ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1509.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1509/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. , se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, reg. č. B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Bruntále, se sídlem v Bruntále, Ruská 3, o zaplacení částky 622.252,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pod sp. zn. 10 C 348/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2008, č.j. 56 Co 220/2008-216, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30.216,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 55.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11. dubna 2008, č.j. 10 C 348/2004-178, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 622.252,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. července 2003 jako postupník od postupitele České spořitelny, a.s., pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 5311 – 2515059 – 828, poskytnutého v původní výši 733.082,20 Kč, uzavřené dne 20. března 1992, tedy pohledávku za dlužníkem – společností GOLEM-IMPEX, s.r.o., a to jistinu v částce 523.776,20 Kč s příslušenstvím (tj. v souhrnné výši částku 2.907.214,22 Kč), zajištěnou zástavním právem k nemovitosti – objektu občanské vybavenosti bez č.p. na pozemku parc. č. 4507, zapsaném na LV č. 1722 a 1870 pro obec Bruntál, k.ú. Bruntál-město, v katastru nemovitostí u tehdejšího Katastrálního úřadu v Bruntále, ve spoluvlastnictví společnosti MIDAR, spol. s r.o. a fyzické osoby, M. R. Uvedené zástavní právo vzniklo na podkladě zástavní smlouvy ze dne 20. března 1992 a bylo registrováno tehdejším Státním notářstvím v Bruntále dne 6. dubna 1992 pod č. reg. 2R III./131/1992. Podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. července 2003 je toto zástavní právo nyní zapsáno v katastru nemovitostí pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Bruntále, ve prospěch žalobce. V řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 1E 1425/2001 ve věci oprávněného Finančního úřadu v Bruntále proti povinnému M. R. bylo o rozdělované podstatě rozhodnuto usnesením ze dne 9. dubna 2004, č.j. 1E 1425/2001-154, tak, že ve druhém pořadí (po pohledávce státu z titulu nákladů řízení) byla z výtěžku prodeje uspokojena pohledávka oprávněného finančního úřadu v Bruntále v částce 622.252,80 Kč. Zástavní právo k označené nemovitosti bylo podle §72 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaného ke dni 29. března 2000. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení o výkon rozhodnutí téže nemovitosti byla porušena řada procesních práv žalobce, neboť mu nebyly jako zástavnímu věřiteli doručeny usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, o ceně nemovitosti, dražební vyhláška, případně usnesení o udělení příklepu na vydražené nemovitosti, a žalobce nebyl předvolán k jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. Nemohl proto přihlásit svou pohledávku zajištěnou zástavním právem na označené nemovitosti do zahájení dražebního jednání a nemohl stejnou pohledávku, včetně jejího příslušenství, vyčíslit a uvést, do jaké skupiny patří, případně popřít ostatní vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí. Soud prvního stupně se pak zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení a v obou případech dospěl k negativnímu závěru. Pokud jde o žalobce, uvedl soud prvního stupně, že v dané věci vznikl nárok na zaplacení postoupené pohledávky podle smlouvy o úvěru nejpozději do 31.prosince 1993, tedy před datem 1. září 1998. Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998 se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, které však v dané věci neexistovalo. Pasivní legitimaci žalovaného pak žalobce neprokázal a ani netvrdil rozhodné skutečnosti, na základě kterých by byla dána.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 622.252,80 Kč. Současně nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu hodnocení. Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě se jedná o žalobu z lepšího práva, neboť část výtěžku prodeje nemovitosti odpovídající výši žalované částky byla v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vyplacena žalovanému na úkor žalobce a tím bylo ve stejném řízení porušeno žalobcovo právo na uspokojení jeho pohledávky zajištěné zástavním právem na dražené nemovitosti. Vzhledem k datu účinnosti smluvního zástavního práva sjednaného ve prospěch právního předchůdce žalobce (6.4.1992) měla být žalobcova pohledávka zařazena ve smyslu §337 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) do třetí skupiny pohledávek uspokojovaných ve výkonu rozhodnutí z rozdělované podstaty a podle odst. 5 téhož ustanovení, písm. d) měla být uspokojena před pohledávkou žalovaného, neboť jeho zástavní právo k nemovitosti vzniklo teprve ke dni 29. března 2000. S poukazem na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 25 Cdo 2489/2003, dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobce podle §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 23. prosince 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil žalobu jako žalobu z lepšího práva, ačkoli stěžejní nezákonností, ke které v průběhu řízení o výkon rozhodnutí došlo, bylo to, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu došlo k faktickému popření práva žalobce řádně uplatňovat svá práva při řízení. Skutečnost, že na úkor žalobce byl uspokojen jiný účastník řízení, tak nenastala v důsledku nesprávného rozhodnutí o výtěžku (jak tomu bylo v případě odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 25 Cdo 2489/2003), nýbrž v důsledku toho, že soud neumožnil žalobci uplatnit svůj nárok vůči povinnému z výkonu rozhodnutí. Proto se domnívá, že nárok žalobce nelze uplatnit z tohoto titulu, ale jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou, zda žalobci vůbec svědčilo lepší právo při výkonu rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce (prostřednictvím své advokátky) ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele a navrhl, aby dovolací soud předmětné dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho mínění správné.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vychází z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zejména namítá, že žalobce se nemohl domáhat náhrady žalobou z lepšího práva, ale výlučně žalobou na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. O nesprávné právní posouzení věci pak jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tak tomu je tehdy, jestliže soud použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže aplikuje sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci přitom může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu s exekučním řízením souvisí rovněž tzv. žaloba z lepšího práva, kterou soudy projednávají ve sporném řízení. Jde o žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl v exekuci vyplacen výtěžek, popř. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku povinného získal.
Je-li – podle skutkového vylíčení – důvodem žaloby tvrzení, že výtěžek z exekuce (jeho část) náležel žalobci, jehož právo na uspokojení pohledávky proti jeho dlužníkovi (povinnému v exekuci) bylo porušeno tím, že na jeho úkor výtěžek (jeho část) neprávem získal žalovaný, jde o nárok z bezdůvodného obohacení (srov. např. již dříve citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2005 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 14. ledna 2009 , sp. zn. 28 Cdo 4531/2008).
V případě tzv. žaloby z lepšího práva se jedná o žalobu na plnění [§80 písm. b)], kterou se třetí osoba (jako žalobce) domáhá po osobě (jako žalovanému), které byla v řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.) povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti anebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění. Důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky (mzdy, platu apod.) nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci, nemovitosti nebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení, byl těmto osobám v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu výkonu rozhodnutí než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) tento výnos (výtěžek) náležel jemu. Tato žaloba uvedeným způsobem slouží ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) výkonu rozhodnutí bylo ve vykonávacím řízení porušeno.
Třetími osobami se tu rozumí osoby, které ve vykonávacím řízení nebyly oprávněnými, dalšími oprávněnými nebo povinnými a které se nezúčastnily řízení o výkon rozhodnutí ani v té jeho části, v níž se jednalo a rozhodovalo o uhrazení pohledávek věřitelů povinného. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (§451 obč.zák.).
Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem (zákonem upravujícím nařízení a provedení výkonu rozhodnutí), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. Občanský soudní řád, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Jaroslav Bureš a kol.: komentář II. díl, C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 2223 - 2224).
K argumentaci odvolatele, že svůj nárok mohl žalobce uplatňovat výlučně jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., uvádí dovolací soud, že bylo-li ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se následně projevily v obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu zvažovány jedině podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2010, sp.zn. 25 Cdo 1293/2009).
Je třeba připomenout, že v případném sporu o náhradu škody, která by měla být způsobena vadným soudním rozhodnutím, je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. BECK). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobce v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním písemného vyjádření k dovolání žalovaného a činí podle §1 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5) §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 24.880,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného - (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše s připočtením částky 5.036,- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 o. s. ř.).
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 30.216,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalobci, a to k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu