ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4159.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4159/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně I. M. C. Burzovní společnost a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, identifikační číslo osoby 60 19 71 29, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, o zaplacení 147,327.120,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 52/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 445/2008 – 163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Cm 52/2006 – 129, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 147,327.120,- Kč s 21% úrokem ze 100,527.120,- Kč od 8. prosince 1998 do zaplacení a s 21% úrokem z 46,800.000,- Kč od 8. prosince 1998 do zaplacení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy, kterým vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06) přípustnost dovolání založit nelze. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, využil svého práva daného mu v citovaném ustanovení a takový postup je v souladu s právem. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Odvolací soud založil napadené usnesení na tom, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2009, kde v intencích usnesení Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99) uzavřel, že je-li osobou, vůči které je uplatňována námitka promlčení banka, která je podle §1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), osobou, která má poskytování úvěrů v předmětu podnikání přímo ze zákona a která potřebuje pro výkon uvedených činností povolení podle §4 zákona o bankách, přičemž předpokladem udělení takového povolení je podle ustanovení §4 odst. 3 písm. b) a c) zákona o bankách i posouzení odborné způsobilosti a občanské bezúhonnosti osob, které jsou na základě pracovní, mandátní či jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné řídící funkce, s nimiž je spojena pravomoc a odpovědnost vymezená stanovami, lze od takové osoby nepochybně právem očekávat, že bude při výkonu svého předmětu podnikání postupovat s potřebnou péčí a znalostí právních předpisů. Pokud banka takovým způsobem nepostupovala, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva.
Stejný závěr lze obdobně učinit ve vztahu k žalobkyni, jež byla v době uzavření smlouvy, ze které se domáhá plnění, obchodníkem s cennými papíry. Podle §45 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 28. března 2000, potřeboval chodník s cennými papíry k výkonu své činnosti povolení Komise pro cenné papíry, která rovněž před udělením povolení zkoumala personální předpoklady žadatele pro výkon činnosti a schvalovala „volbu fyzických osob do funkce statutárního orgánu nebo za členy statutárního orgánu nebo dozorčí rady“. Na stejném závěru ostatně založil v napadeném rozhodnutí závěr o tom, že nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud. Jeho závěr o tom, že se promlčení posuzuje podle ustanovení §394 odst. 2 obchodního zákoníku, přitom dovolatelka nenapadá.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl. Protože neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu