ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.5053.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 5053/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CDV - 2, LTD, Peterborough Court, 133 Fleet Street, EC4A 2BB London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, identifikační číslo 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) ARGENT spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Šlapanicích, Jiráskova 1561, identifikační číslo osoby 43 38 98 64, 2) VESTING, spol. s r. o. - v likvidaci, se sídlem ve Šlapanicích, Jiráskova 1561, PSČ 664 51, identifikační číslo osoby 49 43 28 69, 3) Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, PSČ 679 76 a 4) J. T., zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 87/2002-52, o dovolání třetího a čtvrté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2009 ,č. j. 7 Cmo 62/2009-236, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. září 2002, č. j. 3 Cm 87/2002-52 ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. září 2001,
č. j. 3 Sm 345/2001-10, jímž všem žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně původní žalobkyni Československé obchodní bance, a. s., (dále jen „banka“) směnečný peníz ve výši 3,684.610,90 Kč s 6% úrokem od 16. září 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 12.282,- Kč a náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první až čtvrtý žalovaní odvolání, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že na majetek první a druhé žalovaných byl prohlášen konkurs, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. března 2009,
č. j. 7 Cmo 62/2009-236, jen o odvoláních třetího a čtvrté žalovaných, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil, s tím, že o odvolání první a druhé žalovaných a o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Přitom ve věci jako se žalobcem jednal již se společností CDV-2, LTD, o jejímž vstupu do řízení na místo banky podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2005, č. j. 3 Cm 87/2002-156, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2007, č. j. 7 Cmo 361/2006-180 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, č. j. 29 Cdo 4233/2007-220.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §4, §47, §75 a §77 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), na ustanovení §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění účinném k datu uzavření dohody o vyplnění blankosměnky – 9. července 1996 – dále jen „obch. zák.“) a na ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v témže znění (dále jen „obč. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož se třetímu a čtvrté žalovaným prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že:
1. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti, a to k zajištění pohledávky BANKY HANÁ, a. s. (remitenta) za první žalovanou ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 96048 ze dne 9. července 1996, ve znění dodatků;
2. Mezi remitentem a všemi žalovanými byla uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky ze dne 9. července 1996, která je určitým, žádné pochybnosti nevzbuzujícím, právním úkonem a která určitě vymezila právo remitenta doplnit do směnečné listiny jak směnečnou sumu (jež bude zahrnovat „součásti celé pohledávky“ ze smlouvy o úvěru č. 96048), tak datum splatnosti (jakýkoli pracovní den po nezaplacení splátky úvěru, s tím, že v případě nezaplacení splátky úvěru se stává splatným celý dluh);
3. Bance (původní žalobkyni) svědčila aktivní věcná legitimace ze směnky, když směnku nabyla na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené s INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (na kterou byla směnka rubopisována remitentem 1. ledna 1999) dne 19. června 2000, kterážto skutečnost „je soudům notoricky známá“, nehledě na to, že „žalovaní nejsou osobami oprávněnými obsah této smlouvy o prodeji podniku zpochybňovat“;
4. Třetí a čtvrtá žalovaní neprokázali důvodnost kauzální námitky ohledně (ne)existence směnkou zajištěné pohledávky, přičemž údaje směnečné sumy a data splatnosti byly do blankosměnky doplněny v souladu s dohodou o vyplnění blankosměnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali třetí a čtvrtá žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodňují tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť „je založeno na konstatování odvolacího soudu, že je notoricky známo, že mezi ČSOB a IPB byla uzavřena smlouva o prodeji podniku, když judikaturou není uspokojivě vyřešena otázka, zda lze existenci a obsah soukromé listiny považovat za skutečnost obecně známou a je založeno na konstatování odvolacího soudu, že dohodu o vyplnění blankosměnky lze považovat za určitou, přestože z této nevyplývá, jak má být blankosměnka vyplněna, když uvedené rozhodnutí je založeno na právním názoru, který je v příkrém rozporu s hmotným právem“.
Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, současně tvrdí, že „v důsledku postupu soudu prvního stupně“ je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Přitom zdůrazňují, že „soud je oprávněn prohlásit za známé mu z jeho úřední činnosti pouze takové skutečnosti, které jsou zcela nesporné. Pokud by smlouvou o prodeji podniku bylo dokazováno, měli by žalovaní možnost zpochybňovat platnost a právní důsledky této smlouvy. Toto právo však bylo žalovaným upřeno“. Dále setrvávají na názoru, že dohoda o vyplnění blankosměnky je neplatná, když obsahuje nepravé podpisy (je opatřena podpisy jiných osob, než které jsou uvedeny jako osoby dohodu podepisující) a její obsah je neurčitý. Současně podle nich nepřipadá v úvahu, aby dohoda o vyplnění blankosměnky byla uzavřena konkludentně. Za této situace „bylo vyplnění údaje směnečné sumy pouhou změnou textu blankosměnky, které nebylo vůči dovolatelům účinné“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání třetího a čtvrté žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K otázce (ne)předložení smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 a možnosti existenci takové smlouvy dovodit s argumentem, že jde o skutečnost známou soudu z jeho činnosti, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1318/2006 (jež bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. III. ÚS 2858/08, odmítl), v němž uzavřel, že výhradou, podle níž v řízení nebyla předložena zmíněná smlouva o prodeji podniku, není polemizováno s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž uzavření dotčené smlouvy je soudu známo z jeho činnosti (viz výpisy z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl BXXXVI, vložka 46 a oddíl B, vložka 1351). Údaj o prodeji podniku byl do obchodního rejstříku v souladu s ustanovením §488 odst. 1 obch. zák. zapsán, a to s účinky předvídanými ustanovením §27 odst. 2 obch. zák.
K povaze a formě dohody o vyplnění blankosměnky se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že taková dohoda nemusí mít písemnou formu, přičemž postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně. Současně Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci nemá pochybnosti o určitosti dohody o vyplnění blankosměnky ohledně doplnění údajů směnečné sumy a data splatnosti, když právní posouzení věci soudů nižších stupňů v tomto směru odpovídá zásadám pro výklad právních úkonů obsaženým v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a formulovaným např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, podle něhož základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Konečně v rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005,
sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudních judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, dovodil, že překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat jen ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena, tj. právnická osoba, za kterou zástupce jednal (k tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 131/2006).
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze doplňuje, že dovolací námitka týkající se nepravosti podpisů osob jednajících za BANKU HANÁ, a. s. při uzavření dohody o vyplňovacím právu k blankosměnce, je zjevně neopodstatněná, když z předmětné listiny jednoznačně vyplývá, že ji podepsaly osoby jednající v zastoupení osob, jejichž jména byla v dohodě výslovně uvedena.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož – jak je zřejmé z rozhodnutí odvolacího soudu – o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím a čtvrtou žalovanými nerozhodoval ani odvolací soud a rozhodnutí dovolacího soudu tak není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci mezi těmito účastníky končí. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze dodává, že jakkoli nesouhlasí s důvody, pro něž odvolací soud o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a třetím a čtvrtou žalovanými nerozhodoval (vzhledem k postavení žalovaných jako samostatných společníků mu skutečnost, že nemohl projednat a rozhodnout věc i ve vztahu k první a druhé žalovaným, nebránila o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím a čtvrtou žalovanými rozhodnout), tyto již odpadly, když první a druhá žalované byly v mezidobí vymazány z obchodního rejstříku bez právního nástupnictví.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu