ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.138.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 138/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, K Hájku 122, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 50/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. července 2009, č.j. 1 Co 241/2008-230, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. července 2009, č.j. 1 Co 241/2008-230, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2008, č.j. 24 C 50/2001-177, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. června 2008, č.j. 24C 50/2001-198, kterým byla zamítnuta v odstavci 1) žaloba, aby žalovaný zaslal žalobci formou osobního dopisu omluvu ve znění uvedeném ve výroku, v odstavci 2) zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 100.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný publikoval v čísle 01/2001 Necenzurovaných novin článek pod titulkem „Dostane se série estébáckých podvodů v celkové výši 16 miliard někdy před soud?“, který obsahoval kritiku zmíněných obchodních společností s uvedením (spíše okrajově) některých jejich statutárních orgánů, mezi nimi i žalobce. Soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný svými tvrzeními v textu článku, jehož je autorem, a v dopisu zaslaném vyšetřovateli mjr. Ing. J. P. a v dopisu adresovaném sekretariátu ODS do rukou tehdejšího předsedy V. K., zasáhl neoprávněně do práva žalobce na ochranu osobnosti, a to do jeho občanské cti, lidské důstojnosti, dobrého jména a pověsti podle ustanovení §11násl. obč. zák. a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ve sporných textech žalovaný neoznačil žalobce za vědomého a aktivního spolupracovníka bývalé StB, ale uvedl pravdivé tvrzení, že svého času byl žalobce veden jako spolupracovník StB (teprve následně bylo soudem rozhodnuto, že takto byl evidován neoprávněně). Odvolací soud mimo jiné dále poukazuje na skutečnost, že v článku se nic konkrétního, co by bylo předmětem trestního řízení, a tedy obžaloby proti žalovanému, neuvádí. Pokud jde o námitku tvrzeného porušení zásady presumpce neviny, pak žalovaný netvrdí v článku, že by se žalobce dopustil jakéhokoliv trestného činu a neuvádí zde ani žádné chování žalobce, které by znaky trestného činu mohlo naplňovat. Žalovaný se proto kritikou nedopustil porušení zásady presumpce neviny ve vztahu k žalobci. Z těchto důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. prosince 2009 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především poukazuje na skutečnost, že soudy nesprávně posoudily, že uvedením nepravdivé informace, že žalobce je bývalý spolupracovník StB, i když s dodatkem, že v soudním řízení bylo určeno, že osoba byla takto evidována neoprávněně, nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, a tím se odchýlily od dosavadní judikatury. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně týkající se „zásady presumpce neviny“, že jde o zásadu, kterou se musí řídit státní orgány v trestním řízení, přičemž z úvahy soudu vyplývá, že nikdo jiný touto zásadou zřejmě vázán není. Dále soudy nerozlišují (při právním hodnocení, zda došlo k porušení zásady presumpce neviny zveřejněným dotčeným článkem a dopisy), zda jsou v nich obsažena skutková tvrzení nebo jen hodnotící soudy, ale oba ve svém zdůvodnění o nich provedly pouze paušální úsudek. Soudy obou stupňů tak podle dovolatele posuzovaly zásadu presumpce neviny v rozporu s hmotným právem, když nepřihlédly k tomu, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu povolané. Dovolatel se dále domnívá, že soudy upřednostnily zcela neodůvodněně právo na svobodu projevu, před právem na ochranu osobnosti. Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy odvolacím soudem byly náležitě vyloženy konkrétní a relevantní okolnosti daného případu, ze kterých při posouzení otázky existence či neexistence uplatněného nároku vycházel (analogicky srovnej např. tato rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky: rozsudek ze dne 28. února 2005, sp. zn. 30 Cdo 1651/2004, rozsudek ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003, rozsudek ze dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000, resp. usnesení ze dne 12. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 2219/2006, apod.). Pokud žalobce případně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§41odst. 2 o.s.ř.), nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, kdy nelze dovodit případný judikatorní přesah podaného dovolání, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá eventuální dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu