ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.632.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 632/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2011 o dovolání podaném P. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 590/2010 ze dne 11. 11. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 283/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 283/2009 ze dne 25. 8. 2010 byl dovolatel uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zák.) a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 6 To 590/2010 ze dne 11. 11. 2010 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. C. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s právními závěry obou soudů, pokud tyto vyloučily jakékoliv spoluzavinění poškozeného na vzniku předmětné dopravní nehody. Nesprávné hmotně právní posouzení nesporně správně popsaného skutku dovolatel spatřuje zejména ve způsobu jízdy poškozeného v době, kdy tento vjížděl z vedlejší na hlavní silnici, po které v té chvíli přijížděl právě dovolatel. Poukázal na to, že poškozený v té době vjížděl na hlavní silnici neobvykle nízkou rychlostí a není tak zbaven odpovědnosti za následný střet jenom proto, že v okamžiku vjetí do křižovatky neviděl a nemohl vidět žádné vozidlo, kterému měl dát přednost. Pokud si tedy poškozený počínal popsaným způsobem, má dovolatel za to, že takto se mohl dopustit porušení dopravních pravidel (§4 písm. a), §18 odst. 2 písm. b) nebo §22 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích), pokud právě v důsledku takto neobvykle nízké rychlosti jízdy nebere ohled na jiného účastníka silničního provozu a takto jej ohrozí. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které vychází z priority povinnosti dát přednost v jízdě před povinností dodržovat omezení rychlosti. V posuzované věci potom soudy zcela pominuly způsob jízdy poškozeného, který svou pomalou jízdou zvýšil riziko střetu, ke kterému nakonec i došlo. Právě v tom, že soudy nevyhodnotily meškání poškozeného po neobvykle dlouhou dobu v jízdní dráze dovolatele (kdy při náležité opatrnosti mohl a měl na jízdu dovolatele adekvátně reagovat), spatřuje závažné právní pochybení, když jízda poškozeného nebyla takto hodnocena, jako porušení jeho povinností účastníka silničního provozu. Dále má za to, že z hlediska dosavadní rozhodovací praxe soudů byla jednoznačně dávána (z hlediska posuzování zavinění srážky vozidla jedoucího po hlavní komunikaci s vozidlem přijíždějícím na křižovatku z vedlejší komunikace) priorita povinnost dát přednost v jízdě před povinností dodržet maximální povolenou rychlost. Má za to, že přijetím citovaných rozhodnutí došlo v uvedeném směru ke změně náhledu a vytvořena nová právní konstrukce spočívající v tom, že pokud řidič přijíždějící na křižovatku z vedlejší komunikace a v době kdy do ní vjíždí nevidí a nemůže vidět vozidlo jedoucí po komunikaci hlavní, splnil své povinnosti účastníka silničního provozu a to bez ohledu na to, zda i takto nemohl nehodě zabránit či snížit riziko jejího vzniku. Poukázal i na složitost terénu, která měla poškozeného vést k větší opatrnosti, kritizoval ve věci podaný znalecký posudek z oboru silniční dopravy a nesouhlasil ani s tím, že zranění poškozeného bylo právně kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Nutno zmínit, že dovolatel je právně zastoupen dvěma obhájci, kdy prostřednictvím JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Ostravě, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované usnesení navazující a dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, prostřednictvím Mgr. Vladimíra Soukupa potom navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené výroky a bylo rozhodnuto tak, že se obviněný zcela zprošťuje obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti“. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že především dovolatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil v řízení před oběma soudy a které na ni adekvátně reagovaly. Ve věci samé pak považuje za podstatné závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, ze kterého jednoznačně plyne, že poškozený nemohl dát dovolateli přednost v jízdě, protože v době, kdy vjížděl do křižovatky, nemohl vozidlo dovolatele z objektivních příčin vidět. Dodal, že v kritickém místě je rychlost jízdy po hlavní silnici omezena na 50 km/hod. a rychlost jízdy dovolatele cca 84,5 km/hod. byla i s ohledem na velmi nepřehledný terén výrazně nepřiměřená uvedené dopravní situaci. Protože poškozený nemohl takto vozidlo dovolatele (obviněného) vidět, nelze jeho vjetí do křižovatky za dané situace vyhodnotit jako nesprávné i s tím, že pokud by dovolatel jel povolenou rychlostí, k dopravní nehodě by vůbec nedošlo. Nesprávný je i odkaz dovolatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť v posuzované věci nejde o aplikaci tzv. principu omezené důvěry, neboť pravidla silničního provozu porušil pouze dovolatel. Stran zranění poškozeného potom odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze kterého plyne, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života pod dobu deseti týdnů a jeho zranění tak bylo posouzeno v souladu s ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zák. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný dovolatelem je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se přitom nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze při rozumné a logické interpretaci dovodit adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze se tak poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno a to ani v případě, že dovolatel nabízí další variantu průběhu skutkového děje (či právní závěry z něj plynoucí) a to bez ohledu na závěry plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil a nenaplnil tak všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. Taková námitka byla uplatněna právně relevantně, současně je však námitkou zjevně neopodstatněnou. To proto, že oba soudy zejména i v důvodech svých (citovaných) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně zdůvodnily skutkové i právní závěry ke kterým posléze dospěly. Za klíčové ve věci správně soudy označily jak samotnou výpověď poškozeného, tak zejména i závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy v rámci kterého znalec výpověď poškozeného verifikuje. Z uvedených důkazů totiž jednoznačně plyne, že za dané situace (vysoká a nepřiměřená rychlost jízdy dovolatele a nepřehledný terén) poškozený vjel do křižovatky z vedlejší silnice proto, že dovolatele přijíždějícího po hlavní silnici objektivně neviděl a ani vidět nemohl. Popsané jednání poškozeného tak soudy správně nevyhodnotily jako nesprávné (nedovolené) s tím, že předmětnou dopravní nehodu zavinil výlučně dovolatel, který pokud by dodržel povolenou rychlost (50 km/hod.) tak by k dopravní nehodě vůbec nedošlo a byl to tedy pouze dovolatel, který výlučně porušil pravidla silničního provozu, a to bez jakéhokoliv (případného) spoluzavinění poškozeného. Lze dodat, že dovolatel se mýlí pokud poukazuje uvedeným způsobem na konstantní judikaturu, neboť i Nejvyšší soud již vícekrát rozhodl obdobným způsobem jak to učinily oba soudy na základě obdobného skutkového stavu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005), tedy pojednávající právě o problematice dání přednosti v jízdě. V posuzované věci tak z hlediska soudy učiněných skutkových zjištění (o kterých není pochyb) a souvisejícího následného právního posouzení věci (skutku) je současně zjevné, že na vznik a výsledek předmětné dopravní nehody nemělo počínání poškozeného vliv. To znovu proto, že ten při vjíždění na hlavní silnici ze silnice vedlejší neměl důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu pojede rychlostí nepřiměřenou a zejména nedovolenou. Ke zranění poškozeného lze pouze stručně zopakovat, že ze závěrů znaleckého posudku podaného znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jednoznačně plyne, že ten byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu deseti týdnů a jde tak o dovolatelem způsobenou těžkou újmu na zdraví z hlediska ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí potom s ohledem na již uvedené nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
3 Tdo 632/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2011 o dovolání podaném P. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 590/2010 ze dne 11. 11. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 283/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 283/2009 ze dne 25. 8. 2010 byl dovolatel uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zák.) a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 6 To 590/2010 ze dne 11. 11. 2010 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. C. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s právními závěry obou soudů, pokud tyto vyloučily jakékoliv spoluzavinění poškozeného na vzniku předmětné dopravní nehody. Nesprávné hmotně právní posouzení nesporně správně popsaného skutku dovolatel spatřuje zejména ve způsobu jízdy poškozeného v době, kdy tento vjížděl z vedlejší na hlavní silnici, po které v té chvíli přijížděl právě dovolatel. Poukázal na to, že poškozený v té době vjížděl na hlavní silnici neobvykle nízkou rychlostí a není tak zbaven odpovědnosti za následný střet jenom proto, že v okamžiku vjetí do křižovatky neviděl a nemohl vidět žádné vozidlo, kterému měl dát přednost. Pokud si tedy poškozený počínal popsaným způsobem, má dovolatel za to, že takto se mohl dopustit porušení dopravních pravidel (§4 písm. a), §18 odst. 2 písm. b) nebo §22 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích), pokud právě v důsledku takto neobvykle nízké rychlosti jízdy nebere ohled na jiného účastníka silničního provozu a takto jej ohrozí. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které vychází z priority povinnosti dát přednost v jízdě před povinností dodržovat omezení rychlosti. V posuzované věci potom soudy zcela pominuly způsob jízdy poškozeného, který svou pomalou jízdou zvýšil riziko střetu, ke kterému nakonec i došlo. Právě v tom, že soudy nevyhodnotily meškání poškozeného po neobvykle dlouhou dobu v jízdní dráze dovolatele (kdy při náležité opatrnosti mohl a měl na jízdu dovolatele adekvátně reagovat), spatřuje závažné právní pochybení, když jízda poškozeného nebyla takto hodnocena, jako porušení jeho povinností účastníka silničního provozu. Dále má za to, že z hlediska dosavadní rozhodovací praxe soudů byla jednoznačně dávána (z hlediska posuzování zavinění srážky vozidla jedoucího po hlavní komunikaci s vozidlem přijíždějícím na křižovatku z vedlejší komunikace) priorita povinnost dát přednost v jízdě před povinností dodržet maximální povolenou rychlost. Má za to, že přijetím citovaných rozhodnutí došlo v uvedeném směru ke změně náhledu a vytvořena nová právní konstrukce spočívající v tom, že pokud řidič přijíždějící na křižovatku z vedlejší komunikace a v době kdy do ní vjíždí nevidí a nemůže vidět vozidlo jedoucí po komunikaci hlavní, splnil své povinnosti účastníka silničního provozu a to bez ohledu na to, zda i takto nemohl nehodě zabránit či snížit riziko jejího vzniku. Poukázal i na složitost terénu, která měla poškozeného vést k větší opatrnosti, kritizoval ve věci podaný znalecký posudek z oboru silniční dopravy a nesouhlasil ani s tím, že zranění poškozeného bylo právně kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Nutno zmínit, že dovolatel je právně zastoupen dvěma obhájci, kdy prostřednictvím JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Ostravě, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované usnesení navazující a dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, prostřednictvím Mgr. Vladimíra Soukupa potom navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené výroky a bylo rozhodnuto tak, že se obviněný zcela zprošťuje obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti“. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že především dovolatel opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil v řízení před oběma soudy a které na ni adekvátně reagovaly. Ve věci samé pak považuje za podstatné závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, ze kterého jednoznačně plyne, že poškozený nemohl dát dovolateli přednost v jízdě, protože v době, kdy vjížděl do křižovatky, nemohl vozidlo dovolatele z objektivních příčin vidět. Dodal, že v kritickém místě je rychlost jízdy po hlavní silnici omezena na 50 km/hod. a rychlost jízdy dovolatele cca 84,5 km/hod. byla i s ohledem na velmi nepřehledný terén výrazně nepřiměřená uvedené dopravní situaci. Protože poškozený nemohl takto vozidlo dovolatele (obviněného) vidět, nelze jeho vjetí do křižovatky za dané situace vyhodnotit jako nesprávné i s tím, že pokud by dovolatel jel povolenou rychlostí, k dopravní nehodě by vůbec nedošlo. Nesprávný je i odkaz dovolatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť v posuzované věci nejde o aplikaci tzv. principu omezené důvěry, neboť pravidla silničního provozu porušil pouze dovolatel. Stran zranění poškozeného potom odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze kterého plyne, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života pod dobu deseti týdnů a jeho zranění tak bylo posouzeno v souladu s ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zák. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný dovolatelem je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se přitom nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze při rozumné a logické interpretaci dovodit adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze se tak poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno a to ani v případě, že dovolatel nabízí další variantu průběhu skutkového děje (či právní závěry z něj plynoucí) a to bez ohledu na závěry plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil a nenaplnil tak všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. Taková námitka byla uplatněna právně relevantně, současně je však námitkou zjevně neopodstatněnou. To proto, že oba soudy zejména i v důvodech svých (citovaných) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně zdůvodnily skutkové i právní závěry ke kterým posléze dospěly. Za klíčové ve věci správně soudy označily jak samotnou výpověď poškozeného, tak zejména i závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy v rámci kterého znalec výpověď poškozeného verifikuje. Z uvedených důkazů totiž jednoznačně plyne, že za dané situace (vysoká a nepřiměřená rychlost jízdy dovolatele a nepřehledný terén) poškozený vjel do křižovatky z vedlejší silnice proto, že dovolatele přijíždějícího po hlavní silnici objektivně neviděl a ani vidět nemohl. Popsané jednání poškozeného tak soudy správně nevyhodnotily jako nesprávné (nedovolené) s tím, že předmětnou dopravní nehodu zavinil výlučně dovolatel, který pokud by dodržel povolenou rychlost (50 km/hod.) tak by k dopravní nehodě vůbec nedošlo a byl to tedy pouze dovolatel, který výlučně porušil pravidla silničního provozu, a to bez jakéhokoliv (případného) spoluzavinění poškozeného. Lze dodat, že dovolatel se mýlí pokud poukazuje uvedeným způsobem na konstantní judikaturu, neboť i Nejvyšší soud již vícekrát rozhodl obdobným způsobem jak to učinily oba soudy na základě obdobného skutkového stavu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005), tedy pojednávající právě o problematice dání přednosti v jízdě. V posuzované věci tak z hlediska soudy učiněných skutkových zjištění (o kterých není pochyb) a souvisejícího následného právního posouzení věci (skutku) je současně zjevné, že na vznik a výsledek předmětné dopravní nehody nemělo počínání poškozeného vliv. To znovu proto, že ten při vjíždění na hlavní silnici ze silnice vedlejší neměl důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu pojede rychlostí nepřiměřenou a zejména nedovolenou. Ke zranění poškozeného lze pouze stručně zopakovat, že ze závěrů znaleckého posudku podaného znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jednoznačně plyne, že ten byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu deseti týdnů a jde tak o dovolatelem způsobenou těžkou újmu na zdraví z hlediska ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí potom s ohledem na již uvedené nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka