ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.143.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 143/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně L. R. , zastoupené Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova ul. 503, proti žalovanému J. V. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, o určení otcovství a úpravu výchovy a výživy nezletilého J. R. , zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Jeseník, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp.zn. 5 C 73/2007, o dovolání žalovaného proti částečnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. července 2010, č.j. 56 Co 172/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. rozsudku ze dne 1.12.2009, č.j. 5 C 73/2007-116 určil, že „žalovaný J. V., je otcem nezletilého J. R. z L. R. Výrokem II. rozhodl, že „nezletilý J. R. se svěřuje do výchovy své matce“. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl, že „o výši výživného nezletilého dítěte bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil, že i když žalovaný popíral intimní styk s žalobkyní, je jeho otcovství k nezletilému prokázáno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví-genetiky, který otcovství žalovaného k nezletilému stanovil s minimální jistotou 99,999457789. Soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na provedení dalšího znaleckého posudku, neboť podle názoru soudu prvního stupně „právě posudek založený na genetickém rozboru DNA je objektivně nejprůkaznějším důkazním prostředkem sporného otcovství, nadto vůči posudku znalce J. D. nebyly vzneseny konkrétní a relevantní námitky, které by mohly zakládat důvodné pochyby o jeho obsahu“. S ohledem na znalecký posudek soud dovodil, že žalovaný musel mít v rozhodné době s žalobkyní sexuální styk, žádné závažné skutečnosti jeho otcovství nevylučují a znalecký posudek „s takřka absolutní jistotou“ potvrzuje otcovství žalovaného k nezletilému. Výrok o výchově byl odůvodněn dosavadní péčí matky o nezletilého a skutečností, že žalovaný o nezletilého zájem neprojevuje.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. července 2010, č.j. 56 Co 172/2010-138 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného v jeho nepřítomnosti, protože žalovaný se z jednání toliko telefonicky omluvil a nepožádal o odročení jednání. Nevyhověl návrhu žalovaného na doplnění dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku, neboť původní znalecký posudek nebyl ze strany žalovaného zpochybněn žádnými věcnými argumenty. Rozsudek soudu prvního stupně považoval odvolací soud za věcně správný, vycházel přitom ze závěrů. k nimž již dospěl soud prvního stupně. Otcovství žalovaného bylo jednoznačně prokázáno původním znaleckým posudkem, který tak především vyvrátil žalovaného tvrzení o neexistenci intimní známosti s matkou dítěte v rozhodné době. Rovněž výrok o výchově nezletilého byl odůvodněn dosavadní péčí matky a nezájmem žalovaného, který dosud o nezletilého projevoval.
Rozsudek dovolacího soudu napadl dovoláním žalovaný. Zástupce žalovaného z řad advokátů následně doplnil, že dovolání směřuje jen proti výroku I. o určení otcovství. Odvolacímu soudu vytýká nedostatek důvodů pro odročení jednání, protože se k jednání nařízenému na 15.7.2010 ze zdravotních důvodů telefonicky omluvil dne 13.7.2010 a byl ujištěn, že potvrzení od lékaře postačí soudu zaslat po dalším vyšetření u lékaře, stanoveném na 16.7.2010. Žalovaný následně potvrzení soudu zaslal doporučeným dopisem. Popírá otcovství k nezletilému a žádá o znalecké vyšetření dalších tří mužů, z nichž dva konkrétně specifikuje, neboť „bylo veřejným tajemstvím, že s těmito muži měla žalobkyně v rozhodném období sexuální poměr“. Na podporu tohoto požadavku odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 41/1979 (R 20/1980) s větou, že tvrdí-li domnělý otec, že není otcem dítěte, označí jiné muže, se kterými mohla matka dítěte udržovat v době početí intimní styky a uvede závažné důvody, pak nelze jeho tvrzení ponechat bez povšimnutí. Je třeba provést výslech matky dítěte a označených mužů o stycích v rozhodné době, a jsou-li tyto prokázány, pak zákonná domněnka otcovství svědčí nejen žalovanému, ale i označeným mužům. Ve vztahu k znaleckému posudku z oboru genetiky uvádí, že kvalifikované námitky nemohl vznést proto, že není vystudovaným lékařem a nemůže se fundovaně vyjádřit k metodám užitým při vypracování znaleckého posudku. Má však za to, že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. 5 Cz 128/66 (R 26/1967) měl odvolací soud, obdobně jako je tomu v situacích, kdy otcovství muže je vyloučeno, provést revizní znalecký posudek i v případě, kdy otcovství je potvrzeno. Domáhá se proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.], a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [§237 odst.2 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení rodičovství (určení otcovství) ve věci samé. Protože proti tomuto rozsudku není podání dovolání vyloučeno ustanovením §237 odst.2 písm.b) o.s.ř., řídí se předpoklady jeho přípustnosti ustanovením §237 odst.1 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není v projednávané věci přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nedošlo-li k určení otcovství na základě domněnky svědčící manželu matky dítěte nebo souhlasným prohlášením rodičů, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud (§54 odst.1 zákona o rodině). Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (§54 odst. 2 zákona o rodině).
Dovolatel za otázku zásadního právního významu – posuzováno dle obsahu dovolání - označuje otázku, zda soudy jsou v řízení o určení otcovství povinny provést revizní znalecký posudek i za situace, kdy otcovství označeného muže je potvrzeno. Tato právní otázka však, implicitně, již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25.10.1966, sp. zn. 5 Cz 128/66, uveřejněném pod č. 26, ročník 1967, na straně 182 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vyslovil závěr, že došlo-li v řízení o určení otcovství k tomu, že provedená krevní zkouška vyloučila žalovaného muže z otcovství např. na podkladě krevního skupinového systému [nyní také jiného typu zkoušky, která je podle současných vědeckých poznatků způsobilá vyloučit žalovaného muže z otcovství], pak je v zájmu spolehlivosti a přesvědčivosti rozhodnutí o určení otcovství na místě provést ještě novou krevní zkoušku [nyní také jinou novou zkoušku, způsobilou vyloučit žalovaného muže z otcovství] dalším znalcem (vrchním dobrozdáním).
Nejvyšší soud dále v stanovisku ze dne 14.11.1979, sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněném pod č. 20, ročník 1980, na str. 119–120 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vyslovil závěr, že jestliže v řízení o určení otcovství žalovaný muž tvrdí, že není otcem dítěte a že otcem je jiný muž, kterého označí, a uvede pro toto tvrzení závažné důvody, pak nelze jeho tvrzení ponechat bez povšimnutí. V takových případech je třeba vyslechnout podrobně matku i označené muže o jejich stycích s matkou v rozhodné době. Jestliže soulože těchto mužů s matkou v uvedené době jsou prokázány, pak zákonná domněnka otcovství svědčí nejen žalovanému, ale i těmto mužům. Za této situace musí soud s přihlédnutím k ostatním výsledkům provedeného dokazování uvážit, zda je třeba v zájmu zjištění skutečného stavu věci [red.: nyní skutkového stavu věci] provést důkaz krevní zkouškou [ nyní také jinou zkouškou, která je podle současných vědeckých poznatků způsobilá vyloučit žalovaného muže z otcovství] nejen u žalovaného, ale i u jiných mužů, jímž rovněž svědčí domněnka otcovství. Na straně 315 pak Nejvyšší soud dále uvedl, že rovněž při provádění důkazu vyšetřením HLA skupinových systémů bílých krvinek musí ovšem soud dbát o to, aby odborným závěrům předcházelo náležité zjištění potřebných pokladů, i o to, aby závěr této zkoušky o vyloučení muže z otcovství dítěte byl ověřen další zkouškou (vrchním dobrozdáním). Je třeba postupovat obdobným způsobem, jaký je v praxi zaveden v případech vylučujících posudků provedených vyšetřením skupinových systémů červených krvinek. Tento postup má své opodstatnění, neboť i při vyšetření HLA skupinových typů bílých krvinek se mohou vyskytnout některé serologické a genetické nepravidelnosti a kromě toho i u tohoto typu znaleckého dokazování má význam komplexnost použitých diagnostických sér, nehledě k možnosti vlivu případných zevních faktorů.
V rozhodnutí ze dne 17.6.2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 4, ročník 2009, str. 134 Nejvyšší soud vyslovil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.
Z výše uvedené judikatury se tak podává, že k vypracování vrchního dobrozdání soudy přistupují v případě, že otcovství označeného muže je podle vyhotoveného znaleckého posudku vyloučeno. Je tomu tak proto, aby se vyloučily pravděpodobné omyly a zevní faktory, které mohly vést k výsledku vylučujícím označeného muže. Jinak je tomu, ale v situaci, kdy otcovství muže je potvrzeno. Vypracování vrchního dobrozdání by zde přicházelo v úvahu tehdy, jsou-li přítomny důvody zakládající pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku. Ty mohou být namítány účastníky, nicméně soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (srov. §132 věta za středníkem o.s.ř.). Taková situace by nastala například tehdy, jestliže by žalovaný v řízení předložil listinný důkaz - posudek znalce vypracovaný mimo soudní řízení, který by otcovství žalovaného vylučoval. V přezkoumávané věci však soudy nižších stupňů neměly důvod k vypracování vrchního dobrozdání, neboť žalobce ve vztahu k znaleckému posudku znalce Doc. Mgr. J. D., Ph.D. toliko uváděl, že „v žádném případě nechce zpochybňovat znalecký posudek Mgr. D., přesto mu nevěří“ (dopis žalovaného ze dne 20.10.2009), „že výsledky snad byly i nějakým nedopatřením zmanipulované“ (dopis žalovaného ze dne 1.12.2009), či „že posudku nevěří“ (odvolání žalovaného doručené soudu prvního stupně dne 21.1.2010). Změnu v právním názoru odvolacího soudu, která by vedla k potřebě doplnění dokazování vypracováním vrchního dobrozdání, však nemohlo založit ani tvrzení žalovaného (uplatněné již před soudem prvního stupně v podání ze dne 16.6.2007) o sexuálních stycích žalované s jinými muži. Znalec totiž v posudku uvedl, že ať jsou jiné důkazy ve prospěch otcovství žalovaného vůči nezletilému ve srovnání s otcovstvím neznámého nepříbuzného muže (vyjádřené jako apriorní pravděpodobnost otcovství) jakkoli velké, toto vyšetření je posiluje 18 258 471 krát. Metodou aposteriorní pravděpodobnosti dospěl znalec k pravděpodobnosti 99,99999%, což je možno brát jako prakticky prokázané otcovství.
Jestliže žalovaný i v dovolacím řízení setrvává na požadavku doplnění dokazování vypracováním vrchního dobrozdání, vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Uplatňuje-li žalovaný zmatečnostní důvod - tvrdí-li, že nevyhověním žádosti o odročení jednání mu byla odňata možnost před soudem jednat – pak je třeba uvést, že od 1.1.2001 tzv. zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o určení otcovství nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu