ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1486.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1486/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a/ H. V. , a b/ M. M. , obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni-Hostivicích, Západní 449, proti žalované obchodní společnosti BAUER MEDIA, v.o.s. , IČO 49709968, se sídlem v Praze 5, V. Huga č. 6, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 27/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 261/2009-47, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 31 C 27/2009-33, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v týdeníku Pestrý svět omluvu ve znění: Dne 13. listopadu 2008 jsme v týdeníku Pestrý svět uveřejnili článek pod názvem „H. V. M. M. Nekalé praktiky“, v němž jsme oba nepřímo obvinili z toho, že kniha Golden Kids 40 let s legendou je napsána na jejich objednávku, a dále jsme je obvinili z toho, že prodejem této knihy se obohacují na úkor zbylých dvou členů Golden Kids. Tato tvrzení byla a jsou zcela nepravdivá, což jsme v době vydání článku věděli. Neoprávněně jsme zasáhli do osobnostních práv paní H. V. a pana M. M., a za tento zásah se jim omlouváme. Bauer Media, v.o.s. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Výrok ve věci samé soud prvního stupně odůvodnil soud prvního stupně závěrem, že žalobci žádají omluvu, která svým obsahem neodpovídá tvrzením uvedeným v předmětném článku, kterými mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobců. Omluva je nepřiléhavá a tudíž nepřiměřená a nemohla tak být žalobcům ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako zadostiučinění přiznána.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 261/2009-47, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obsahem dotčeného článku nebylo zasaženo do osobnostních práv žádného ze žalobců, takže nebyly splněny předpoklady občanskoprávních sankcí podle §13 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 15. února 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí s tím, že by soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním – zejména se neztotožňují s tím, že by článek neobsahoval nepřímé obvinění žalobců z toho, že kniha je psána na jejich objednávku. Bylo pak nutno provést nikoliv jazykový výklad obsahu článku, ale výklad logický. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatelé namítali použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil. Těžiště dovolání pak spočívá na uplatněném dovolacím důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované náklady nevznikly, zatímco žalobci nemají na jejich náhradu nárok.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu