ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1153.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1153/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. Dany Hadrabové , správkyně konkursní podstaty úpadce ZD Oříkov, se sídlem v Praze 5, Elišky Přemyslovny 382, IČ: 00108219, zastoupené JUDr. Maritnem Hořčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV., Politických vězňů 27, proti žalované ZZN Pelhřimov, a. s. , se sídlem v Pelhřimově, Nádražní 807, IČ: 46678140, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm I 41/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č.j. 6 Cmo 154/2008-65, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále již „soud prvního stupně“) poté, co usnesení ze dne 26. června 2006, čj. 58 Cml/2005-15, kterým řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo k odvolání žalobkyně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2007, č.j. 6 Cmo 10/2007-24, potvrzeno v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 6.11.2002 a ve zbývajícím rozsahu zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 58 Cm I 41/2005-41, zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že zápočet – dohoda o vzájemném započtení pohledávek částek 540.070,39,- Kč je právně neúčinným úkonem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem 1. října 2008, č.j. 6 Cmo 154/2008-65, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Uzavřel, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, a uvedl, že nesdílí stanovisko žalobkyně o neúčinnosti dohody o zápočtu podle ustanovení §42a obč. zák. (§16 ZKV) formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 820/2005 (dle něhož sankcí za porušení povinnosti podle §4a odst. 1 písm. a) ZKV dlužníkem je neúčinnost právního úkonu směřujícího ke zmenšení vlastního majetku dlužníka, s výjimkou běžné obchodní činnosti), neboť odvolací soud vychází z právního názoru, že šlo ze strany účastníků kupní smlouvy, jakož i účastníků dohody o zápočtu o běžnou obchodní činnost. Tímto zápočtem proto nemohlo dojít k úmyslnému zkrácení věřitelů ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud také uvěřil žalované, že neměla povědomí o případném úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, když takovýto úmysl ani neexistoval, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně. Poukaz na případnou podobnost s věcí posuzovanou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Odo 820/2005 neobstojí, když v tam řešeném případě šlo ze strany pozdějšího úpadce o zcela zásadní zbavení se výrobních prostředků (strojů) na rozdíl od projednávaného případu, kdy zemědělské družstvo prodalo svoji budoucí produkci, byť se rostliny nacházely teprve v počáteční fázi vzrůstu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání doplněné podáním ze dne 20.1.2011. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že nastal zvláštní režim v důsledku podání dlužnického návrhu na konkurs a po jeho podání nesměl úpadce provádět zápočty. Došlo tedy k obcházení právní úpravy tak, aby byla zvýhodněna žalovaná jako věřitelka úpadce, a proto je po právu žalováno. Dle dovolatelky je v rozporu se smyslem právní úpravy, pokud by pro jednotlivé věřitele mohl nastat rozdílný režim, zejména když ostatní věřitelé, kterým bylo plněno obdobným způsobem, plnění vrátili, ať již v penězích či naturáliích. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka předestřela dovolacímu přezkumu otázku právní neúčinnosti dohody o započtení pohledávek podle ustanovení §42a obč. zák. (§16 ZKV). Řešení této otázky však nemá judikatorní (zobecňující) přesah, neboť jde o výklad konkrétního právního úkonu (mající jedinečný charakter), je významné právě a jen pro projednávanou věc, a nikoli pro celou řadu případů stejného druhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Navíc odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s hmotným právem a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, na který dovolatelka poukazuje, na posuzovanou věc nedopadá. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly) osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel Vrcha,v.r.
předseda senátu