ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4838.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4838/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky V. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 3/224, PSČ 120 00, za účasti Bytového družstva Rytířova 810, se sídlem v Praze 4, Rytířova 810/25, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 25092910, zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 16, PSČ 120 00, o neplatnost usnesení členských schůzí družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 258/2004, o dovolání družstva proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 14 Cmo 98/2008-94, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 14 Cmo 98/2008-94, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Cm 258/2004-75, Městský soud v Praze určil, že usnesení členské schůze Bytového družstva Rytířova 810 (dále jen „družstvo“) konané dne 1. června 2004, jímž byla navrhovatelka vyloučena z družstva, a usnesení členské schůze družstva konané dne 9. listopadu 2004, jímž bylo usnesení o vyloučení navrhovatelky potvrzeno, jsou neplatná.
Učinil tak poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2007, č. j. 14 Cmo 395/2006-43, zrušil usnesení ze dne 28. února 2006, č. j. 37 Cm 258/2004-15, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh na určení neplatnosti těchto usnesení členských schůzí družstva jako opožděný, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož byl návrh podán včas, neboť navrhovatelka měla právo podat proti rozhodnutí o svém vyloučení z družstva odvolání - tříměsíční prekluzivní lhůta pro podání návrhu k soudu dle §231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se tak odvíjí teprve od členské schůze konané dne 9. listopadu 2004.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Členská schůze družstva konaná dne 27. listopadu 2001 schválila podmíněné vyloučení navrhovatelky z družstva s tím, že jmenovaná je vyloučena, neuhradí-li do 31. prosince 2001 dluh na nájemném (jistinu dluhu bez poplatku z prodlení), který vůči družstvu měla.
2/ Navrhovatelka v prosinci 2001 poukázala částku 2.400,- Kč, jež pokrývala celou jistinu dluhu (dlužné nájemné ve výši 2.268,40 Kč) a část dlužných poplatků z prodlení, přičemž tato částka byla na účet družstva připsána dne 2. ledna 2002; částka 34.182,- Kč, představující nedoplatek poplatků z prodlení z dlužného nájemného, zůstala nezaplacena.
3/ Dne 1. června 2004 rozhodla náhradní členská schůze družstva o vyloučení navrhovatelky z družstva, neboť k tomuto dni dlužila družstvu částku 17.477,90 Kč, odpovídající dluhu na poplatcích z prodlení úhrady nájemného za roky 2000 a 2001.
4/ K odvolání navrhovatelky ze dne 9. července 2004 členská schůze družstva konaná dne 9. listopadu 2004 potvrdila rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že družstvo neprokázalo, že navrhovatelce dalo před vyloučením pro nezaplacení poplatků z prodlení nejprve výstrahu, a proto jsou usnesení o jejím vyloučení z družstva neplatná.
K námitce družstva, podle níž k vyloučení navrhovatelky došlo již k 1. lednu 2002, neboť ve stanovené lhůtě neuhradila dlužné nájemné, soud prvního stupně uvedl, že tato částka byla zaplacena včas, neboť podle ustanovení §567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jež na daný právní vztah dopadá, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu. To, že na základě usnesení členské schůze družstva ze dne 27. listopadu 2001 k vyloučení navrhovatelky nedošlo, potvrzuje i jednání samotného družstva, které s ní jako se svou členkou nadále jednalo.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením potvrdil (ve věci samé) usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že k zániku členství navrhovatelky v družstvu na základě rozhodnutí členské schůze ze dne 27. listopadu 2001 nedošlo, neboť navrhovatelka zaplatila dlužné nájemné dle §567 odst. 2 obč. zák. včas, a stanovenou podmínku tak splnila.
Družstvo - podle názoru odvolacího soudu - od počátku řízení nijak nevyvracelo tvrzení navrhovatelky, podle něhož jí před jejím vyloučením z družstva nebyla udělena výstraha (jež musí být s ohledem na článek 14 odst. 4 stanov družstva písemná), ani k prokázání opaku nenavrhlo žádný důkaz. „Je-li tvrzení o absenci výstrahy jedním z důvodů neplatnosti napadených usnesení (…) a odpůrce ve vyjádření k němu toto tvrzení nepopírá, není důvod k postupu podle §118a odst. 1 o. s. ř.; rozhodnutí soudu prvního stupně, který vyslovil neplatnost napadených usnesení pro to, že jim nepředcházela výstraha, nemůže být pro odpůrce překvapivé“, dovodil odvolací soud. Jelikož družstvo stěžejní relevantní důkaz - písemnou výstrahu - nepředložilo, ani netvrdilo, že by existovala, neshledal odvolací soud potřebným provádět dokazování výpověďmi svědků, navrhovanými družstvem v odvolání.
Družstvo napadlo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členských schůzí družstva byl podán včas. Namítá, že rozhoduje-li o vyloučení člena přímo členská schůze družstva, nikoliv jeho představenstvo, nemá vylučovaný člen právo podat odvolání proti tomuto rozhodnutí k členské schůzi družstva, ale má pouze možnost podat přímo „žalobu“ k soudu. Běh tříměsíční prekluzivní lhůty pro podání „žaloby k soudu“ tedy dle názoru dovolatele musí být v projednávané věci posuzován od členské schůze konané dne 1. června 2004, resp. ode dne 1. července 2004, kdy bylo navrhovatelce doručeno oznámení o jejím vyloučení z družstva.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že nebyl soudem prvního stupně vyzván k navržení důkazu k prokázání toho, že dal navrhovatelce před vyloučením výstrahu. V odvolání proto k prokázání této skutečnosti navrhoval provedení důkazů výpověďmi M. R., M. M. a PaedDr. H. E. a listinami (pozvánkou na „valnou hromadu“, zápisy z „valných hromad“, dopisy a upomínkami), odvolací soud však neshledal výslech svědků potřebným s tím, že nemůže nahradit absenci písemné výstrahy. K tomu dovolatel namítá, že nikdy netvrdil, že výstraha byla dána ústně, naopak navrhl provést důkaz upomínkami, ve kterých byla výstraha obsažena. Výpověďmi označených osob pak mělo být - dle tvrzení v dovolání - prokázáno, že výstraha byla vhozena do poštovní schránky navrhovatelky, tedy doručení výstrahy stejným způsobem jako jsou doručovány pozvánky na členskou schůzi. Odvolací soud však tyto důkazy neprovedl.
Za nesprávný považuje dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelka zaplatila dlužné nájemné za období let 2000 a 2001 včas. Dle jeho názoru se na daný právní vztah aplikují ustanovení obchodního zákoníku, přičemž má za to, že navrhovatelka svůj závazek ve stanovené lhůtě nesplnila.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky
a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř a je i důvodné.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
1) K otázce včasnosti návrhu :
S ohledem na okamžik, kdy družstvo přijalo napadená usnesení, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné k 1. červnu 2004, tedy naposledy ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
Podle ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.
Podle ustanovení §231 odst. 5 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.
Z výslovného znění §231 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že stanovy družstva mohou proces vyloučení svého člena upravit odchylně od zákona pouze v tom směru, že o vyloučení bude rozhodovat přímo členská schůze, nikoliv představenstvo družstva.
V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2003, sp. zn. 14 Cmo 429/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 156, byl formulován závěr, podle něhož rozhoduje-li o vyloučení člena z družstva přímo členská schůze, odpadá povinnost vyloučeného člena družstva odvolat se před podáním návrhu k soudu proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi (k němu se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1206/2006, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
To, že se člen může dobrovolně vzdát možnosti odvolat se ke členské schůzi, neznamená, že hodlá-li využít práva, které mu dává zákon a odvolat se proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi, lze mu toto právo odepřít.
Názor dovolatele, podle něhož rozhoduje-li o vyloučení člena členská schůze družstva, není vylučovaný člen oprávněn podat proti tomuto rozhodnutí odvolání k členské schůzi, ale je povinen podat přímo návrh na určení neplatnosti daného usnesení členské schůze k soudu, je v rozporu s §231 odst. 4 věty čtvrté obch. zák., jež je právní úpravou kogentní.
S ohledem na tuto skutečnost navrhovatelka byla oprávněna napadnout usnesení náhradní členské schůze družstva ze dne 1. června 2004, jímž byla vyloučena z družstva, odvoláním k členské schůzi. Běh tříměsíční prekluzivní lhůty k podání návrhu u soudu dle §231 odst. 5 obch. zák. se proto odvíjí (teprve) od členské schůze konané dne 9. listopadu 2004, na níž bylo její odvolání projednáno; návrh na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatelky z družstva za neplatné, podaný u soudu dne 15. prosince 2004, byl tudíž podán včas.
Otázku včasnosti podání návrhu tedy odvolací soud posoudil správně.
2) K otázce věcné legitimace navrhovatelky :
Družstvo zpochybnilo aktivní věcnou legitimaci navrhovatelky tvrzením, že byla již v minulosti z družstva podmíněně vyloučena, přičemž podmínku zachování svého členství v družstvu nesplnila.
Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že platnost rozhodnutí o podmíněném vyloučení navrhovatelky z družstva, přijatého členskou schůzí dne 27. listopadu 2001, v tomto řízení, které se týká jiného (dalšího) rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky, přezkoumávána být nemůže (srov. obdobně důvody rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61). Lze však zkoumat, zda navrhovatelka uhradila svůj dluh vůči družstvu do 31. prosince 2001, tj. zda splnila podmínku, kterou družstvo podmínilo zachování její účasti v družstvu.
Pro posouzení otázky včasnosti zaplacení dlužného nájemného je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení účinné k 2. lednu 2002, tedy naposledy ve znění zákona č. 353/2001 Sb.
Podle ustanovení §261 odst. 3 písm. b/ obch. zák. se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností.
Podle ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. je peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.
Podle ustanovení §261 odst. 2 písm. b/ obch. zák. ve spojení s §263 odst. 1 obch. zák. právní vztah mezi družstvem a jeho členem vyplývající z členského vztahu k družstvu se - s ohledem na nemožnost odchylného smluvního ujednání - řídí vždy obchodním zákoníkem. Placení nájemného je přitom jednou ze základních povinností člena vůči bytovému družstvu.
Závěr soudů obou stupňů, podle něhož se včasnost zaplacení dlužného nájemného posuzuje podle ustanovením §567 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném k 2. lednu 2002), proto není správný, neboť otázka okamžiku splnění dluhu je pro obchodněprávní vztahy výslovně (odlišně) upravena v ustanovení §339 odst. 2 obch. zák., jež je pro projednávanou věc rozhodné. Dluh navrhovatelky byl proto splněn (až) připsáním předmětné částky na bankovní účet družstva, tedy ve středu 2. ledna 2002, nikoliv okamžikem jejího poukázání. Navrhovatelka tak uhradila dlužné nájemné opožděně.
Názor odvolacího soudu, podle něhož je navrhovatelka k napadení platnosti rozhodnutí o vyloučení aktivně věcně legitimována, vybudovaný na nesprávném závěru o včasné úhradě dluhu, tak nemůže obstát. V tomto rozsahu byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn právem.
Nejvyšší soud se dále zabýval i tím, zda je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení z družstva za neplatné (§231 odst. 5 obch. zák.) je statusovou věcí ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., a spadá tedy mezi řízení uvedená v §200e o. s. ř.
Jde o řízení nesporné, které je ovládáno zásadou vyšetřovací, kterou zákon vyjadřuje v souvislosti s výčtem převážně nesporných řízení v §120 odst. 2 o. s. ř. V těchto řízeních je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účastníky navrženy. Ani v nesporném řízení nejde o povinnost soudu pátrat po důkazech, neboť vyšetřovací zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení. Povinnost soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy s sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení o věci samé. Vyšetřovací zásada se tedy projevuje především v tom, že soud není omezen tím, co účastníci tvrdili a jaké důkazy navrhli (srov. Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 866).
Odvolací řízení je založeno na apelačním systému, který vyjadřuje, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudu prvního stupně a že odvolací soud může provádět dokazování ve věci samé. Ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. je odvolací řízení vybudováno na systému úplné apelace, takže výsledky důkazního řízení před soudem prvního stupně mohou být odvolacím soudem přezkoumány též s přihlédnutím ke skutečnostem a důkazům, jež účastník uplatnil teprve v odvolacím řízení, protože nebyly známy již za řízení před soudem prvního stupně. Omezení skutkových a důkazních novot podle §205a odst. 1 o. s. ř. ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. neplatí (viz §205a odst. 2 o. s. ř.).
Vyvstane-li v průběhu jednání (k možnosti rozhodnout věc uvedenou v ustanovení §200e o. s. ř. bez nařízení jednání srov. §200e odst. 4 o. s. ř.) potřeba doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů, je soud povinen postupovat podle ustanovení §118a o. s. ř.
V projednávané věci navrhovatelka od počátku řízení tvrdí, že jí před vyloučením nebyla udělena výstraha. Nereagovalo-li družstvo v rámci své obrany proti návrhu na toto tvrzení žádným způsobem, bylo již na soudu prvního stupně, aby je ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. při jednání vyzval ke splnění povinnosti tvrzení, zejména, hodlal-li návrhu právě z důvodu absence výstrahy vyhovět. Platí totiž, že z (pouhého) mlčení účastníka řízení k tvrzení protistrany nebo jiného účastníka řízení nelze nikterak dovozovat, že s tímto tvrzením souhlasí.
Navrhlo-li družstvo v odvolacím řízení důkazy k prokázání tvrzení, že navrhovatelce výstraha před vyloučením udělena byla, nebyl by v systému úplné apelace odvolací soud povinen tyto důkazy provést jedině v případě, že by tvrzení o udělení výstrahy nebylo pro posouzení věci rozhodné nebo v případě, že by šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé tvrzení o udělení výstrahy prokázat.
Ačkoli stanovy družstva (článek 14 odst. 4) určují, že výstraha musí být písemná, nelze nikterak dovozovat, jak učinil odvolací soud, že jediným důkazem způsobilým prokázat její udělení je listina, na níž je výstraha zachycena. Taková listina ostatně zpravidla ničeho neprokazuje o tom, zda vůbec a jaká výstraha byla členu družstva družstvem doručována. Obecně totiž platí, že odesílatel listiny ji po odeslání již nemá k dispozici a prokazovat může pouze její odeslání, resp. doručení.
Podle ustanovení §125 věty první o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Nelze proto a priori vyloučit, že právě důkazy označené družstvem v odvolacím řízení stran prokázání udělení výstrahy - výpovědi osob a listiny - budou způsobilé příslušné tvrzení prokázat. Zároveň je nesporné, že otázka udělení výstrahy je pro rozhodnutí projednávané věci rozhodná.
Za této situace odvolací soud pochybil, potvrdil-li závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva pro absenci předchozí výstrahy, aniž by důkazy navržené k prokázání opaku vůbec provedl. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud opětovně posoudí otázku aktivní věcné legitimace navrhovatelky, přičemž zváží i to, že družstvo z opožděné platby nevyvodilo nyní akcentovaný důsledek jejího vyloučení, ale naopak s ní i nadále jako se svou členkou jednalo. Dospěje-li k závěru, že navrhovatelce aktivní věcná legitimace svědčí, provede důkazy navržené družstvem k prokázání tvrzení, že navrhovatelce byla před vyloučením udělena písemná výstraha, a posoudí, zda družstvo této povinnosti skutečně dostálo.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu