ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1446.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1446/2011 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 10 To 122/2010-563, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 13/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 2 T 13/2009-322, v trestní věci obviněných T. B., J. N. a M. B., byl obviněný M. B. uznán vinným jednak zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době na jaře 2008 dopravil mladistvou, užívající cizí občanský průkaz na jméno, do Spolkové republiky Německo, kde ji po dobu nejméně jednoho týdne v K. přiměl, ačkoli věděl, že není plnoletá, k provozování prostituce a polovinu peněz získaných prostitucí mladistvé použil pro vlastní potřebu“, a jednak trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od listopadu 2007 do 30. září 2008 přiměl, a to i za použití násilí, k provozování prostituce v K., B. a K., K., S. a L. ve Spolkové republice Německo a peníze získané prostitucí nejméně ve výši 45 606 Kč použil pro vlastní potřebu“. Za tuto trestnou činnost byl podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to SIM karty T-mobile Czech republic, a. s., účastnického telefonního čísla.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2010, č. j. 10 To 122/2010-563, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného M. B. nabyl právní moci dne 14. 12. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatnil důvody dovolání uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný (dovolatel) v tom, že soudy obou stupňů posoudily jeho jednání ve vztahu k mladistvé podle nového trestního zákoníku namísto trestního zákona účinného v době spáchání skutku, a to pouze proto, že při naprosto stejných sazbách trestu odnětí svobody obsažených v §232a odst. 3 tr. zák. a §168 odst. 3 tr. zákoníku lze podle posledně citovaného zákonného ustanovení pachateli uložit i jiný trest, a to trest propadnutí majetku. Právě prosté porovnání sankcí předvídaných v obou zákonných ustanoveních vedlo soudy k závěru, že pozdější právní úprava je pro dovolatele příznivější a jako takovou je třeba ji na stíhaný skutek aplikovat. S tím však dovolatel nesouhlasí, neboť při použití nového trestního zákoníku se v jeho případě již nebylo možno zabývat otázkou případného splnění materiálního korektivu, dříve vyjádřeného v §88 odst. 1 tr. zák., podle kterého „k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost“. Pokud odvolací soud považoval aplikaci úpravy nového trestního zákoníku na předmětný skutek soudem prvního stupně za správnou, porušil tím podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák., podle kterých se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější, a v neposlední řádě i čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Pokud by soudy posuzovaly jeho jednání podle trestního zákona účinného v době, kdy došlo ke spáchání inkriminovaného trestného činu, musely by se totiž zabývat také otázkou konkrétního stupně jeho společenské nebezpečnosti. V takovém případě by nebylo vyloučené, že právě s ohledem na deficit materiální podmínky by k odsouzení dovolatele vůbec nedošlo, a to přinejmenším pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšší trestní sazbou. Použitím nového trestního zákoníku, založeného na formálním pojetí trestného činu, ho však soudy této možnosti zbavily.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dle názoru dovolatele dán tím, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť Vrchní soud v Praze řádně neodůvodnil, jakým způsobem se vypořádal s jeho obhajobou, tak jak mu ukládá ustanovení §134 tr. ř., resp. analogicky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Jeho rozhodnutí je v uvedeném směru nutno považovat za nepřezkoumatelné.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, dále aby vyslovil právní názor, že v případě rozhodování o vině M. B. pro „trestný čin“ obchodování s lidmi byla porušena zásada, že „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější“, a konstatoval nepřezkoumatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze z důvodu deficitu odůvodnění.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 3. 10. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání - vzato jako celek - je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až k) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Obviněný uplatnil výše uvedený důvod dovolání v podstatě jen v jeho první alternativě, neboť nedostatek procesních podmínek pro zamítnutí jeho odvolání spatřoval v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které podle něj nesplňovalo náležitosti uvedené v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., resp. s ohledem na analogii §138 tr. ř., kritéria uvedená v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Tuto jeho námitku nejenže pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podřadit nelze, ale především byla uplatněna již za hranicemi přípustnosti dovolání. Pomíjí totiž skutečnost, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podobně jako jinými opravnými prostředky jím lze napadat jen výroky rozhodnutí a nikoliv jeho odůvodnění . Jinými slovy, důvody dovolání (§265b tr. ř.) musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, a nikoliv jen v samotném odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud nicméně jako obiter dictum poznamenává, že námitce dovolatele stran nedostatků v odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze přisvědčit ani po věcné stránce. Vrchní soud v Praze totiž jeho skutkové námitky neignoroval, a byť se omezil jen na stručné zhodnocení rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nelze v takovém způsobu odůvodnění spatřovat vadu zakládající dovolatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kterou dovolatel ovšem výslovně nepoužil, by mohla být v posuzovaném případě naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo zatíženo namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání obviněného, v němž je namítána aplikace nesprávné trestně právní normy, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní . Při posuzování opodstatněnosti této jeho části dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, vymezující časovou působnost trestních zákonů , vychází ze zákazu retroaktivity k tíži pachatele. Je v něm tedy vyjádřena ústavní zásada obsažená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější . Ze stejných principů vychází i ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.
Dále je zapotřebí uvést, že trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá osobu mladší osmnácti let, aby jí bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Veškeré uvedené znaky skutkové podstaty jsou mimo jiných obsaženy i v ustanovení §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Zatímco pachatel trestného činu podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let , pachateli zvlášť závažného zločinu podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku lze uložit vedle trestu odnětí svobody ve stejném rozmezí zákonné trestní sazby i trest propadnutí majetku , tedy postihnout jej i jiným trestem než trestem odnětí svobody.
Z výše uvedeného důvodu - při prostém porovnání sankcí obsažených v obou zákonných ustanoveních - považoval Krajský soud v Ústí nad Labem za pro obviněného příznivější užití pozdější právní úpravy trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Ani Vrchní soud v Praze při rozhodování o odvolání obviněného otázku aplikace §2 odst. 1 tr. zákoníku neponechal bez povšimnutí a důvod pro právní posouzení stíhaného jednání podle nového trestního zákoníku v daném případě shledal rovněž, když právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně jinak považoval za odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Dovolateli lze ovšem přisvědčit potud, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21).
Výše uvedenými východisky se soudy obou stupňů při svých úvahách důsledně neřídily, neboť se nejprve měly zabývat (vzhledem k zákonu účinnému v době spáchání činu) také materiální podmínkou trestnosti jednání obviněného, tedy zhodnotit stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu ve smyslu §3 odst. 2, odst. 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, není trestným činem, i když jinak znaky trestného činu vykazuje. Stejně tak se měly zabývat tím, zda formální podmínky k použití vyšší trestní sazby, tj. že obviněný čin spáchal v úmyslu, aby osoby mladší osmnácti let bylo užito k prostituci, jsou spojeny s takovými okolnostmi, jež v konkrétním případě zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost do té míry, aby čin bylo možno posoudit i podle ustanovení odstavce 3 písm. d), §232a tr. zák. Teprve poté - při kladné odpovědi na tyto otázky - by soudy mohly učinit závěr, že trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. byl naplněn nejen z formálního, ale i materiálního hlediska. Jinými slovy, vyřešení předmětné otázky by v daném případě bylo rozhodné pro posouzení toho, zda užití práva účinného v době spáchání činu je pro obviněného příznivější , anebo zda vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku bude třeba použít práva pozdějšího a čin kvalifikovat podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 1 2010.
Přestože odvolací soud při svém rozhodování z výše uvedených úvah nevycházel, nemělo v posuzovaném případě toto pochybení na věcnou správnost napadeného rozhodnutí dovolatelem přisuzovaný vliv.
V této souvislosti je třeba uvést, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité základní skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího ani dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. R 43/1996 SbRt.). Obdobně lze výše uvedený právní názor vztáhnout i na podmínky použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou. Podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., je-li příslušný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu po formální stránce dán, lze k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zákon ovšem již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. Proto k ní nepřihlíží jen tehdy, kdy její formální naplnění nebude odpovídat ani nejlehčím běžným případům dané kvalifikované skutkové podstaty. K tomu lze dospět po vyhodnocení celého komplexu skutečností včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu (srov. přiměřeně R 34/1976-I., R 13/1980, R 39/1980-II. SbRt.).
V posuzovaném případě jsou určující skutková zjištění soudu, podle nichž obviněný (dovolatel) dopravil mladistvou do Spolkové republiky Německo, kde ji po dobu minimálně jednoho týdne přiměl k provozování prostituce, aby se s ní následně o výtěžek z prostituce rozdělil a polovinu peněz použil pro vlastní potřebu. Přitom jednal se znalostí toho, že ještě nedovršila osmnáctý rok věku, a aby tuto okolnost navenek zastřel, opatřil jí občanský průkaz znějící na jméno. To samo o sobě spolu s tím, že paralelně páchal podobnou trestnou činnost, když prakticky v témže období přiměl další ženu, a to i za použití násilí, k provozování prostituce, z níž také kořistil, vede k jednoznačnému závěru, že jeho jednání se stupněm společenské nebezpečnosti zřetelně vymyká nejlehčím případům dané trestné činnosti.
Lze proto uzavřít, že jednání dovolatele ve vztahu k mladistvé naplnilo nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., účinného v době spáchání činu. Soudům proto nelze vytknout, jestliže vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku na předmětný případ aplikovaly pozdější právo (tj. zák. č. 40/2009, trestní zákoník), neboť zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku je z hlediska celkového posuzování trestnosti činu pro dovolatele příznivější.
Určitou nedůslednost v právních úvahách soudů Nejvyšší soud v potřebném rozsahu překlenul vlastními závěry (viz shora), v jejichž rámci rozvedl, proč dovolateli nebylo možno přisvědčit v názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) je založeno na v dovolání namítaných vadách jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler