ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.858.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 858/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně EURO PRIM, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Františka Diviše 609, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 25 14 01 24, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalované INTER EFEKT spol. s r. o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Českobratrské náměstí 133/II, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 25 03 42 51, zastoupené Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, PSČ 170 00, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 4 C 133/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 19 Co 119/2006 – 196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 4 C 133/2005 – 95, kterým tento soud určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí uvedených ve výroku (dále jen „nemovitosti“). Přitom jde v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 28. srpna 2006, č. j. 19 Co 119/2006 - 152, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 29 Cdo 1807/2007 - 180, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004 a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 dovodil, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro uplatnění ustanovení §196a odst. 1 obch. zák.; předestřené právní otázky týkající se splnění podmínek aplikace ustanovení §196a tedy vyřešil již v tomto rozhodnutí a ty proto přípustnost dovolání založit nemohou.
Přípustnost dovolání není – za situace, kdy dovolatelka ani netvrdí, že kupní cena za převedené nemovitosti odpovídala obvyklé (tržní) ceně – způsobilé založit ani její tvrzení, že nemovitosti měly pro společnost vzhledem k jejímu tehdejšímu majetku zanedbatelný majetkový význam a zájmy společnosti či jejích věřitelů proto nebyly žádným způsobem dotčeny či ohroženy.
A konečně nelze založit přípustnost dovolání ani na námitce, že určením vlastnického práva k nemovitostem se žalobkyně výrazně obohatí na úkor žalované a manželů M. a R. Š., a že tedy uplatňuje právo na určení v rozporu s dobrými mravy. Otázku, zda je možno v rámci žaloby na určení vlastnického práva argumentovat uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 (a k závěru v tomto rozsudku uvedeném se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008 a rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008), ve kterém uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl. Protože neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu