ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1150.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1150/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobců a) L. W., b) D. W., a c) J. W., zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 16, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci II., U Soudu č. 363/10, o zaplacení částky 110.972,30 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 11 C 831/98, o dovolání žalobkyně c) (dále jen třetí žalobkyně) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. června 2008, č.j. 30 Co 189/2002-99, takto:
I. Dovolání třetí žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. června 2008, č.j. 30 Co 189/2002-99, výrokem I. jednak potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. září 2001, č.j. 11 C 831/98-66, pokud jím bylo uloženo žalované zaplatit žalobci a) a žalobci b) každému z nich částku 27.743,05 Kč s příslušenstvím, jednak ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovanou uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 55.486,10 Kč s příslušenstvím zamítl. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobci a) a b) jako pozůstalí synové po H. W. a třetí žalobkyně jako bývalá manželka jmenovaného požadovali vydání bezdůvodného obohacení, které získala žalovaná tím, že vybrala z účtu vedeného u Komerční banky, a.s. v Litoměřicích pod č. 2061920627/0100 částku 97.287,20 Kč, jejíž jedna polovina byla vypořádána v dědickém řízení (po H. W.), zatímco její druhá polovina náležela do dosud nevypořádaného BSM (SJM). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovanou dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by prostředky na účtu zemřelého H. W. byly prostředky, které pocházely z bezpodílového spoluvlastnictví jmenovaného a třetí žalobkyně. Účet byl založen po zániku uvedeného manželství, přičemž se však dotazem na Komerční banku, a.s. se sídlem v Litoměřicích nepodařilo zjistit, na kterou osobu byl veden účet č. 2052010277, ze kterého byla převedena částka 99.500,- Kč na zmiňovaný účet H. W. Proto byla žaloba mezi těmito účastníky ohledně částky 55.486,10 Kč s příslušenstvím odvolacím soudem v rámci částečné změny rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl doručen zástupci žalobců dne 15. září 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala třetí žalobkyně dne 14. listopadu 2008 včasné dovolání. Přesto, že v tomto podání výslovně uvádí, že „ dovolání je podáváno výlučně proti rozsudečnému výroku uvedenému pod bodem II. tohoto rozsudku “ (jímž ovšem odvolací soud rozhodoval „pouze“ o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů), z obsahu dovolání zcela zřetelně a bez pochybností vyplývá (§41 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“), že je jím napaden výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jímž byla ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovanou v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně žaloba zamítnuta. Dovolatelka vychází z úvahy, že dovolání je v označené věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přičemž je třeba dovodit, že je podává z důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (resp. též z důvodu §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. Poukazuje na značné průtahy, k nimž v řízení došlo, které byly příčinou nemožnosti zjištění vlastníka účtu v bance, což byl hlavní důvod, proč odvolací soud rozhodl v její neprospěch. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že odvolání třetí žalobkyně bylo soudu doručeno dne 26. listopadu 2001, avšak soud se na dotčený účet banky dotázal (až) v roce 2008. Není proto vinou dovolatelky, že přesná informace (o tomto účtu) není k dispozici. Žalobkyně je velmi roztrpčena postupem odvolacího soudu nejen s ohledem na výsledek řízení, ale zejména pak pro to, že byl faktickým důsledkem nečinnosti soudu v odvolacím řízení. Soud ovšem dává žalobkyni k tíži, že nemohl ověřit konkrétní informaci, což ovšem bylo zapříčiněno uplynutím dlouhé doby (řízení). Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v dotčeném výroku – srovnej již zmíněný §41 odst. 2 o.s.ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), pak napadené rozhodnutí přezkoumal v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy řízení je postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky v převážné míře tvoří podstatu úvah dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění [zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008)].
Jak již bylo zmíněno výše, těžiště dovolání spočívá v poukazu na průtahy v odvolacím řízení, jichž se měl dopustit odvolací soud. Ač v tomto případě je délka řízení - a zejména pak řízení odvolacího - neoddiskutovatelným faktem (s možností imprese v případném řízení podle zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů), obsah dovolání ve své podstatě nesměřuje k naplnění jednotlivých dovolatelkou uplatněných, a dovolacím soudem vyložených, dovolacích důvodů. Proto s ohledem na vázanost dovolacího soudu podaným dovoláním je třeba považovat napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto zorného úhlu v uvedeném výroku ve věci samé za správný. Nejvyššímu soudu České republiky proto nezbylo, než dovolání třetí žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. zamítnout. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak proti třetí žalobkyni měla právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu