ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1019.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1019/2011-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2011 o dovolání podaném M. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 49/2011 ze dne 24. února 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 318/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 318/2009 ze dne 16. prosince 2010 byl dovolatel uznán vinným v bodě ad 1/ trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a v bodě ad 2/ a) - c) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl dovolateli uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, č. j. 1 T 1/2009-425 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č. j. 7 To 59/2009-522. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání M. R. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 49/2011 ze dne 24. 2. 2011 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal M. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutkový stav, který je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nemohl vést k závěru, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a namítl, že závěry napadeného rozhodnutí jsou takto v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, když vyjádřil přesvědčení, že pokud by soudy obou stupňů vyhodnotily zjištěný skutkový stav komplexně, nemohlo k jeho odsouzení dojít. Dle jeho názoru krajský soud pochybil, pokud mu přičetl úmyslné zavinění, neboť obligatorní naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů nelze ze skutkových zjištění dovodit, když nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu půjčené finanční prostředky nevrátit a poškození navíc dobře věděli, za jakým účelem mu půjčují. Soud druhého stupně se dle jeho názoru vůbec nezabýval skutečností, že nemohl v rozhodné době podnikat a tudíž ani splácet půjčky, neboť byl v této době ve vazební věznici. Dále se dle jeho přesvědčení soud dostatečným způsobem nezabýval okolnostmi vzniku a následného uznání dluhu nyní již zemřelé paní K. Poukázal na skutečnost, že soudy při svých rozhodnutích vycházely z předpokladu, že dluhy, resp. nařízené exekuce, vylučují jeho úmysl půjčky vrátit. Tato úvaha odvolacího soudu se však dle jeho vyjádření nezakládá na pravdě, neboť je sice faktem, že jeho finanční situace nebyla v dané chvíli nejlepší, ale právě proto chtěl zahájit podnikání převzetím firmy L+D dřevoprodej s. r. o., proto, že to by mu pomohlo se z této nepříznivé situace vymanit. Dále dle jeho názoru soudy dostatečně nezhodnotily skutečnost, že to byla právě paní K., kdo jej seznámil s paní K. a ona byla tedy iniciátorkou celého jednání a nezohlednily ani to, že nebylo prokázáno, že by se obohatil. Stran subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu současně uvedl, že v době sjednávání půjček neměl podvodný úmysl, když veškeré výdělečné činnosti byly přerušeny jeho vzetím do vazby a následným výkonem trestu a chybně věřil paní K., že zapůjčenými finančními prostředky po převzetí výše uvedené firmy svoje dluhy uhradí, když přiznal, že byl naivní, když jí důvěřoval a finanční prostředky předával právě jí, bez účasti jiných osob v její kanceláři, aniž by si vyžádal příslušné potvrzení. Znovu upozornil v souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), že z hlediska posuzování trestného činu podvodu má význam pouze takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele. Současně poukázal na další judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba totiž trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takovéhoto vztahu. Od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti. V další části dovolání opětovně poukázal na nesprávné právní hodnocení výpovědí, především zpochybnil věrohodnost osob na základě jejichž výpovědí byl uznán vinným. Znovu zopakoval svoji obhajobu ohledně skutku týkajícího se K. P. (s tím, že peníze měly být použity na společné podnikání-penzion v P.), když toto má údajně vyplývat i z výpovědi svědka Z. Vyjádřil přesvědčení, že soud druhého stupně měl aplikovat princip ultima ratio, což dále podrobněji rozvinul i s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud). Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k dovolací argumentaci M. R. je nutné především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnosti v oblasti provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Jestliže tudíž dovolatel v rámci svých námitek tvrdí, že byly nesprávně hodnoceny některé provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi), nelze k tomu dle státního zástupce přihlížet, ale je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a popsaných zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V naznačených souvislostech poukázal na to, že z příslušných skutkových zjištění potom zejména vyplývá, že dovolatel si od roku 2006 do roku 2009 opakovaně půjčoval peníze od poškozených, a to pod různými smyšlenými záminkami, přestože byl ve finanční situaci, která mu nedávala naději na vrácení půjček ve lhůtě splatnosti, ani později. S ohledem na výše uvedené je tak dle státního zástupce zřejmé, že důvodem pro nevrácení půjček nebyl výkon vazby obviněným ani jeho naivita, ale primárně nedostatek finančních prostředků, přičemž tento nedostatek byl dán již v době sjednání půjček, tedy již v tomto okamžiku musel být dovolatel nejméně srozuměn s tím, že své závazky nesplní, což se také v konečném důsledku stalo. Shrnul, že dovolatel tak jednal jistě alespoň v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Připustil, že lze dovolateli přisvědčit, že se svého jednání dopustil v rámci soukromoprávních vztahů, z čehož ovšem není možné a priori dovodit nemožnost jeho trestního postihu, a to proto, že pro podvodná jednání ve smyslu §250 tr. zák. je totiž typické, že k nim dochází v rámci vztahů, které jsou svojí podstatou občanskoprávní nebo obchodněprávní. Poukázal na skutečnost, že pokud některá v tomto vztahu jednající osoba naplní současně všechny znaky některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona, zejména tedy v §250 tr. zák., dostává celý vztah i trestněprávní rozměr, vyžadující aplikaci trestních předpisů tak, aby byl naplněn zmíněný účel trestního zákona i trestního řádu, spočívající ve zjištění trestného činu a spravedlivém potrestání pachatele. Za popsaných okolností (tj. zejména při zohlednění aktivního podvodného jednání obviněného) přitom dle státního zástupce není možné považovat za dostatečné opatření pouze soukromoprávní rozhodnutí (patrně pouze o povinnosti k náhradě škody), tudíž aplikace principu ultima ratio (byť ve smyslu trestního zákona a nikoli ve smyslu trestního zákoníku, jenž pro právní posouzení v dané věci užit nebyl) zde nepřipadá v úvahu. Dále uvedl, že se dovolatel své odpovědnosti nemůže zbavit ani tvrzením, že bylo věcí poškozených, aby byli opatrnější, to s tím, že podstatou podvodného jednání podle §250 tr. zák. je skutečnost, že i případně relativně opatrná osoba se sice snaží zjistit některé důležité skutečnosti pro své rozhodnutí o určité majetkové dispozici, ovšem tyto skutečnosti jsou jí pachatelem sděleny nepravdivě či jí podstatná (související) informace není sdělena vůbec. Uzavřel tedy, že jestliže jednání dovolatele byla kvalifikována jako dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nelze takovému závěru co vytknout, a proto shledal dovolání M. R. zjevně neopodstatněným a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tedy zřejmé, že v jeho rámci nemohou být právně relevantně uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a zpochybnil šíři provedeného dokazování a způsob, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a uznaly jej vinným právě trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Vycházely tak především z výpovědi svědkyně P., svědka Z., svědkyň V., H. a Ř., které vypovídaly o finanční situaci dovolatele v době poskytování půjček, svědka K., který vypověděl, že nikdy neměl v úmyslu penzion v P. prodávat, svědka K., který vypovídal ohledně půjčky své dcery zemřelé K. K., svědkyně K. a toho, co uvedla v přípravném řízení svědkyně K. Dále lze poukázat i na provedené listinné důkazy (rozhodnutí Okresních soudů Kladno a Rakovník), ze kterých vyplynulo, že v rozhodné době byly proti dovolateli vedeny exekuce přesahující celkovou částku 700.000,- Kč.
Je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle nálezů Ústavního soudu.
Co se týká námitky, že soudy bylo kriminalizováno jeho jednání, ačkoli mělo být použito principu ultima ratio tato spadá pod hmotně právní povahu uplatněného dovolacího důvodu. Nicméně Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že jednání dovolatele zcela nepochybně vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se takovýmto jednáním dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozených, takže nezbylo než reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Současně je nutno poukázat na ustanovení §1 tr. zák., podle kterého účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob . Pokud tedy dovolatel svým jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, čímž poškodil zájem chráněný tímto trestním zákonem, je uplatnění trestního práva a následné trestně právní sankce zcela na místě. K námitce dovolatele, že v rámci soukromoprávního vztahu jsou účastníci povinni dbát ochrany svých majetkových zájmů lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle kterého o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Za dané situace tak, kdy dovolatel pod falešnými záminkami z poškozených vylákal finanční hotovost a zamlčel jim svou finanční situaci, tak ani dovolací soud nemá pochyb, že se v daném případě jedná o trestný čin podvodu ve smyslu trestního zákona, a to i ve světle dovolatelem uváděné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Další námitkou uplatněnou právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem je námitka ohledně nenaplnění subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu podvodu. Avšak současně (již s ohledem na výše uvedené) se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Za popsané situace je zřejmé, že pokud (dle soudy zjištěného skutkového stavu) si půjčoval od poškozených peníze v řádech statisíců korun pod smyšlenými záminkami, a to vše v době své vlastní, celkově velmi špatné finanční situace (vysoké dluhy, vedené exekuce), kterou poškozeným zatajil, musel tak činit s vědomím, že nebude schopen vypůjčené finanční prostředky vrátit. O jeho podvodném úmyslu ostatně svědčí již samotný fakt, že peníze vylákával pod smyšlenými či vykonstruovanými záminkami. Došlo tak bezpochyby k naplnění všech znaků dovolateli přisuzovaného trestného činu podvodu, a to včetně jeho zavinění a tedy i namítané subjektivní stránky.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání M. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka