ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1577.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1577/2010-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání podaném PhDr. M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 4/2010 ze dne 10. března 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 6/2009 ze dne 9. listopadu 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání PhDr. M. S. proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 4/2010 ze dne 10. března 2010 tak, že k odvolání PhDr. M. S. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že odsoudil dovolatele za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl dovolatel zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v napadeném rozsudku jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal PhDr. M. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odkazuje na své předchozí výpovědi s tím, že se nikdy nevydával za majitele firmy C. h. a že vše, co podnikal bylo na bázi dohody a takto jeho jednání lze posuzovat toliko podle práva obchodního či občanského, nikoli však jako trestný čin. Dále poukázal na skutečnost, že vyšetřování bylo zdlouhavé, od jednání, které mu je kladeno za vinu, uběhla doba již téměř 12 let, proto je velmi obtížné, aby se nyní domohl všech dokladů, které mohou prokázat jeho nevinu. Uvedl, že se snažil hájit a svoje jednání vysvětlit, jeho výpovědi však nebyly brány dostatečně v úvahu, přičemž smysl však nedává ani jednání Dr. G., který mu měl finanční hotovost ve výši 1.000.000,- Kč poskytnout. Dále namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán (senát Vrchního soudu v Praze), nebyl přítomen veřejnému zasedání o odvolání a rozhodnutí odvolacího soudu také spočívá na nesprávném právním posouzení jeho jednání. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 4/2010 ( správně 5 To 4/2010 ) ze dne 10. 3. 2010 zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí (§265k odst. 1, §265 l odst. 1 tr. ř.).“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel pouze uvedl, že vznesl námitku podjatosti, které nebylo na úrovni Vrchního soudu v Praze vyhověno, a proto si podal stížnost k Nejvyššímu soudu a že tedy namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. K tomu státní zástupkyně uvedla, že o dovolatelově námitce podjatosti, vznesené při veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2010 a založené na odůvodnění, že ve věci nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, bylo v rámci uvedeného procesního úkonu rozhodnuto tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu JUDr. Jaromír Klimša, soudkyně JUDr. Hana Navrátilová a soudkyně JUDr. Pavla Augustinová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů ve věci obviněného PhDr. M. S., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 4/2010. Dále o jeho stížnosti ze dne 28. 3. 2010 rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 4. 2010 pod sp. zn. 11 Tvo 10/2010 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto podanou stížnost zamítl. Státní zástupkyně zdůraznila, že jestliže dovolatel na tomtéž argumentačním podkladě (který s odkazem na předchozí procesní postup v uvedeném směru ani blíže nerozváděl), uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pak je – podobně jak plyne z odůvodnění jeho stížnosti ze dne 28. 3. 2010 - zřejmé, že tak neučinil v nezbytné návaznosti na důvody vyloučení jím označených orgánů činných v trestním řízení, uvedené v §30 tr. ř. Dle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že námitky dovolatele jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněné. K dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že se dovolatel omezil toliko na tvrzení, že „nebyl přítomen u veřejného zasedání o odvolání“, a to aniž by blíže specifikoval, k jakému způsobu porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u uvedeného procesního úkonu mělo v jeho případě dojít, proto lze dle názoru státní zástupkyně k takto odůvodněné námitce z hlediska označeného dovolacího důvodu přistupovat jako ke kvalifikovanému způsobu jeho odůvodnění jen s velkou mírou tolerance. Poukázala na to, že dovolatel k veřejnému zasedání nebyl předvolán, ale byl pouze o jeho konání vyrozuměn, neboť odvolací soud neshledal jeho přítomnost při projednání jeho odvolání za nutnou. Pouhé vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání by sice bylo možno ve smyslu judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 18/2007 vyhodnotit jako zásah do jeho práva na obhajobu, avšak pouze v případě, že soud hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět ještě další dokazování. O takovou situaci však v daném případě nešlo, neboť odvolací soud postupoval plně v duchu zbývajícího textu předmětného judikátu, kdy vyšel při svém rozhodování plně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, podložených důkazy, provedenými v hlavním líčení. Státní zástupkyně tedy vyjádřila přesvědčení, že pokud se dovolatel za daného stavu věci k veřejnému zasedání nedostavil s odůvodněním, že svoji neúčast omluvil až v den konání veřejného zasedání „akutně zhoršeným zdravotním stavem v příčinné souvislosti s projednávanou věcí....“, bez odpovídajícího lékařského dobrozdání, zvláště pak v tom směru, zda mu jeho zhoršený zdravotní stav objektivně vylučuje možnost jeho účasti u uvedeného procesního úkonu, zapříčinil jeho odročování již v minulosti, když dokonce v mezidobí došlo k opakovanému vydání jeho příkazu k zatčení, pak rozhodnutí odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nelze za uvedených okolností - ani vzhledem k jeho žádosti o odročení – považovat za zásah do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Shrnula, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto nebyl v jeho případě naplněn. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomu státní zástupkyně uvedla, že námitky dovolatele uplatněné v dovolání nijak nesouvisejí s právním posouzením skutku ani s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale týkají se pouze namítané nesprávnosti v hodnocení provedeného dokazování, resp. výtek, že některé důkazy nebyly hodnoceny tak, jak dovolatel požaduje. Z takto uplatněné argumentace však dle vyjádření státní zástupkyně rozhodně nevyplývá, že by dovolatel prostřednictvím svých námitek v souladu s věcným naplněním použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uváděl, že jeho skutek tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže se o trestný čin nejednalo, popř. že se jednalo o jiný než přisouzený trestný čin, a proto takové námitky takto nelze považovat za právně relevantní, nelze se jimi věcně zabývat, a to zvláště za stavu, že směřují do oblasti skutkových zjištění tak zásadním způsobem, který se dotýká samotného zpochybnění skutkového závěru, zda se dovolatel vůbec dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Z již výše konstatovaného důvodu zjevné neopodstatněnosti zbývající části dovolání odsouzeného PhDr. M. S. závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ trestního řádu).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení je upraveno v §30 a §31 tr. ř., kdy v §31 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají. Jak vrchní, tak i Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily, proč neshledaly důvody k tomu, aby vyhověly dovolatelově návrhu na vyloučení příslušného senátu Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu, který je dovolacímu soudu k dispozici, vyplývá, že dovolatel podal dne 10. 3. 2010 (v den konání veřejného zasedání) návrh na vyloučení senátu rozhodujícího o jeho podaném odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl téhož dne usnesením, podle kterého podle §30 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu JUDr. Jaromír Klimša a soudkyně JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Pavla Augustinová vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného PhDr. M. S. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 4/2010, s tím, že výhrady a námitky, které PhDr. M. S. uvedl, jsou ve své podstatě námitky odvolací, poukazují na nesprávný procesní postup soudu prvého stupně při hodnocení důkazů, jakož i na skutečnost, že jím navržené důkazy nebyly provedeny. Dovolatelův návrh tak neobsahoval žádné okolnosti uvedené v §30 odst. 1 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal PhDr. M. S. dne 28. 3. 2010 stížnost, o které rozhodl dne 30. 4. 2010 Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tvo 10/2010 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl s odůvodněním, že nebyly uplatněny žádné důvody, které by vedly k vyloučení senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, neboť podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám , jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Odlišný právní názor soudce od právního názoru obviněného, nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku. Dovolací soud tedy v uvedeném směru neshledal pochybení na straně Vrchního soudu v Praze s tím, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn zjevně neopodstatněně, neboť ve věci nerozhodoval vyloučený orgán.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Lze plně souhlasit se státní zástupkyní, že dovolatel blíže nespecifikoval, v čem spatřuje předpokládané porušení uvedených zásad a omezil se na pouhé konstatování, že nebyl přítomen veřejnému zasedání o odvolání. Předně je třeba uvést, že dovolatel nebyl k veřejnému zasedání předvolán, byl o něm toliko vyrozuměn ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř., čímž dal soud dovolateli ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Takovýto stav lze pokládat za zásah do práva obviněného v situaci, kdy soud hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování. O takový zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti však nejde, jestliže odvolací soud akceptuje při svém rozhodování plně učiněná skutková zjištění nalézacího soudu s rozhodujícími důkazy provedenými v průběhu hlavního líčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 18/2007 ze dne 12. 2. 2007). Dále je třeba poukázat i na ustanovení §238 tr. ř., podle kterého se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Vrchní soud v Praze podle §202 tr. ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnost dovolatele, nevyhověl tak jeho návrhu na odročení veřejného zasedání, který podal ráno v 8.05 hod., v den konání veřejného zasedání 10. 3. 2010, osobně na podatelnu soudu s poukazem na „akutně zhoršený zdravotní stav v příčinné souvislosti s projednávanou věcí“, kdy tento zdravotní stav však nedoložil žádnou zdravotní zprávou ani při tomto sdělení, ani nikdy později. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, dovolatel čekal na svého advokáta před budovou s tím, že mu oznámil, že „nemá psychicky na to, aby se účastnil jednání.“ Za dané situace, kdy dovolatel doručil omluvu osobně necelou hodinu před konáním veřejného zasedání s neurčitým poukazem na špatný psychický stav a tato omluva nebyla jakkoli lékařsky podložená i s ohledem na předchozí přístup dovolatele k trestnímu řízení, nelze takovouto omluvu považovat ani za omluvu včasnou ani řádnou. Dovolatel měl možnost navštívit svého ošetřujícího lékaře, který by se vyjádřil k jeho případné účasti na veřejném zasedání nebo by tuto účast nedoporučil či zcela vyloučil. Subjektivní vnímání vlastního psychického stavu dovolatelem však rozhodně nelze považovat za řádnou omluvu, když navíc, jak již bylo řečeno výše, k soudu se osobně dostavil s tím, že podal i předem sepsaný návrh na vyloučení rozhodujícího senátu. U veřejného zasedání byl navíc přítomen jeho obhájce, tedy jeho právo na obhajobu bylo zajištěno. V této souvislosti lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 499/2002 ze dne 12. 9. 2002, ze kterého vyplývá, že zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo je nutné aplikovat ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Za daného stavu tak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo tedy v souladu se zákonem, přičemž nepřicházela do úvahu ani aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Takto vedená námitka je tedy takovou, která byla uplatněna zjevně neopodstatněně.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který dovolatel též uplatnil) je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Za takového stavu potom povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování, když Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Námitky, které uplatnil dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu, tak nejsou uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně, neboť se jedná toliko o námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadl šíři a kvalitu provedeného dokazování a předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Přitom soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a uznaly jej vinným právě výše uvedeným trestným činem, když byl usvědčován výpověďmi poškozeného Dr. L. G., J. L. a listinnými materiály (zejména smlouva o půjčce včetně dodatků a směnky). Soud odvolací také náležitě vysvětlil, proč již není potřeba provádět další (dovolatelem navržené) důkazy, když tyto s projednávanou věcí nesouvisely (str. 3 – 4 napadeného rozsudku). Odvolací soud se náležitě vypořádal i s délkou trestního řízení, když konstatoval, že tato nepřiměřená délka trestního řízení byla způsobena výhradně okolnostmi na straně dovolatele, přesto tuto délku odvolací soud zohlednil ve skutečnosti, že dovolateli nebyl ukládán trest spojený s jeho přímým výkonem, ale byl mu uložen trest podmíněný.
Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku (z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by tyto námitky zůstaly osamocené nezbylo by než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
S poukazem na uvedené a při posouzení věci z hlediska dovolatelem všech uplatněných (označených) dovolacích důvodů pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka