ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1630.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1630/2010 -52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání podaném J. K. , R. C. , a nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch J. K. a R. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 99/2009 ze dne 4. února 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obv. J. K. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 99/2009 ze dne 4. února 2010 v částech týkajících se obviněných J. K. a R. C. zrušuje, s výjimkou výroku o zastavení trestního stíhání obviněného K. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona.
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání R. C. odmítá .
V. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu se obviněný R. C. bere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 3/2009 ze dne 9. října 2009 byl J. K. uznán vinným pod body V/16-20, VI/21-23 citovaného rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem IX trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. R. C.byl uznán pod body VI/21-23 citovaného rozsudku vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl J. K. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárního orgánu v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do Obchodního rejstříku, a to na dobu deseti let. R. C. byl za výše uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění, a to na dobu deseti let. Současně bylo rozhodnuto též o vznesených nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl J. K. zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
O odvolání J. K., R. C. a poškozeného Toyota Financial Services Czech, spol. s r. o., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 99/2009 ze dne 4. února 2010 tak, že z podnětu odvolání J. K. a poškozeného Toyota Financial Services Czech, spol. s r. o., podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř., §257 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně J. K. ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. pod bodem IX citovaného rozsudku soudu prvního stupně, dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Toyota Financial Services Czech, spol. s r. o. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. odsoudil J. K. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárního orgánu v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do Obchodního rejstříku, a to na dobu deseti let. Dále bylo nově rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Konečně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání J. K. pro skutek pod bodem IX výroku o vině napadeného rozsudku, pod bodem XI obžaloby, kvalifikovaný jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že dne 23. 5. 2007 ve 12.15 hod. v P., na T. náměstí se jako hledaná osoba Policií ČR po vyzvání prokázání totožnosti prokázal cestovním pasem Slovenské republiky vydaným na jméno V. K., trvale bytem B., ulice A. G., přičemž bylo zjištěno, že předmětný pas byl opatřen fotografií obviněného J. K., obviněný se tímto cestovním pasem při kontrole totožnosti prokazoval, neboť trestní stíhání pro tentýž skutek bylo pravomocně zastaveno usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 KZV 135/2007. Odvolání R. C. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podali J. K. a R. C., stejně jako nejvyšší státní zástupkyně (ve prospěch obou uvedených obviněných) dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, obvinění prostřednictvím svých obhájců, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za důvod dovolání všichni shodně označili ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání směřuje proti té části (výše uvedeného) rozhodnutí, ve které ohledně J. K. zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a proti výrokům, kterými bylo ohledně tohoto obviněného znovu rozhodnuto o trestu a o náhradě škody, a dále proti výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. C. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že s rozhodnutím odvolacího soudu nelze souhlasit, pokud i po 1. 1. 2010 ponechal beze změny právní kvalifikaci skutku, ve kterém byl spatřen trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť podle §2 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Poukázala na skutečnost, že stejná zásada platila i podle §16 odst. 1 tr. zák. a je zakotvena i v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let, zatímco podle nového trestního zákoníku je totéž jednání právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trest. zák., přičemž na tento zločin je stanovena sazba trestu odnětí svobody od pěti do deseti roků. Již z tohoto porovnání trestních sazeb je dle nejvyšší státní zástupkyně naprosto zřejmé, že nová právní úprava je pro oba obviněné příznivější. Ta dále uvedla, že ač se Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí časovou působností trestních zákonů zabýval, neshledal, že by nová právní úprava byla pro obviněné příznivější, a to s poukazem na skutečnost, že aplikaci nové příznivější právní úpravy je vždy třeba posuzovat individuálně, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem, když shledal, že snížení horní hranice (vzhledem k trestům ukládaným při spodní hranici), by nemělo pro obviněné žádný význam. S touto argumentací však dle nejvyšší státní zástupkyně nelze souhlasit. Vzhledem k výše uvedenému proto závěrem svého podání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ad 1/ podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 99/2009 ze dne 4. 2. 2010 v částech týkajících se obviněných J. K. a R. C. s výjimkou výroku o zastavení trestního stíhání obviněného K. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ad 2/ podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a ad 3/ v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil J. K. prostřednictvím své obhájkyně, když uvedl, že jej považuje za důvodné, nicméně má za to, že jsou zde i další důvody dovolání, které sám uvedl ve svém (podaném) dovolání. K vyjádření nejvyšší státní zástupkyně ze dne 28. 6. 2010 k jeho dovolání uvedl, že souhlasí s částí, podle které mělo být jeho jednání posouzeno podle nového trestního zákoníku a nesouhlasí však s názorem, že k dalším důvodům uvedeným v jeho dovolání nelze přihlížet.
R. C. ani jeho obhájce se ke dni konání tohoto neveřejného zasedání k dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní nevyjádřili.
J. K. v důvodech svého dovolání uvedl, že nepopírá skutečnost, že podepisoval leasingové a kupní smlouvy, avšak uzavíral je dobrém úmyslu s tím, že bude zajištěno plnění jeho společnosti z leasingových a kupních smluv, a to vše i přes skutečnost, že jeho společnost nevykonávala do rozhodné doby žádnou rozsáhlejší činnost, neboť se domníval, že financování jeho společnosti bude zajištěno ze zakázek dohodnutých s investorem. Uvedl, že o důvěryhodnosti Š. (Š.) neměl důvod pochybovat, když tento vystupoval velmi solidně. Poukázal i na to, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že to byl právě spoluobžalovaný Š., kdo domlouval veškeré obchody s poškozenými společnostmi a také přebíral vozidla na základě zfalšované plné moci. Vyslovil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem obohatit sebe či někoho jiného a skutečnost, že společnost Account Service, s. r. o., z uzavřených smluv neplnila, nelze dle jeho názoru považovat za podvodné jednání. Dle jeho názoru nebylo tedy prokázáno, že již v době uzavření smluv jednal s úmyslem poškozeným společnostem neplatit leasingové a kupní splátky za vozidla. Současně vyjádřil přesvědčení, že jak soud prvého stupně, tak odvolací soud se v napadeném rozhodnutí „dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy“. Obsahem další námitky dovolatele byla skutečnost, že odvolací soud jeho jednání posoudil podle zák. č. 140/1960 Sb., avšak rozhodoval již za účinnosti zák. č. 40/2009 Sb., přičemž s ohledem na nižší trestní sazbu stanovenou tímto novým zákonem a při výši dovolateli uloženého trestu (7 let) je tato nová právní úprava pro dovolatele jednoznačně příznivější. Proto závěrem svého podání J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve všech tímto dovoláním napadených výrocích, jakož i shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (s výjimkou zprošťujícího výroku tohoto rozsudku), jakožto část vadného řízení předcházejícího rozsudku Vrchního soudu v Praze (tedy ve výroku o vině trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za skutky uvedené pod body V/ 16-20 a VI/ 21-23 rozsudku a na něj navazující výrok o trestu a povinnosti nahradit škodu), a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud České republiky sám znovu rozhodl ve věci.“
R. C. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že pro vydání obou rozsudků není dostatek skutkových ani právních opodstatnění. Uvedl, že pokud by jeho činnost byla rozdělena do dílčích fází, tak jak o nich hovořil při své výpovědi, pak „pouze“ na žádost K. B. složil finanční hotovost na bankovní účet, aniž by tušil a hlavně aniž by mu to bylo jakkoli prokázáno, že věděl o tom, že hradí leasingovou splátku a poté půjčil svůj cestovní pas, přičemž neměl povědomost o tom, že tento pas použije K. B. k tomu, aby získal poznávací značky k předmětným domíchávačům, navíc u jednání na Magistrátu města B. nebyl osobně přítomen. Zdůraznil, že „neměl povědomost o tom, co činí a v žádném případě neměl v úmyslu páchat trestnou činnost.“ Poukázal na skutečnost, že znakem trestného činu podvodu je uvedení v omyl, on však svojí činností neměl v úmyslu předstírat, že hradí leasingové splátky a i kdyby věděl, že hradí leasingové splátky, neměl v úmyslu předstírat, že dojde k řádnému plnění leasingových smluv namísto toho, že předmětné domíchávače zmizí v zahraničí. Dovolatel nevěděl nic o skupině okolo odsouzeného Š., ostatně toto potvrdil i Š., který uvedl, že dovolatele nezná a nikdy s ním nespolupracoval, tak jako i ostatní spoluobžalovaní. Uvedl, že u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje společný úmysl pachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, avšak dovolatel v žádném případě neměl společný cíl jako ostatní spoluobvinění. Zdůraznil, že byl pouhým „nástrojem“ v rukou K. B., který zneužil svého postavení (nadřízenosti) vůči dovolateli. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 4 To 99/2009, tak jak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 3 T 3/2009, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.“
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného K. považuje za důvodné v části, ve které namítá, že jeho jednání mělo být posuzováno podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který je pro něho příznivější (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 trest. zák.), přičemž v tomto směru odkázal na argumentaci obsaženou v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Současně státní zástupce uvedl, že v další části dovolání J. K. fakticky odmítá tu část skutkových zjištění, podle kterých již při uzavírání ve výroku o vině specifikovaných smluv obvinění věděli, že nebudou moci vzniklé závazky ze smlouvy plnit s tím, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že dovolatel již v době uzavírání smluv jednal v úmyslu poškozeným společnostem neplatit leasingové a kupní splátky na vozidla. V této souvislosti tvrdí, že soudy obou stupňů se některými svými skutkovými závěry dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy. Tyto námitky však dle názoru státního zástupce směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Obviněný C. ve svém dovolání prezentuje vlastní skutkovou verzi, podle které „neměl povědomost o tom, co činí“. Uvádí, že pouze na žádost K. B. složil částku na bankovní účet, aniž by mu bylo prokázáno, že věděl, že jde o leasingovou splátku. Nebyla mu známa podstata celé věci a úmysl mu nebyl nijak prokázán. Dovolatel tvrdí, že o jeho osobě lze hovořit jako o nástroji v rukou K. B., jeho napojení na skupinu kolem spoluobviněného Š. nebylo prokázáno. Takto koncipované dovolání dle vyjádření státního zástupce neobsahuje žádné námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu, popř. nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, když jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, a to ani částečně. Vzhledem k výše uvedenému proto závěrem svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného J. K. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 4 To 99/2009 v částech týkajících se tohoto obviněného s výjimkou výroku o zastavení jeho trestního stíhání pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. C. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Co se týká námitek R. C. , které tento dovolatel uplatnil ve svém podání, jedná se o námitky, které nelze právně relevantně uplatnit ani pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání, neboť se jedná o námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Přitom soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jakými právními úvahami se řídily a proč bylo jednání dovolatele kvalifikováno jako označený trestný čin. Takto soudy správně poukázaly na to, že dovolatel byl v minulosti často v kontaktu s N. B. (kterému podepsal 50-60 různých dokladů), navíc minimálně v jednom případě sám přihlašoval vozidlo na Magistrátu města B., přičemž v rozporu s leasingovou smlouvou a smluvními podmínkami neuvedl jako vlastníka leasingovou společnost sAutoleasing, a. s., nýbrž společnost Doal stav, s. r. o., kdy jako doklad o nabytí věci předložil padělanou fakturu mezi společností Doal stav, s. r. o., a dodavatelem stroje společnosti Agrotec, a. s., a dále zaplatil dvakrát akontace v rámci leasingu předmětných vozidel, načež byl účasten převozu těchto vozidel do zahraničí, a proto posoudily jeho jednání jako spolupachatelství (odvolací soud jedno jeho jednání pod bodem VI/21 vyhodnotil jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu, nicméně s ohledem na zákaz reformace in peius nezměnil rozsudek soudu prvního stupně) ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Na základě jiného skutkového děje (než ke kterému dospěly obecné soudy) dovolatel uplatnil i tu námitku, že se v jeho případě nemohlo jednat o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že dovolatel jednal v součinnosti přinejmenším s B., který je spojujícím článkem mezi dovolatelem a spoluobviněnými K. a Š. (a to i za situace, kdy by se Š. a K. s C. neznali). Zejména odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě zabýval vysvětlením, proč není možné věřit obhajobě dovolatele spočívající v tom, že nevěděl, co je obsahem jeho konání, když lze pro stručnost i na tuto část odůvodnění (str. 18-22 napadeného rozsudku) odkázat. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Co se týká dovolání J. K. i zde je nutno uvést především to, že námitky, které směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění, nejsou způsobilé naplnit nejen dovolatelem deklarovaný důvod dovolání, ale ani žádný další, ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. I v tomto případě soudy přesvědčivě a srozumitelně objasnily, proč je jeho obhajoba spočívající v tom, že měl snahu se spoluobviněným Š. (alias Š.) řádně podnikat, nevěrohodná s tím, že si musel být zcela nepochybně vědom toho, že se se Š. neúčastní řádné obchodní činnosti, a to již s ohledem na způsob provádění a zajištění jednotlivých obchodů, k jejichž úhradě jeho společnost neměla finanční prostředky, neboť žádnou činnost neprováděla. I v tomto případě lze odkázat na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 15-17 napadeného rozsudku). Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V uvedeném směru je tak namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem K. namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Naopak za námitku uplatněnou nejenom právně relevantně, ale i důvodně je třeba považovat tu námitku dovolatele K. i nejvyšší státní zástupkyně spočívající v tom , že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud při svém rozhodování neaplikoval (nový) trestní zákoník.
Ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trest. zák., totiž vymezuje časovou působnost trestních zákonů a vychází tak ze zákazu retroaktivity k tíži pachatele. Je v něm tedy vyjádřena ústavní zásada obsažená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější .
Dále je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku obohatil sebe nebo jiného tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Veškeré uvedené znaky skutkové podstaty jsou nyní obsaženy v ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Škodou velkého rozsahu podle obou citovaných předpisů je třeba rozumět škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák. a §138 odst. 1 tr. zákoníku). Zatímco pachatel trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, pachateli zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let.
Vrchní soud v Praze při rozhodování o odvolání obviněných otázku případné aplikace §2 odst. 1 trest. zák. neponechal bez povšimnutí (str. 28 napadeného rozsudku). Důvod pro právní posouzení stíhaného jednání podle nového trestního zákoníku však v daném případě neshledal, když dospěl k závěru, že „použití nového zákona je třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro obžalované příznivější, proto při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže jít o pouhé srovnání trestních sazeb starého a nového zákona, ale rozhodný je výsledek srovnání trestů, které by při použití zákonů jako celku byly obžalovaným za konkrétních posuzovaných okolností uloženy …použití pozdějšího zákona by nebylo pro obžalované příznivější ani z hlediska výsledného dopadu na ně v otázce trestů. I podle pozdějšího zákona by byli uznáni vinnými zločiny, a to zvlášť závažnými zločiny podvodu a bylo by nutno jim uložit tresty odnětí svobody ve stejné výměře…, a tudíž použití pozdějšího zákona by nebylo pro obžalované příznivější, než použití zákona účinného v době spáchání trestné činnosti.“
Tento názor odvolacího soudu, tedy že v případě obviněných nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §2 odst. 1 trest. zák., však Nejvyšší soud nesdílí.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu v případě, kde přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, bude hrát roli především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu, jako je tomu v nyní posuzované věci, je příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici trestní sazby (k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, komentář, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck., Praha 2009, str. 43).
Těmito (výše uvedenými) východisky se však Vrchní soud v Praze, který napadeným (citovaným) rozsudkem rozhodl dne 4. 2. 2010, důsledně neřídil. Jestliže oproti trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009 došlo úpravou obsaženou v novém trestním zákoníku s účinností od 1. 1. 2010 ke snížení horní hranice sazby trestu odnětí svobody u trestného činu (nyní zvlášť závažného zločinu), pro který byli obvinění odsouzeni, a to o dva roky, byla aplikace §2 odst. 1 trest. zák., a tím i právní posouzení jejich jednání podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trest.zák., zcela namístě.
Dále je třeba upozornit, že odvolací soud při svých úvahách zcela pominul další skutečnost, významnou zejména z hlediska ukládání dalšího potenciálního trestu, který by byl ukládán jako trest souhrnný k nyní projednávané věci. S ohledem na pravidla pro ukládání souhrnného trestu (§35 odst. 1, 2 tr. zák., §43 odst. 1, 2 trest. zák.), pokud by v budoucnu byl dovolatelům ukládán souhrnný trest, byl by jim ukládán podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V daném případě je tedy pro dovolatele bezpochyby příznivější ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trest. zák., jehož horní sazba trestu odnětí svobody je deset let, oproti staré právní úpravě (dvanáct let).
V uvedené části tedy shledal Nejvyšší soud dovolání podaná J. K. a nejvyšší státní zástupkyní za důvodná, a proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset odvolání obviněných J. K. a R. C. znovu projednat a zabývat se jím i v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to otázkou aplikace hmotného práva trestního na jednání obviněných, a zároveň otázkou uložení - v proporcionálním smyslu - odpovídajícího trestu v rámci nové trestní sazby. Napadený rozsudek byl zrušen výhradně z podnětu dovolání J. K. a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného ve prospěch obou obviněných. To znamená, že předmětné skutky bude namístě právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trest. zák. a uvedenou skutečnost promítnout i do úvah o ukládání trestu. Přitom další postup bez určitého proporcionálního zásahu do výměry trestu by totiž nepochybně znamenal jen zcela formální nápravu zjištěného pochybení a ve svém důsledku by nevedl k žádnému prospěchu obviněných, ačkoliv se jej nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) a J. K. ve svém úspěšně podaném mimořádném opravném prostředku domáhali. V novém řízení o této věci bude Vrchní soud v Praze povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo dotazem (učiněným v den rozhodnutí) na Centrální evidenci vězňů v Praze zjištěno, že obviněný J. K. vykonává v současné době trest z rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 12/2003, a to do 23. 5. 2012, nebylo tedy nutno v posuzované věci rozhodovat k dnešnímu datu o jeho vazbě. Obviněný R. C.vykonává v současné době trest z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 3/2009 a tento rozsudek přestal být z důvodů výše uvedených pravomocný a tedy vykonatelný. Je namístě připomenout, že v uvedeném směru jde takto o neoddělitelný výrok, který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, přičemž z hlediska tohoto rozhodnutí dovolatel žádné návrhy ani připomínky v rámci podaného dovolání neučinil. Obviněný R. C. je státním příslušníkem M., přičemž je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména hrozí-li mu vysoký trest, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Proto dovolací soud obviněného R. C. vzal do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka