ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1262.2009.2
sp. zn. 30 Cdo 1262/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. J. L. , správce konkursní podstaty úpadce KUBIMEX, s.r.o., v likvidaci, IČO 25090178, se sídlem v Klecanech, Na Vršku č.322, (dále jen „první žalobce“), b) České republiky – Finančního úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav , se sídlem v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, Boleslavská č. 31, proti žalovaným 1. obchodní společnosti ASIA TRADE CZ, s.r.o. , IČO 26438291, se sídlem v Klecanech, U Školky č. 74, a 2. obchodní společnosti UniCreditBank Czech Republic, a.s., IČO: 64948242, se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky č. 3a/2090, zastoupené JUDr. Ivanem Roubalem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 5, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 124/2006, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 15 Cmo 256/2008-182, takto:
I. Dovolání prvního žalobce se odmítá .
II. První žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované, k rukám JUDr. Daniela Paťka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 7, Veletržní č. 924/14, částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. První žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhé žalované, a to jejímu zástupci JUDr. Ivanu Roubalovi, advokátu se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 5, částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 15 Cmo 256/2008-182, k odvolání prvního žalobce potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2008, č.j. 45 Cm 124/2006-148, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že vůči žalobcům jsou právně neúčinné a) vzájemný zápočet mezi žalobcem a první žalovanou ve výši 29,688.521,80 Kč a 29,914.718,94 Kč a b) dohoda o převzetí dluhů ze dne 25. února 2005 z úvěrové smlouvy registrované pod č. 21/2003 ve znění dodatků č. 1-7, uzavřené mezi prvním žalobcem a žalovanými, a ve výrocích II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že před tím, než byl dne 7. února 2006 prohlášen soudem konkurs na společnost úpadce KUBIMEX, a.s. v likvidaci (dále jen úpadce), uzavřel úpadce dne 16. února 2005 s první žalovanou dohodu nazvanou „Vzájemný zápočet závazků a pohledávek“, na jejímž základě došlo k převedení dluhu úpadce proti převzetí aktiv první žalovanou, přičemž pohledávka úpadce vůči první žalované v celkové výši 29,688.521,80 Kč byla uspokojena tak, že první žalovaná převzala závazky úpadce ve výši 29,914.718,94 Kč. Dne 25. února 2005 uzavřel úpadce s oběma žalovanými trojstrannou dohodu o převzetí dluhu, na základě které převzala první žalovaná veškerá práva a povinnosti z úvěrové smlouvy č. 21/2003 uzavřené mezi úpadcem a druhou žalovanou, včetně zástavních práv zajišťujících převáděný majetek.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil dohodu nazvanou „Vzájemný zápočet závazků a pohledávek“ podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako právní úkon absolutně neplatný a jako takový právně neúčinný, dovodil, že tato dohoda není svým obsahem dohodou o vzájemném zápočtu, či dohodou o postoupení pohledávek a převzetí dluhu, ale dohodou uzavřenou podle §570 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, zaniká dosavadní závazek a dlužník je povinen plnit závazek nový. To, že první žalovaná svůj závazek v dohodě uvedený splnila, pak jednoznačně podle odvolacího soudu vyplývá z trojstranné dohody o převzetí dluhu z úvěru uzavřené mezi úpadcem a žalovanými. Dále ji posoudil z hlediska §37 odst. 1 o.z. jako jednoznačně obsahově srozumitelnou a určitou. Vzhledem k tomu, že dohodou nedošlo ke zmenšení majetku úpadce, které by mělo za následek, že pohledávky věřitelů nemohou být v důsledku tohoto úkonu úpadce ani částečně uspokojeny, nejde podle odvolacího soudu ani o dohodu neúčinnou z hlediska §42a obč. zák.
Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že dohoda o převzetí dluhu z úvěru ze dne 25. února 2005 je platným právním úkonem, který nezkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky ostatních věřitelů úpadce, a jako takovou ji neshledal právním úkonem neúčinným ve smyslu §42a obč. zák.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno prvnímu žalobci dne 14. ledna 2009, přičemž právní moci nabylo dne 30. ledna 2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce dne 20. ledna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a domnívá se, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť podle jeho názoru je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že v témže měsíci, kdy v senátě odvolacího soudu, který vydal výše uvedené rozhodnutí (senát 15 Cmo), zasedal JUDr. J. G., byl tento soudce i členem senátu 13 Cmo, což vedlo k přetěžování soudce, který se nemohl věci dostatečně věnovat. Dále odkazuje na vyjádření krajského státního zastupitelství z 18. září 2006, založené v soudním spise, ze kterého mimo jiné vyplynulo, že dohodou o převzetí dluhu ze dne 25. 2. 2005 došlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů o 30% výtěžku z jejich prodeje. Na závěr poukázal na skutečnost, že soudy pouze formálně posuzovali věc z hlediska §42a obč.zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil dne 6. března 2009 druhý žalobce v tom smyslu, že není schopen v zásadě posoudit úspěšnost dovolání a vyjádřil obavu ze vzniku povinnosti hradit další náklady řízení ze zdrojů státního rozpočtu.
Dne 10. března 2009 k dovolání zaslala vyjádření druhá žalovaná a navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost a požádala o úhradu nákladů dovolacího řízení.
První žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 13. března 2009 a rovněž navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatel v konkrétech skutečně namítal použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž základ úvah odvolacího soudu se pojí k míře a charakteru konkrétních skutkových zjištění. Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Pokud žalobce eventuálně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení první žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco každému ze žalovaných v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupení advokáty. Ty v případě kteréhokoli ze žalovaných spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u jednotlivých žalovaných 2.550,- Kč, což po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty je představováno částkou 3.060,- Kč u každého z nich (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu