neúčinné právní úkony“. Za podstatné považoval pouze to, zda a kým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávek a zda plněním označenému postupníkovi závazky žalované zanikly.
Argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu [rozhodnutím uveřejněným pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněná pod čísly 21/2011 a 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], zdůraznil, že oznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když je smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Pro dlužníka je totiž podstatné pouze to, zda postupovaná pohledávka existuje, není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.
K námitce, podle níž „oznámení o postoupení nebylo za společnost úpadkyně vůči žalované učiněno osobou k tomuto úkonu oprávněnou“, dále doplnil, že „v případě, kdy bylo žalované (spolu s oznámeními o postoupení pohledávek) notářskými zápisy doloženo, že ve společnosti úpadkyně došlo ke změnám v osobě společníků a jednatele (...) a že je za ni oprávněn jednat jednatel R. K. a posléze likvidátor Ing. R. K., (...) nelze žalované přičítat k tíži, když z údajů v těchto notářských zápisech vycházela“. Prokázat opak toho, co je osvědčeno nebo potvrzeno v notářských zápisech jakožto veřejných listinách, je pak možné „jen v důkazním řízení a při jednání“; „žalovaná proto zcela oprávněně z těchto listin vycházela, o pravdivosti toho, co v nich bylo (mělo být) osvědčeno, neměla totiž pochyb“ a „jednala proto v dobré víře“.
Jde-li o výhradu, že „žalobkyně svůj žalobní návrh v průběhu řízení změnila (rozšířila) o požadavek na vyslovení neplatnosti, eventuálně neúčinnosti jednotlivých postupních smluv a dále o požadavek na zaplacení další částky ve výši 319.804,45 Kč s příslušenstvím, pak nepřipuštění této změny soudem prvního stupně, s ohledem na jeho (správné) právní závěry, bylo namístě“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle dovolatelky „odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl naprosto odlišně od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v naprosto totožné věci, kdy tento rozsudkem č. j. 14 Cmo 64/2009 ze dne 29. dubna 2009 vyslovil neplatnost uvedených právních úkonů“. V něm dovodil, že „R. K. nebyl v době, kdy jako statutární orgán (jednatel) pozdější úpadkyně uzavřel jejím jménem smlouvy o postoupení pohledávek, jednatelem této společnosti, poněvadž pokud řádně nenabyl jeden z převáděných obchodních podílů (obchodní podíl společníka MUDr. M. B.), nestal se jediným společníkem této společnosti a nebyl oprávněn učinit rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, kterým se jmenoval jednatelem společnosti“. „Stejně tak nebyl ani oprávněn rozhodnout o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora“. „Jednání R. K. a R. K. tak pozdější úpadkyni nezavazuje“ a plnila-li žalovaná na základě oznámení o postoupení pohledávek učiněných těmito osobami vůči postupníkům, pohledávky úpadkyně tímto plněním nezanikly.
Dovolatelka se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „plnila-li žalovaná na základě výše uvedených smluv o postoupení pohledávek třetím osobám, toto její chování požívá v souladu se zásadami poctivého obchodního styku právní ochrany“, neboť „ustanovení §255 obchodního zákoníku na posuzovaný případ nedopadá“. Naopak „jednání osoby, která vystupovala jako likvidátor právnické osoby, ač jím nebyla“ je podle dovolatelky „nutné posoudit podle ustanovení §33 odst. 2 obč. zák.“
Konečně nesouhlasí ani s postupem soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 4. května 2009, č. j. 49 Cm 28/2007-26, „zamítl“ změnu žaloby z důvodu hospodárnosti řízení. Podáním ze dne 4. května 2009 se přitom dovolatelka domáhala, aby byl „doplněn žalobní petit současně také o určení neplatnosti právních úkonů“ a „rozšířena žaloba o částku 319.804,45 Kč“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu zrušil“.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, jíž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když vytýkaná vada řízení, podle níž soud nesprávně nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala rozšíření žalobního petitu o další nároky, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z pohledu námitky, podle níž odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí „v naprosto totožné věci“ vyslovil neplatnost právních úkonů (rozuměj smluv o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek) učiněných R. K. jakožto jednatelem společnosti a poté Ing. R. K. jako likvidátorem společnosti. Je tomu tak již proto, že zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2009, č. j. 14 Cmo 64/2009-68, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. února 2011, sp. zn. 32 Cdo 4511/2009, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak zcela respektuje (viz přiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí uveřejněná, byť i následně, pod čísly 16/2004, 61/2010 a 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §526 obč. zák.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu