ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.5257.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 5257/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25, PSČ 120 00, proti žalovanému V. S. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2009, č. j. 9 Cmo 353/2008-270, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 353/2008-270, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. května 2008, č. j. 45 Cm 10/2007-226, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. ledna 2007, č. j. 53 Sm 176/2006-18, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4,000.000,- Kč s 6% úrokem od 28. dubna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 13.333,33 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, podle něhož „námitky žalovaného nejsou důvodné“.
Přitom zdůraznil, že:
1. Podpis výstavce na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem [rozuměj směnce vystavené žalovaným dne 21. října 2004 v Hazlově, na směnečnou sumu 4,000.000,- Kč, na řad J. F. (dále též jen „remitent“), splatné 28. dubna 2005 – dále jen „sporná směnka“], je pravým podpisem žalovaného;
2. Směnka byla remitentem po splatnosti rubopisována na žalobce;
3. Žalovaný popřel, že by směnku vystavil v souvislosti s půjčkou, kterou mu měl poskytnout remitent, ovšem nebyl schopen „pro tuto námitku označit či doložit důkazy“. „Neexistenci půjčky také v podstatě vyvrací smlouva o půjčce ze dne 21. října 2004“ (podle této smlouvy remitent půjčil žalovanému 1,950.000,- Kč, s tím, že půjčka měla být vrácena do 28. února 2005 a pohledávka z titulu půjčky byla zajištěna směnkou vystavenou žalovaným na částku 4,000.000,- Kč s datem splatnosti 28. dubna 2005 – dále jen „smlouva o půjčce“).
4. Skutečnost, že u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 53 Sm 294/2005 bylo vedeno řízení, v němž remitent uplatnil proti žalovanému směnečnou pohledávku ve výši 4,000.000,- Kč (podle směnky vystavené žalovaným téhož dne a s týmž datem splatnosti jako v případě sporné směnky), přičemž řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby poté, co osoba, na kterou remitent směnku převedl (E.G. MARKET s. r. o., identifikační číslo osoby 46 70 92 31 – dále jen „společnost“), uzavřela s žalovaným dohodu o narovnání (jde o dohodu ze dne 4. listopadu 2006, jejímž předmětem bylo narovnání sporných práv mezi stranami smlouvy plynoucích ze smlouvy o půjčce, z titulu vlastní směnky vystavené žalovaným 21. října 2004, splatné 28. dubna 2005, včetně náhrady nákladů řízení vedeného ve věci sp. zn. 53 Sm 294/2005, s tím, že závazek nově vzniklý narovnáním činí 3,300.000,- Kč – dále jen „dohoda o narovnání“), neznamená, že žalovaný ve prospěch remitenta nevystavil i jinou směnku, obsahující shodné údaje směnečné sumy, data vystavení, data splatnosti a remitenta.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 353/2008-270, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje.
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování dohodou o narovnání a smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 22. října 2005 (jde o smlouvu, kterou remitent postoupil společnosti pohledávku za žalovaným „z neuhrazené směnky vystavené 21. října 2004 v Hazlově, přičemž dle dodatku č. 3 byla společnost srozuměna s tím, že „postoupená směnka nezajišťuje závazky vyplývající ze smlouvy o půjčce“) – dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Přitom „konstatoval“, že „při hodnocení případné důvodnosti námitek je třeba vyjít z obsahu odůvodněných námitek, jak byly žalovaným uplatněny ve lhůtě pro jejich podání. V daném případě žalovaný ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu namítal, že sice vystavil 21. října 2004 směnku na částku 4,000.000,- Kč, směnka měla zajišťovací charakter, ale žalovaný ji získal na základě dohody o narovnání zpět, když na základě dohody o narovnání zaplatil dohodnutou cenu směnky. V kontextu dalších námitkových tvrzení, a sice neplatnosti směnky z důvodu nepravosti podpisu, neexistence směnečné pohledávky pana F., neporušení jakéhokoli závazku vůči panu F., resp. absence pohledávky pana F. vůči žalovanému, lze usuzovat na námitku, že neexistuje žádná další žalovaným podepsaná směnka na 4,000.000,- Kč, která by měla, resp. mohla mít kauzu“.
Dále odvolací soud „poukázal“ na skutečnost, že „žalobce tvrdil konkrétní směnečnou dohodu, resp. kauzu směnky, vážící se k předmětné směnce. Žalovanému pak je třeba přisvědčit v tom směru, že se mu v řízení podařilo prokázat, že tato konkrétní žalobcem tvrzená kauza zanikla“, a to v důsledku dohody o narovnání. V této souvislosti zdůraznil, že oba účastníci shodně tvrdili konkrétní kauzu ke směnce (smlouva o půjčce), žalovaný zánik této kauzy prokázal, a „naopak nebyla prokázána žádná další, resp. jiná kauza, vážící se k dané směnce, resp. k jakékoli směnce se shodným obsahem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Podle dovolatele „odvolací soud svévolně rozšířil okruh skutečností namítaných žalovaným v rámci podaných námitek, když dovodil, že z obsahu uplatněných námitek lze dovodit námitku, že uplatněná směnka nemá kauzu“.
Popisuje obsah žalovaným podaných námitek a upozorňuje na obsah výpovědi žalovaného jako účastníka řízení dne 29. října 2007, ve které žalovaný uvedl, že „pokud byla nějaká částka na první čtyřmiliónovou směnku vyplácena, pak to právě mělo představovat tuto provizi, která byla panu F. přislíbena“; přitom tato směnka byla předmětem narovnání mezi společností a žalovaným. Druhá směnka, zajišťující dluh ze smlouvy o půjčce, je předmětem tohoto řízení a zaplacena nebyla. Dále dovolatel zmiňuje, že žalovaný v průběhu řízení popřel nejen pravost svého podpisu na sporné směnce, nýbrž i skutečnost, že mu byla poskytnuta půjčka, přičemž obě tyto námitky byly „vyvráceny listinami – pokladními doklady na jednotlivé částky, uznáním závazku ze dne 25. srpna 2005“ a znaleckým posudkem, potvrzujícím pravost podpisu žalovaného na sporné směnce.
S poukazem na obsah dalších provedených důkazů – dohody o narovnání, smlouvy o půjčce, uznání závazku a smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi remitentem a společností – dovolatel zpochybňuje správnost skutkových a právních závěrů odvolacího soudu, podle nichž sporná směnka vzhledem k dohodě o narovnání „nemůže mít kauzu“, když při jejich formulaci odvolací soud „naprosto přehlédl skutečnost, že žalovaný v rámci dohody o narovnání obdržel směnku zpět“ a dohoda o narovnání se týkala jiné než sporné směnky.
Bylo-li prokázáno – pokračuje dovolatel – že existují dvě směnky vystavené žalobcem („správně žalovaným“), „nelze jednu kauzu vztáhnout na obě“. „Byl to právě žalovaný, který měl tvrdit a prokázat, že uplatněná směnka kauzu nemá, což se mu podle přesvědčení dovolatele nepodařilo, když podstatnou část své obrany postavil zejména na tvrzení, že směnku nepodepsal“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – přezkoumal v prvé řadě správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval; to vše bez ohledu na to, zda správnost skutkových zjištění byla rovněž napadena prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K povaze a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Předmětem námitkového řízení mohou být, jak plyne z výše uvedeného, pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
V poměrech projednávané věci přitom není pochyb o tom, že žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu jednak popřel pravost svého podpisu na směnce, jednak namítl, že sice 21. října 2004 směnku na částku 4,000.000,- Kč podepsal, avšak tuto směnku získal zpět, když „na základě dohody o narovnání zaplatil dohodnutou cenu směnky“. Současně zdůraznil, že „žádná další platná jím podepsaná směnka nemůže existovat“ a že remitent vůči němu „neměl a nemá žádnou pohledávku a tudíž nemohl ani rubopisovat“. Dále popřel, že by „směnka měla být pojistkou toho, že v případě, pokud vybuduje novou benzinovou stanici, bude remitent 10% podílníkem, když takový závazek, který by uvedená směnka měla zajišťovat, neuzavřel“.
Výše formulované námitky přitom – při respektování shora uvedených judikatorních závěrů – umožňovaly soudům přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu z hlediska toho, zda sporná směnka vskutku zajišťovala pohledávku, která „měla zaniknout“ na základě žalovaným tvrzené dohody o narovnání (tj., že kauza sporné směnky zanikla) a dále z hlediska toho, že neexistoval závazek žalovaného vůči remitentovi, podle kterého v případě vybudování nové benzinové stanice se remitent stane „10% podílníkem“ (tj. že takovou kauzu sporná směnka nemá).
V situaci, kdy soudy obou stupňů správnost vydaného směnečného platebního rozkazu prověřovaly právě (a jen) z těchto důvodů, nelze jim z hlediska jejich postupu v průběhu řízení a respektování ustanovení §175 o. s. ř. v tomto směru nic vytknout.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dalších dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů neobstojí.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a z hlediska posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k jejíž existenci u přípustného dovolání je nutno přihlížet z úřední povinnosti), je podstatné srovnání skutkových závěrů soudů obou stupňů.
Zatím co soud prvního stupně posoudil – odkazuje přitom na skutková zjištění učiněná z listinných důkazů a výpovědi svědka F. (remitenta) – výpověď žalovaného ohledně podpisu sporné směnky, směnky, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 53 Sm 294/2005 a existence půjčky jako nevěrohodnou, odvolací soud naopak s poukazem na svědeckou výpověď remitenta uzavřel, že „účastníci tvrdili konkrétní kauzu ke směnce a žalovaný prokázal zánik této kauzy“, pročež „uplatněná směnka skutečně kauzu nemá“. Odvolací soud tak dospěl při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž rozhodující důkazy (výslech svědka F., popř. výslech žalovaného) zopakoval; tím zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále je zjevné, že odvolací soud nerozlišoval mezi situací, kdy zde existovala kauza směnky, která následně zanikla a situací, kdy jde o tzv. planou směnku (směnku „bez kauzy“). Přitom dovodil zánik kauzální pohledávky (pohledávky ze smlouvy o půjčce) v důsledku dohody o narovnání, kterou uzavřel žalovaný se společností (tj. s osobou odlišnou od remitenta i žalobce), aniž se vypořádal s existencí dvou směnek (sporné směnky a směnky uplatněné v řízení pod shora uvedenou spisovou značkou), které remitent převedl jednak na společnost, jednak na žalobce, a s tím, že dle tvrzení samotného žalovaného mu společnost vzhledem k dohodě o narovnání následně směnku, kterou na ni remitent převedl (směnku, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 53 Sm 294/2005), vydala.
Skutkový závěr odvolacího soudu a z něj vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem co do zániku pohledávky spornou směnkou zajištěné, tak jsou přinejmenším předčasné.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel plynoucích z ustanovení §133 až §135 o. s. ř., jakož i z ustanovení §213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalovanému podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o jím tvrzený zánik směnkou zajištěné pohledávky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu