ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4172.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4172/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. T., zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, PSČ 170 00, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 18.249,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 204/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 504/2008-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 504/2008-144 potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2008, č. j. 16 Cm 204/2006-117, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 18.249,- USD s 3% úrokem z prodlení od 31. května 2005 do zaplacení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Dne 18. října 2002 uzavřel žalobce (jako klient) a Raiffeisenbank a. s. (dále též jen „banka“) rámcovou smlouvu o uzavírání termínových měnových transakcí (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem je úprava obecných vztahů vznikajících mezi bankou a klientem při provádění termínových měnových transakcí. Klient uzavírá s bankou kontrakty za účelem zajištění rizika z pohybu směnných kurzů, kterému je vystaven, a podpisem smlouvy potvrzuje, že je mu známa povaha termínových měnových transakcí a je si vědom rizik spojených s jejich nesprávným využitím; současně si je vědom a plně akceptuje všechna rizika plynoucí z předmětných transakcí v případě nepříznivého vývoje devizových kursů. Dle bodu 1. „Zvláštních ustanovení smlouvy“ jednotlivý kontrakt je uzavřen v okamžiku, kdy se smluvní strany telefonicky dohodnou na jeho podmínkách, přičemž uzavření kontraktu a jeho podmínky budou ještě v den jeho uzavření potvrzeny konfirmací, kterou banka vyhotoví a podepíše a zašle obratem klientovi k podpisu. Klient je povinen řádně podepsanou konfirmaci obratem zaslat bance a obě strany svým podpisem u konfirmace potvrdí správnost všech náležitostí kontraktu. Každá jednotlivá konfirmace bude tvořit součást této smlouvy. Práva a povinnosti neupravené smlouvou se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami banky v platném znění, které jsou nedílnou součástí smlouvy, přičemž klient potvrzuje, že „je vzal se souhlasem na vědomí“. Smlouva se řídí českými právními předpisy.
2) Žalobce a žalovaná se telefonicky dohodli na „kontraktu“ dne 22. dubna 2003 s datem splatnosti obchodu 24. června 2003, podle něhož žalobce bance prodal 14,455.000,- Kč za protihodnotu 500.000,- USD (kurz 28,91), přičemž ohledně tohoto „kontraktu“ vystavila žalovaná konfirmaci, která nebyla žalobcem podepsána.
3) Žalobce a žalovaná telefonicky uzavřeli dne 5. května 2003 „kontrakt“, s datem splatnosti obchodu 24. června 2003, podle něhož žalobce prodal bance 518.248,96 USD za protihodnotu 14,455.000,- Kč (kurz 27,892). Ohledně tohoto kontraktu žalovaná vystavila konfirmaci č. 193647, která nebyla žalobcem podepsána.
4) Důsledkem shora uvedených měnových transakcí byla ztráta na straně žalobce v částce 18.248,96 USD (viz účet žalobce k datu 30. května 2003).
Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jednotlivé „kontrakty“ vznikaly v okamžiku, kdy se na jejich podmínkách žalobce a žalovaná telefonicky dohodli. Konfirmaci pak považoval – v souladu se smlouvou – za písemné potvrzení obsahu smlouvy, s tím, že jejím účelem bylo písemné podchycení sjednaných podmínek a možnost jejich kontroly. „Pokud by okamžik uzavření smlouvy měl být vázán, jak tvrdí žalobce, až na doručení potvrzené konfirmace, byla by možnost uzavření některých obchodů v praxi fakticky eliminována, zejména tam, kde je vázána na fixaci kurzu k určitému okamžiku nebo na určení ceny nebo jejího limitu pro nákup a prodej k určitému okamžiku (u cenných papírů). Stanovení okamžiku uzavření smlouvy až doručením potvrzené konfirmace by takové obchody zcela znemožnilo“.
Nedůvodnou dále shledal i námitku neplatnosti smlouvy z důvodu omylu podle ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když „nedostatek jazykových znalostí z tohoto hlediska není a nemůže být relevantní a nemůže být vůbec důvodem pro tvrzení o omylu právě s ohledem na fakt, že nijak nesouvisí s jednáním žalovaného. Pokud žalobce jako cizinec uzavírá smlouvy v pro něj cizojazyčném prostředí, je zcela na něm, jak si potřebnou k projednání dostačující jazykovou znalost zajistí, např. prostřednictvím tlumočníka“. Na závěr o (ne)platnosti smlouvy pak nemá žádný vliv ani výhrada žalobce ohledně nedostatku „odborné kvalifikace osoby jednající za žalovanou“.
Konečně odvolací soud „shledal nedůvodnou i námitku, že odčerpání prostředků představujících ztrátu žalobce z jeho účtu bylo ze strany žalované neoprávněnou dispozicí s finančními prostředky“, když „se jednalo o smlouvou předpokládaný a výslovně dohodnutý způsob vypořádání kontraktu, který vždy může být jak ziskový tak ztrátový“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce za zásadně významné, když „rozhoduje o záležitosti soukromého občana (laika), který jednáním bankovního ústavu – žalované, tj. osoby, u které je předpokládána odborná zdatnost a profesionalita, přišel o část svého majetku, aniž by žalované udělil pokyn k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu vedeného u žalované a zejména pak za situace, kdy se se žalovanou nedohodl na podmínkách realizace předmětného měnového obchodu, v důsledku kterého žalobce utrpěl čistou ztrátu ve výši žalované částky“.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel zdůrazňuje, že „se žalovanou nikdy telefonicky neuzavřel obchod (měnovou transakci) o obsahu a předmětu, který předkládá žalovaná v rámci své obrany proti žalobci, v rámci něhož žalobce utrpěl čistou majetkovou ztrátu ve výši 18.249,- USD“. Akcentuje, že v průběhu řízení navrhl soudům, aby „provedly důkaz reprodukcí telefonického hovoru mezi žalobcem a žalovanou, na základě kterého mělo mezi účastníky sporu dojít k uzavření obchodu (transakce), a to za podmínek, které žalovaná následně provedla ke škodě žalobce“, přičemž absence provedeného důkazu způsobovala, že „soudy nemohly ve věci za dané situace k tíži žalobce rozhodnout“. Nedostatek zmíněného důkazu, který by jako jediný prokázal, že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu za podmínek tvrzených žalovanou a udělil pokyn žalované k odčerpání peněz z účtu žalobce pro potřeby měnové transakce, považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby soudy mohly učinit v kauze správné právní posouzení věci – pokračuje dovolatel – „musí provést i důkladné a vyčerpávající důkazní řízení ve věci samé“. Opominuly-li provést důkaz telefonickou nahrávkou údajného rozhovoru žalobce a žalované, během kterého mělo dojít k uzavření smlouvy „na projednávanou měnovou transakci“, a neprovedly-li tento základní důkaz, měla tato skutečnost „vliv na správnost rozhodování soudu ve věci samé, jakož i na ústavní právo žalobce na spravedlivý proces a na ochranu jeho vlastnictví, včetně jeho majetkových práv, která byla dotčena nedostatečným důkazním řízením soudů obou instancí, včetně nesprávného právního posouzení věci“.
V daném případě šlo „o vztah uzavřený mezi profesionálem (žalovanou) a žalobcem (laikem), který neměl jakékoliv zkušenosti s uzavíráním měnových transakcí, které mu žalovaná doporučila“. V důsledku neodborné činnosti žalované tak žalobce utrpěl škodu při „projednávané měnové transakci“ v částce 18.249,- USD.
K prokázání důvodu dovolání žalobce navrhuje Nejvyššímu soudu provedení důkazu „telefonickou nahrávkou žalované o údajném sjednání projednávané měnové transakce“ (rozuměj provedení důkazu, který nebyl realizován soudy nižších stupňů) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Popisuje obsah uzavřených kontraktů a ztotožňuje se se závěry, na nichž svá rozhodnutí založily soudy nižších stupňů.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 48/2006“).
Jakkoli dovolatel ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., posuzováno podle obsahu zpochybňuje především správnost skutkového závěru soudu nižších stupňů, podle něhož se žalobce a žalovaná dohodli na měnových „kontraktech“, jak jsou popsány ve shora zmíněných konfirmacích. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak zpochybňuje, dovolávaje se jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu; uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze dovodit ani z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když námitka (ne)provedení navrhovaného důkazu – posuzováno z hlediska závěrů formulovaných ve shora citovaném R 48/2006, jakož i skutkových zjištění soudů obou stupňů – rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 2.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu