ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.930.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 930/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, PSČ 513 01, proti žalovanému Ing. V. B., jako správci konkursní podstaty úpadce TBD – Turnovského bytového družstva, identifikační číslo osoby 25 94 37 07, zastoupenému JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, PSČ 541 11, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 15 Cmo 106/2009-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 15 Cmo 106/2009-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 15 Cmo 106/2009-69, potvrdil rozsudek ze dne 23. února 2009, č. j. 42 Cm 10/2007-46, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení „bytové jednotky č. 465/42 v domě čp. 465 na st. p. č. 1170/2 a spoluvlastnického podílu v rozsahu 525/35269 na společných částech budovy čp. 465 a pozemku st. p. č. 1170/2, vše v obci a katastrálním území Semily – Podmoklice“ (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – odkazuje na zjištění soudu prvního stupně – zdůraznil, že žalobce se nestal členem družstva (úpadce), pročež na něj nemohl úpadce podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), převést bezúplatně vlastnictví ke sporným věcem. Smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 18. července 2005 – pokračoval odvolací soud – je pro rozpor s ustanovením §23 zákona o vlastnictví bytů absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když zákon o vlastnictví bytů umožňuje bezúplatně převádět nemovitý majetek družstva pouze na jeho členy, přičemž žalobce členem družstva (úpadce) ani nájemcem převáděné bytové jednotky nebyl.
Konečně odvolací soud zdůraznil, že „žalobce vlastnoručně podepsal přihlášku do družstva, v níž jsou výslovně uvedeny předpoklady, za nichž se členem družstva stane, přičemž ani netvrdil, ani neprokázal, že by podmínky vzniku svého členství v družstvu splnil, ač o nich z přihlášky věděl, a za této situace nemohl být v dobré víře ve své členství v družstvu. Těžko lze poskytnout ochranu tvrzeného vlastnického práva žalobci, je-li postaveno najisto, že žalobce musel vědět, že v době, kdy uzavíral smlouvu o bezúplatném převodu nemovitého majetku družstva do svého osobního vlastnictví, členem družstva není, a to, že eventuelně neznal v době uzavření smlouvy zákon č. 72/1994 Sb., nelze vykládat v jeho prospěch v podobě jeho dobré víry“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a maje právní posouzení věci odvolacím soudem za rozporné se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 8/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006 – dále jen „R 8/2009“).
Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodl-li se převodce (úpadce) „převést na žalobce byt smlouvou nazvanou o bezúplatném převodu vlastnictví bytové jednotky, tak bez ohledu na to, jak strany smlouvu nazvaly, jde o smlouvu se zcela konkrétním vyjádřením zájmu převodu a nabytí vlastnického práva, kdy obě smluvní strany v souladu s čl. II odstavec 3 Listiny základních práv a svobod oprávněně realizovaly svá rozhodnutí, zájmy a preference při uzavírání smlouvy“. Současně poukazuje na to, že „do rukou předsedy bytového družstva složil 450.000,- Kč“, tj. byt nenabyl bezúplatně.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a poukaz dovolatele na závěry formulované v R 8/2009 za nepřípadný.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“), soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, a že právo, které vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Právě prověření tohoto předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení (o splnění ostatních podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení, ani soudy nižších stupňů).
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §3 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce (tj. naposledy ve znění zákona č. 179/2005 Sb.), pokud tento zákon nestanoví jinak, práva a povinnosti vlastníků budov a práva a povinnosti spoluvlastníků domů a vlastníků jednotek (dále jen „vlastník jednotky“) upravuje občanský zákoník. Není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí (odstavec 1). Právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí (odstavec 2).
Podle ustanovení §22 odst. 1 téhož zákona při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě vlastník budovy povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě.
Podle ustanovení §23 odst. 1 téhož zákona byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemcem je fyzická osoba – člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.
Podle ustanovení §24 odst. 1 téhož zákona jsou-li převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.
K otázce, zda podle zákona o vlastnictví bytů lze převést „byt“ (jednotku) v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva do vlastnictví osoby, která není jeho nájemcem, se – jak ostatně uvedl sám dovolatel – Nejvyšší soud vyjádřil již ve shora zmíněném R 8/2009. V něm s poukazem na svůj rozsudek ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 909/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2007, pod číslem 173, uzavřel, že byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemce je fyzická osoba – člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Současně dovodil, že tam, kde bytové družstvo vlastní byty, které nemá nikdo v nájmu, jeho smluvní volnost při jejich převádění (zákonem o vlastnictví bytů) omezena není.
Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud s odkazem na ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů k závěru opačnému, totiž, že tento zákon neumožňuje bezúplatný převod vlastnického práva k bytové jednotce (bytu) osobě, která nebyla členem družstva, je jeho právní posouzení věci nesprávné (odporující právě R 8/2009).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu prověřit platnost smlouvy o převodu vlastnictví k bytové jednotce (rozuměj smlouvy, ze které žalobce dovozuje vlastnické právo ke sporným věcem) nejen z pohledu jejího případného rozporu se zákonem o vlastnictví bytů, nýbrž i z hlediska předpokladů pro platnost právního úkonu, týkajícího se převodu nemovitostí ve vlastnictví bytového družstva, obsažených v jiných právních předpisech, když teprve následně bude možné přijmout opětovný závěr o tom, zda se žalobce vlastníkem sporných věcí vskutku stal.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že byť v obdobných věcech (vedených u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 10/2007 a sp. zn. 42 Cm 7/2007) shledal dovolání, jimiž žalobci v daných věcech brojili proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými byla žaloba o vyloučení bytových jednotek proti témuž žalovanému zamítnuta, nedůvodnými (viz rozsudky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 3968/2008 a ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2004/2009) nelze přehlédnout, že se tak stalo právě s ohledem na v těchto řízeních uplatněné dovolací důvody a jejich obsahové vymezení, jimiž byl Nejvyšší soud vázán (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, podle něhož Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1 a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu