ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.891.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 891/2010 -69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. P. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 To 11/2010-517, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, č. j. 40 T 10/2009-464, byl obviněný Ing. P. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterého se dopustil skutkem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině. Podle §248 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu čtyř let.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 To 11/2010-517, jímž z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté sám nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně, že obviněný „poté, co byl dne 19. 6. 2006 odvolán valnou hromadou společnosti AgroStar, s. r. o., se sídlem V., B., J., z funkce jednatele společnosti, čímž pozbyl oprávnění činit jejím jménem právní úkony, a byl vyzván, aby ve lhůtě do 20. 6. 2006 vydal 50 ks listinných akcií emitenta OÁZA Vysočiny, a. s., se sídlem M., Č., ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč na jednu akcii, vedených pod pořadovými čísly, které byly ve vlastnictví společnosti AgroStar, s. r. o., jako jediného akcionáře společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., a které měl z titulu funkce jednatele svěřeny do opatrování,
v úmyslu bezplatně získat část majetku společnosti AgroStar, s. r. o., pro případ, že by vůči němu jako fyzické osobě bylo realizováno ručení za závazky společnosti AgroStar, s. r. o., vůči věřitelům E. B. R., Česká spořitelna, a. s., a TOWER AUTOMOTIVE, a. s., z titulu zajištění úvěrů,
na výzvu valné hromady společnosti AgroStar, s. r. o., nereagoval, ve stanovené lhůtě tyto akcie nevydal, ale předal je M. D., bytem V., V. B., jenž je na žádost obžalovaného dne 20. 6. 2006 uložil do bezpečnostní schránky v Komerční bance, a. s., v B., kterou si na žádost obžalovaného zřídil, a následně dne 3. 8. 2006 je nechal M. D. ze schránky vyzvednout a uložil je na neznámém místě, přičemž jako právní zdůvodnění svého kroku vyhotovil v rozporu s §196a odst. 1 obchodního zákoníku, tedy bez předchozího souhlasu valné hromady, a v rozporu se společenskou smlouvou společnosti AgroStar, s. r. o., bez souhlasu druhého jednatele, smlouvu o převodu listinných cenných papírů (smlouvu o fiduciárním převodu práva podle §553 obč. zák.) se zpětným datem 2. 6. 2006, kterou předstíral převod akcií z vlastnictví společnosti AgroStar, s. r. o., do svého osobního výlučného vlastnictví, a kterou za obě smluvní strany sám podepsal,
následně dne 22. 6. 2006 u Městského úřadu ve Velkém Meziříčí pak nechal podpisy na smlouvě ověřit a téhož dne podal ke Krajskému soudu v Brně, obchodnímu rejstříku návrh na výmaz společnosti AgroStar, s. r. o., jako jediného akcionáře společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., přičemž ostatní společníky společnosti AgroStar, s. r. o., o převodu akcií ani dodatečně neinformoval,
dne 15. 11. 2006 uzavřel se svou sestrou MUDr. B. V., bytem S., P., smlouvu o převodu listinných cenných papírů (smlouvu o fiduciárním převodu práva dle §553 obč. zák.), kterou všechny předmětné akcie převedl na jmenovanou jako zajištění její pohledávky vůči němu ve výši 1.000.000,- Kč z titulu půjčky poskytnuté mu na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi nimi téhož dne, ale fyzicky ji výše uvedené akcie nepředal a nadále je přechovával na neznámém místě,
čímž společnosti AgroStar, s. r. o., jako oprávněnému majiteli akcií způsobil škodu ve výši 4.988.000,- Kč“.
Za tento trestný čin odvolací soud obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil též peněžitý trest ve výměře 300.000 Kč, což představuje 100 celých denních sazeb po 3.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud výrokem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 3. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve podal genezi předmětné trestní věci a zároveň provedl vlastní skutkový a právní rozbor celého případu. V tomto rámci zdůraznil, že svou funkci jednatele společnosti AgroStar, spol. s r. o., vykonával po dobu třinácti let zodpovědně a pokud činil jakékoliv právní kroky, pak vždy na základě porady se svým právním zástupcem. V květnu 2006 vyhledal v pozici statutárního zástupce společnosti právní služby advokáta Mgr. F., jemuž podrobně vylíčil rozhodné skutečnosti týkající se rizika jeho osobního ručení za závazky společnosti a požádal ho o pomoc při eliminaci tohoto rizika právními prostředky. Právě Mgr. F. mu navrhl možnost uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení §553 občanského zákoníku a vypracoval návrh textu této smlouvy, který si osobně vyzvedl v advokátní kanceláři dne 2. 6. 2006. Dovolatel připustil, že si byl vědom dočasnosti převodu vlastnického práva k akciím, jež bylo vázáno na zánik jeho ručení za závazky společnosti AgroStar, s. r. o. Smlouvu datovanou dnem 2. 6. 2006 pak skutečně podepsal a připravil také návrh na výmaz jediného akcionáře zapsaného u akciové společnosti OÁZA Vysočiny, a. s. Nijak nezpochybnil ani skutečnost, že dne 19. 6. 2006 při svém odvolání z funkce jednatele společnosti AgroStar, s. r. o., na valné hromadě neinformoval zbývající společníky o uzavřené smlouvě o zajišťovacím převodu práva. Neučinil tak ovšem pouze proto, že „vyčkával na další běh událostí a kontroverzní jednání svých společníků“. Na valné hromadě sdělil, že se na dalším poradí se svým právním zástupcem, a to i když již byl rozhodnut smlouvu o zajišťovacím převodu akcií použít. Na dalším postupu se nebylo třeba s právníkem radit. Návrh na obchodní rejstřík na výmaz jediného akcionáře společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., podal dne 20. 6. 2006, přičemž na výzvu o vydání akcií nikterak nereagoval. Nebyl totiž informován o tom, že by byl odvolán z funkce člena představenstva OÁZA vysočiny, a. s. Tuto skutečnost se dozvěděl až později. Dovolatel dále uvedl, že jako společník AgroStar, s. r. o., byl seznámen s obsahem společenské smlouvy. Po poradě s advokátem však vycházel z přesvědčení, že uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu akcií žádné ustanovení společenské smlouvy neporušuje.
Dovolatel připustil, že jednal účelově, pokud uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva k akciím s MUDr. B. V., aby zastřel vlastnický vztah k akciím pro účely soudního jednání o určení vlastnického práva k nim, resp. aby ztížil důkazní břemeno žalobce ve smyslu prokázání naléhavého právního zájmu u krajského obchodního soudu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu. Zdůraznil však, že závazky z této smlouvy nebyly žádným způsobem realizovány a v tomto smyslu neměly žádný škodlivý dopad. Akcie měl ve skutečnosti i nadále ve svém držení, a to až do 31. 3. 2009, kdy je v souladu s ustanovením §78 tr. ř. vydal policejnímu orgánu. Po celou tu dobu neměl snahu vykonávat a ani nevykonával práva akcionáře a jednatelé společnosti AgroStar, s. r. o., po něm ani výkon těchto práv nepožadovali. Společnosti jeho jednáním nevznikla ani žádná škoda. Znalecký posudek Ing. Pavla Průdka k této otázce považuje dovolatel za nepřezkoumatelný. Znalec podle něj nebyl ani odborně způsobilý k ocenění tržní hodnoty držených akcií.
Dovolatel konečně poukázal na skutečnost, že nemohl mít v úmyslu ponechat si předmětné akcie pro sebe, neboť by to ani nebylo právně možné. Jestliže je nenabyl do svého vlastnictví na základě řádné kupní smlouvy, ale pouze dočasně na základě smlouvy o dočasném převodu vlastnického práva podle §553 občanského zákoníku, nedisponoval by relevantním právním titulem prokazujícím jejich řádné nabytí a nikdy by tak s nimi nemohl nakládat jako s vlastními. V souladu s tímto vědomím jednal pouze ve snaze udržet si kontrolu nad společností AgroStar, s. r. o. Několikrát s jejími společníky jednal o svém úmyslu převést na ně svůj třetinový podíl a přitom si byl dobře vědom toho, že výše úplaty za tento podíl bude záviset na aktuální výši závazků a aktiv obou společností, tj. AgroStar, s. r. o., a OÁZA Vysočiny, a. s. Veškeré jeho aktivity měly ve skutečnosti za cíl dosáhnout toho, aby se majetek společností nijak nezmenšil. Pokud by odvolací soud náležitě posuzoval jeho jednání v celém zmiňovaném kontextu a se zaměřením na motivaci činu, nemohl by podle dovolatele dospět ke kategorickému závěru, že jeho jednáním byly naplněny znaky zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Při zohlednění principu ultima ratio měl soud především důsledně zvážit, zda v posuzovaném případě byla naplněna materiální stránka trestného činu, resp. zda vůbec bylo možno dovodit existenci jeho společenské škodlivosti. V této souvislosti mělo být přihlíženo jednak k osobě dovolatele, který nikdy neměl konflikt se zákonem, a zejména též k okolnostem a pohnutce jeho jednání, kdy jeho prioritním zájmem bylo, aby se majetek společnosti nezmenšoval, jelikož za její závazky ručil jako fyzická osoba a navíc měl soukromý zájem dalším společníkům odprodat svůj obchodní podíl. Takto však soud nepostupoval, ač tak podle dovolatele učinit měl.
Své dovolání obviněný uzavřel tím, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku Vrchního soudu v Olomouci nebylo trestné a je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 6 To 11/2010, zrušil také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 40 T 10/2009, a dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně dal podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí až do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. V přípisu doručenému soudu prvního stupně dne 25. 6. 2010 pak obviněný vyslovil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle jeho názoru subsumovat jednak námitku obviněného, že jeho jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. že právní závěry odvolacího soudu nekorespondují se skutkovými zjištěními stran uplatnění principu „ultima ratio“, který je třeba zohledňovat nejen při posuzování formální stránky trestného činu, ale i při naplnění materiální stránky trestného činu, a jednak námitku, že aby se jednalo o trestný čin, musí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Obě tyto námitky však shledal zjevně neopodstatněnými.
K první námitce dovolatele státní zástupce poukázal na skutková zjištění soudů, podle nichž dovolatel ještě předtím, než se dopustil trestné činnosti, vystupoval v postavení jednatele poškozené společnosti AgroStar, s. r. o., se sídlem ve V. B., a byly mu z titulu této funkce svěřeny do opatrování akcie společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., které byly ve vlastnictví společnosti AgroStar, s. r. o. Vlastníkem majetku této obchodní společnosti přitom nebyl obviněný, nýbrž sama obchodní společnost jako subjekt nadaný vlastní právní subjektivitou. Pokud obviněný Ing. P. M. někdy jednal jménem obchodní společnosti AgroStar, s. r. o., nelze z toho dle názoru státního zástupce dovozovat jeho vlastnické právo k jejímu majetku. Majetek společnosti je třeba považovat za majetek, který byl pro obviněného majetkem cizím, svěřeným mu k obhospodařování z titulu výkonu funkce statutárního orgánu. Pokud tedy obviněný držel akcie společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., až do 9. 6. 2006, kdy byl valnou hromadou obchodní společnosti AgroStar, s. r. o., odvolán z funkce jejího jednatele, lze podle státního zástupce takovou držbu shledat oprávněnou. Jestliže však předmětné akcie držel i poté, kdy byl valnou hromadou nejen odvolán z funkce jednatele, ale také vyzván k jejich vrácení, činil tak již nelegálně. Pokud pak v dalším období s akciemi nakládal způsobem, který byl popsán v pravomocném výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak si je přisvojil, a to způsobem, jak předpokládá legální definice zločinu zpronevěry zakotvená v ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku obsaženého ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně podle státního zástupce současně vyplývá, že dovolatel svým jednáním způsobil poškozené společnosti AgroStar, s. r. o., značnou škodu ve smyslu odstavce 4 písm. d) §206 tr. zákoníku. Státnímu zástupci současně připomněl, že otázkou výše škody se podrobně a odpovědně zabýval již soud prvního stupně, s jehož závěry lze vyslovit jednoznačný souhlas.
V další části svého vyjádření se státní zástupce věnoval teoretickým úvahám k dovolatelem namítané zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že dovolatel vykládá danou problematiku tak, jakoby české trestní právo hmotné rozlišovalo mezi trestnými činy veřejnoprávními a soukromoprávními, podobně jako je tomu například v Rakousku či v Německu, kde se uplatňuje vedle veřejné žaloby také právo oběti trestného činu vystupovat v trestním řízení se samostatným nebo podpůrným žalobním právem a je na ní, zda toto právo uplatní, nebo bude volit cestu soukromoprávní. Český právní řád však podobnou úpravu nezná. Všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části českého trestního zákoníku jsou zde proto, že na jejich kriminalizaci shledal zákonodárný sbor veřejný zájem. Všechny podléhají jedinému žalobnímu právu, a to právu státního zástupce jako veřejného žalobce. Jelikož v předmětné trestní věci bylo zjištěno, že dovolatel vědomě zneužil soukromoprávních institutů s cílem jednak si přisvojit cizí svěřenou věc a jednak způsobit škodu na cizím majetku (tzn. že jednal v rozporu s civilním právem proto, aby zároveň způsobil relevantní trestně právní následek), přičemž bylo také prokázáno, že svým úmyslným jednáním (§15 tr. zákoníku) v této podobě sledoval dosažení zmiňovaného cíle, bylo podle názoru státního zástupce v tomto případě trestního práva jako prostředku ultima ratio užito zcela správně.
Závěrem státní zástupce připomněl, že obviněný uplatnil v rámci dovolání obsahově shodné námitky s těmi, kterými se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, přičemž oba soudy na ně v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě reagovaly. K tomu uvedl, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
Vzhledem k výše uvedené argumentaci pak státní zástupce Nejvyššímu soudu České republiky navrhl, aby dovolání obviněného Ing. P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně upozornil na to, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. je možno navrhované rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání současně vyslovil pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného pak lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídá námitka dovolatele, v jejímž rámci polemizuje se správností skutkových zjištění, pokud jde o stanovení výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit poškozené společnosti AgroStar, s. r. o. V uvedeném směru dovolatel zpochybnil význam (kvalitu) důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a výslechem zpracovatele tohoto posudku, znalce Ing. Pavla Průdka u hlavního líčení, který oceňoval hodnotu držených akcií, a to s poukazem na údajně nedostatečnou odbornou erudici uvedeného znalce. Přitom neuplatnil žádnou jinou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dovodit, že soudy - pokud jde o výši způsobené škody - nesprávně aplikovaly některou (ať již trestní či mimotrestní) hmotně právní normu. Pod uplatněný důvod dovolání pak nelze podřadit ani námitku, o kterou dovolatel opřel své tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu (zločinu) zpronevěry v jeho jednání (v daném případě úmyslného zavinění) s poukazem na to, že veškeré kroky podnikal teprve po konzultaci celé věci s právníkem Mgr. F. a jednal tak v dobré víře, že se ničeho protizákonného nedopouští. S těmito skutkovými námitkami se v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vypořádaly již soudy obou stupňů, přičemž z jejich podrobných a přesvědčivých úvah je patrné, že skutkový stav věci v tomto směru nezjišťovaly povrchně. Soud prvního stupně na str. 10 odůvodnění rozsudku dospěl k jasnému závěru, že obviněný (dovolatel) s Mgr. F. konzultoval převod akcií poškozené společnosti na svou osobu za poněkud jiného právního stavu, než jaký namítal v rámci uplatněné obhajoby. Tento závěr přijal mj. na základě výpovědi samotného svědka Mgr. F. Námitkou obviněného (dovolatele), že vzhledem ke konzultaci s Mgr. F. předcházející převodu akcií na jeho osobu mělo být jeho jednání posuzováno jako jednání v tzv. právním omylu, se posléze zabýval i odvolací soud, který na ni reagoval na str. 11 svého rozsudku, kde odůvodnil, proč jí už vzhledem k výše konstatovanému skutkovému zjištění nepřisvědčil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nenaplňovalo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, mj. též proto, že soudy nezohlednily princip ultima ratio při posuzování, zda byly v daném případě naplněny také materiální podmínky trestnosti činu.
Této námitce však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu. Pojem „p řisvojení“ je přitom nezbytné chápat tak, že pachatel naložil s takovou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, ke kterému mu byly předány do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání současně maří základní účel jejich svěření. Pod pojmem „s věření“ věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak třeba rozumět jejich odevzdání pachateli do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem. „Přisvojením“ věci se zároveň nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze k věci nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s ní, přičemž není rozhodné, jak pachatel poté s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1814 a násl.). Za „ věc“ se ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku považují mj. i cenné papíry , tedy i akcie (srov. §155 a násl. obchodního zákoníku). Škoda na cizím majetku je pak představována újmou majetkové povahy (tj. újmou vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení majetku poškozeného v důsledku činu pachatele, nýbrž za škodu lze pokládat i to, o co by - nebýt protiprávního jednání pachatele - byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak podle soudy zjištěného skutkového stavu dovolatel předtím, než se dopustil inkriminovaného činu, vystupoval v postavení jednatele poškozené společnosti AgroStar, s. r. o., se sídlem ve V. B., a byly mu z titulu této funkce svěřeny do opatrování akcie společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., které byly ve vlastnictví společnosti AgroStar, s. r. o. K tomu je třeba zdůraznit, že vlastníkem majetku této obchodní společnosti nebyl obviněný, nýbrž sama obchodní společnost (právnická osoba) nadaná vlastní právní subjektivitou. Ze skutečnosti, že dovolatel měl v určitých případech právo jednat (činit úkony) jejím jménem, pak - bez dalšího - nelze dovozovat jeho vlastnické právo k jejímu majetku. Majetek výše uvedené obchodní společnosti je proto třeba považovat za majetek, který byl pro obviněného majetkem cizím a byl mu svěřen k obhospodařování z titulu výkonu jeho funkce statutárního orgánu (v judikatuře srov. přiměřeně např. rozhodnutí publikované pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy obviněný Ing. P. M. měl v držení akcie společnosti OÁZA Vysočiny, a. s., až do 19. 6. 2006, kdy byl valnou hromadou obchodní společnosti AgroStar, s. r. o., odvolán z funkce jejího jednatele, lze takovou držbu shledat oprávněnou. Jestliže však obviněný (dovolatel) předmětné akcie držel i po datu 19. 6. 2006, kdy byl valnou hromadou nejenom odvolán z funkce jednatele, ale především také vyzván k jejich vrácení , činil tak již neoprávněně a v rozporu se zákonem. Jestliže v dalším období s předmětnými akciemi nakládal způsobem, který byl popsán ve výroku o vině, pak nelze pochybovat o tom, že si svěřené akcie přisvojil způsobem předpokládaným v ustanovení §206 tr. zákoníku. Svým jednáním přitom způsobil na majetku poškozené společnosti AgroStar, s. r. o., škodu ve výši téměř 5.000.000,- Kč, tedy škodu mnohonásobně převyšující částku 500.000,- Kč. Přitom podle §138 tr. zákoníku se za značnou škodu , která je kvalifikačním znakem skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, považuje škoda ve výši dosahující částky „nejméně 500.000 Kč“.
Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe jsou vyjádřeny v ustanovení §12 tr. zákoníku. Podle §12 odst. 1 tr. zákoníku jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých , ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
V posuzovaném případě dovolatel podle zjištění soudů jednal tak, že se svěřenými akciemi, které původně (jako jednatel společnosti AgroStar, s. r. o.) měl oprávněně ve své dispozici, poté co byl odvolán valnou hromadou společnosti z funkce statutárního orgánu, i přes následné opakované výzvy k jejich vrácení, s nimi neoprávněně a zcela podle svého vlastního uvážení dlouhodobě disponoval, což vědomě činil v rozporu s vůlí výše uvedené obchodní společnosti a k její škodě. Zároveň podnikal ve výroku napadeného rozsudku popsané aktivní kroky směřující k tomu, aby předmětné akcie z majetku společnosti trvale vyvedl. Jeho jednání se tak zcela zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. O společenské škodlivosti činu přitom (mj. i s přihlédnutím k výši způsobené škody) nelze pochybovat.
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uznán vinným právem. Z důvodů rozvedených výše nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jím vytýkaných vadách jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Ing. P. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatele k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (resp. předseda senátu) neshledal důvody, aby sám v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně však v projednávané trestní věci takový postup nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler