ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.66.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 66/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Pharm. Dr. Z. F. , zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, PSČ 603 00, za účasti společnosti REPROMEDA s. r. o. , se sídlem v Brně, Viniční 235, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 25 55 72 46, zastoupené Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, PSČ: 602 00, o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 229/2009, o dovolání společnosti REPROMEDA s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2010, č. j. 5 Cmo 247/2010-88, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II REPROMEDA s. r. o. je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jeho zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2010, č. j. 50 Cm 229/2009-54 tak, že vyslovil neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společnosti REPROMEDA s. r. o. (dále jen „společnost“) konané dne 1. července 2009 (dále jen „valná hromada“ - výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že valná hromada nebyla svolána osobou oprávněnou dle §66 odst. 2, §128 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a článku 15 bodu 5 a 6 společenské smlouvy, neboť byla svolána pozvánkou datovanou dne 19. června 2009, kterou za jednatelku společnosti podepsal v zastoupení Mgr. Richard Lang, advokát. Z pozvánky dále vyplynulo, že svolána byla řádná valná hromada, čemuž odpovídal i program jednání, ovšem ze zápisu z jednání a z tvrzení společnosti je zřejmé, že se konala valná hromada mimořádná. Odvolací soud spatřoval další důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v porušení ustanovení §129 odst. 1 obch. zák. a společenské smlouvy odkazující na toto ustanovení, dle kterého musí být společníkům oznámen termín a program valné hromady minimálně 15 dnů přede dnem jejího konání. Navrhovateli byl však termín konání valné hromady oznámen až dne 19. června 2009, tedy 10 dnů přede dnem jejího konání. Na valné hromadě byly navíc schváleny zprávy jednatelů, tedy záležitosti, které nebyly uvedeny v pozvánce na valnou hromadu, ačkoli na této valné hromadě nebyli přítomni všichni společníci.
Za porušení zákona, a to ustanovení §265 obch. zák., a také za porušení zásady ochrany minoritních společníků dle §56a odst. 2 obch. zák. považuje odvolací soud to, že valná hromada byla svolána do Amsterodamu, čímž byla minoritnímu akcionáři de facto znemožněna účast na této valné hromadě.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal zákonný důvod pro aplikaci ust. §131 odst. 3 obch. zák. a výše uvedená porušení zákona a stanov hodnotil jako porušení podstatná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že svolání valné hromady nespadá do rámce obchodního vedení společnosti, nýbrž se jedná o zvláštní, zákonem stanovenou povinnost, kterou jednatelé plní nad rámec obchodního vedení společnosti a není tedy správný závěr odvolacího soudu, že při svolání valné hromady se jednatel nemůže nechat zastoupit. Nesrovnalosti mezi zápisem z jednání a pozvánkou na valnou hromadu nemohou způsobit porušení zákona tak, jak uvedl odvolací soud, neboť jde o písařské chyby a překlepy. Dovolatelka namítá, že ačkoli k naplnění řádné patnáctidenní lhůty, pro doručení pozvánky před konáním valné hromady, chyběly tři dny, navrhovatel neprojevil sebemenší zájem se valné hromady účastnit a dovolatelka byla připravena v případě jeho zájmu dopravu na místo konání valné hromady zajistit. Faktická účast ani výkon hlasovacího práva navrhovatele tedy nebyly dle názoru dovolatelky jejím jednáním jakkoli znemožněny. Dovolatelka navíc uvádí, že dle platného právního řádu neexistují žádná omezení pro místo a dobu konání valné hromady.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc „přikázal“ odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání namítá, že bylo podáno opožděně, což dovozuje z data uvedeného na prezenčním razítku Krajského soudu v Brně, ze kterého vyplývá, že Krajskému soudu v Brně došlo dovolání doručené poštou dne 18. listopadu 2010.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jak vyplývá z dokladů založených ve spisu, bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dovolateli dne 16. září 2010. Dovolání bylo dáno na poštu dne 16. listopadu 2010, tedy včas.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že obchodní zákoník žádným způsobem neomezuje místo konání valné hromady, jak to činí u akciové společnosti. V ustanovení §1 odst. 2 však určuje, že nelze-li řešit právní vztahy upravené v obchodním zákoníku podle obchodního ani občanského zákoníku ani podle obchodních zvyklostí, posoudí se podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník.
Přitom, jak Nejvyšší soud uzavřel např. v rozsudku ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 65), mezi tyto zásady patří i zásada ochrany menšinových společníků a zásada ochrany společníků před svévolným či nekorektním jednáním (členů) statutárního orgánu.
Má-li být v co nejširším rozsahu zachována možnost společníků zúčastnit se valné hromady, musí její svolavatelé určit místo, datum a hodinu konání valné hromady tak, aby základní smysl celé úpravy procesu svolání valné hromady zůstal zachován (k účelu právní úpravy svolání valné hromady srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 29 Odo 634/2005, či ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3469/2008, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Pokud by společnost mohla svolat valnou hromadu bez jakéhokoli omezení místa, dne či hodiny, zcela podle libovůle svolavatelů, ztratila by úprava svolání valné hromady svůj smysl. I kdyby se totiž společníci o konání valné hromady a jejím pořadu jednání dozvěděli na základě řádně a včas zaslané pozvánky, společnost by mohla nevhodně zvoleným místem, datem a hodinou konání valné hromady (popř. jejich kombinací) většině společníků účast fakticky znemožnit. Posouzení, zda při svolání valné hromady bylo místo, datum a hodina jejího konání určeny v souladu s vykládaným ustanovením a jeho účelem, závisí na poměrech konkrétní společnosti. Přitom při úvaze o vhodnosti zvoleného místa je významná zejména jeho dopravní dostupnost pro společníky, a to i s ohledem na určené datum a hodinu.
V projednávané věci Nejvyšší soud považuje závěry odvolacího soudu o nevhodnosti zvoleného místa konání valné hromady za správné. Má-li společnost dva společníky jednoho se sídlem a druhého s bydlištěm v Brně, je v rozporu se zásadou ochrany minoritních společníků svolat valnou hromadu mimo území České republiky, pokud s tím některý ze společníků nesouhlasí. Takovým postupem by mohla být zcela vyloučena účast menšinového společníka na valné hromadě, a to nejen z důvodů časových, ale případně i z důvodů nepřiměřených nákladů, které by na účast musel vynaložit.
Již tento závěr přitom postačuje k tomu, aby mohla být vyslovena neplatnost usnesení takto svolané valné hromady; proto se již Nejvyšší soud dalšími námitkami dovolatelky nezabýval.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání zamítl a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 15.000,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 7.500,-Kč, jelikož zástupce navrhovatele učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.560,- Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 18. října 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu