ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1176.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1176/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 480.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 295/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č.j. 68 Co 116/2009 – 107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2008, č. j. 18 C 295/2007 – 74, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč a do částky 435.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, které bylo proti žalobci vedeno.
Odvolací soud vyšel, po doplnění dokazování, ze zjištění, že žalobci bylo dne 17. 5. 2001 sděleno obvinění pro spáchání několika trestných činů a dne 18. 5. 2001 byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 28. 3. 2002. V přípravném řízení bylo nutno vypracovat řadu odborných vyjádření a znaleckých posudků v oborech počítačové expertízy, balistiky a chemie. Současně se žalobcem bylo stíháno dalších dvanáct spoluobviněných, přičemž někteří se nacházeli mimo území České republiky. V rámci přípravného řízení bylo nutno žádat o mezinárodní spolupráci orgány Španělska a Ekvádoru. Obžaloba byla k soudu podána dne 22. 9. 2006. Městský soud v Praze zprostil žalobce obžaloby rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2007.
Odvolací soud za celkovou délku řízení považoval dobu od sdělení obvinění do zproštění obžaloby, tj. šest let a pět měsíců. Uzavřel, že zejména přípravné řízení, od sdělení obvinění do podání obžaloby k soudu, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (pět let a čtyři měsíce). Vzal do úvahy složitost věci – velký počet spoluobviněných, z toho někteří se nacházeli mimo území České republiky, značný počet skutků, potřebu vypracovat řadu znaleckých posudků a odborných expertíz. Shledal, že žalobce postup v řízení nijak neztěžoval. Vyzdvihl velký význam řízení pro žalobce, neboť se jednalo o řízení trestní. Po zvážení výše uvedených kriterií ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), dospěl k závěru, že odškodnění přiznané soudem prvního stupně je přiměřené.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Jako otázku zásadního právního významu formuluje nutnost bližšího vymezení kritérií pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Namítá, že odpovědnost žalované je objektivní bez ohledu na zavinění. Poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vokurka proti České republice ze dne 16. 10. 2007, č. 40552/02, dovolatel argumentuje, že nebylo jeho povinností domáhat se návrhem určení lhůty k provedení úkonu. S ohledem na výše uvedené považuje výši přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou. Má za to, že odvolací soud měl podrobněji rozvést, jak k částce poskytnutého zadostiučinění dospěl, když tento své rozhodnutí nijak blíže neodůvodnil. Proto žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 21. 9. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Vymezení kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, jež spočívá v nevydání rozhodnutí ve stanovené, popř. přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), která jsou demonstrativně uvedena v ust. §31a odst. 3 OdpŠk, samo o sobě otázku zásadního právního významu nepředstavuje. Nejvyšší soud se k nim a jejich aplikaci na konkrétní spor z hlediska stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11), jakož i ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Co se týče otázky prostředků, které měl žalobce k dispozici za účelem zrychlení řízení, je třeba poznamenat, že na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil, a její případné jiné řešení v rámci dovolacího řízení se proto nemůže v poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Daná otázka se objevuje pouze v rozsudku soudu prvního stupně, nikoli však jako součást odůvodnění jeho rozhodnutí, ale jako rekapitulace procesní obrany žalované, ke které soud prvního stupně dodává, že se s ní ztotožnil jen částečně. Z uvedeného důvodu se nejedná o otázku přiznávající rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Námitky formulované dovolatelem týkající se toho, že odvolací soud podrobně nevysvětlil, jak dospěl k přiznané výši odškodnění, nepřiznávají rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam z hlediska výkladu procesního práva.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu