ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1523.2011.2
sp. zn. 30 Cdo 1523/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. B. , a b) J. Z. , zastoupených Mgr. Michalem Dobešem, advokátem Advokátní kanceláře Dobeš & Dobešová, se sídlem v Brně, Křenová 71, proti žalované Jusufi Sait, s. r. o. , se sídlem v Břeclavi, Slovácká 152, zastoupené Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, za účasti J. B. , jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 72/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2009, č.j. 14 Co 736/2008-140, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dobeše, advokáta Advokátní kanceláře Dobeš & Dobešová, se sídlem v Brně, Křenová 71.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (částečným) rozsudkem (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 14. února 2008, č.j. 8 C 72/2007-78, určil, že žalobci b) a c) „jsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální ½ objektu občanské vybavenosti č.p. 716, nacházející se na pozemku parcela č. st. 872 – zastavěná plocha, zapsaného na LV č. 2121 pro obec a k.ú. K.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci b) a c) [nyní označenými jako žalobci a/ a b/ (dále též „žalobci“)] a žalovanou. Dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. března 2003 uzavřeli žalobci (jako prodávající) s J. B. (jako kupujícím, v tomto řízení vystupujícím v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované), je (absolutně) neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že o žalobě podané (původně) žalobcem a) – J. K., bude teprve rozhodnuto.
Usnesením ze dne 22. února 2011, č.j. 8 C 72/2007-270, soud prvního stupně rozhodl tak, že „Řízení ve věci se ve vztahu mezi žalobcem a) (J. K.) , žalovaným a vedlejším účastníkem zastavuje“ , a dále ve vztahu mezi těmito účastníky rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k posledně uvedené skutečnosti jsou proto v záhlaví tohoto rozhodnutí žalobci E. B. a J. Z., původně vystupující jako žalobci b) a c), nyní označeni shora uvedeným způsobem.
Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2009, č.j. 14 Co 736/2008-140, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že pro neurčitost sjednání kupní ceny je předmětná kupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. a že žalobci touto smlouvou nepozbyli své (spolu)vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta žalovaná (dále již „dovolatelka“) včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm sice výslovně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatelka v něm fakticky uplatňuje – tvrzením, že se odvolací soud, resp. oba soudy (v rozhodnutí) nezabývaly řešením níže uvedené právní otázky – dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatelka totiž nezpochybňuje závěr odvolacího soudu (resp. soudů) o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, avšak namítá, že „Problémem, který z rozhodnutím (myšleno zřejmě: „který rozhodnutím“) odvolacího soudu zjevně nastal, a kterým se rozhodující soudy ve věci samé nikterak nezabývaly, když podnětem k samotnému projednání byla žaloba na určení vlastnického práva, je samotné vlastnické právo třetí osoby (žalované), která předmětnou nemovitost v mezidobí (,) avšak ještě před zrušením napadené kupní smlouvy nalézacím soudem (,) řádně a v dobré víře nabyla.“ Podle dovolatelky „Jde tedy o zásadní problém, zda vlastnictví k označeným nemovitostem bude navráceno původnímu převodci, který byť jednal s jednoznačným záměrem nemovitost zcizit, nebo zda toto vlastnické právo zůstane třetí osobě, která byla postavená mimo právní vztah, v němž došlo k jeho zrušení.“ Dovolatelka má za to, že v dané věci lze „analogicky vycházet z nálezu Ústavního soudu v intencích rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a dále z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, podle kterých se dochází k závěru, že třetí osoba, která nabyla vlastnického práva v dobré víře, nemůže pozbýt svých práv, tedy vlastnických práv.“ Namítá také, že při rozhodování „za podstatné měl odvolací soud rovněž vzít, zda žalovaná nabyla nemovitost v dobré víře“ , která „nebyla nikým a ničím v průběhu dosavadního řízení zpochybněna.“ Rozhodnutí odvolacího soudu je nelogické a neposkytuje dovolatelce žádnou ochranu před jednáním žalobců, neboť „nabyvatel v osobě žalované nemůže přijít o své vlastnického právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem věci jedná v dobré víře a nemůže vědět a nevěděl, o jiných skutečnostech majících vliv na předpokládaný převod vlastnického práva a nejednala by tzv. dobromyslně.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, a aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedli, že dovolání v této věci není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam především s ohledem na to, že otázka dobré víry třetích osob při nabývání vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka byla již v rozhodnutích Nejvyššího soudu několikrát shodně řešena (např. ve věcech sp. zn. 30 Cdo 57/2008, 30 Cdo 438/2006, sp. zn. 30 Cdo 22 Cdo 1836/2002, sp. zn. 22 Cdo 536/2000) tak, že od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce, který vlastníkem není, za vlastníka nemovitosti. Nejvyšší soud v těchto svých rozhodnutích respektuje zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než měl sám. V případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy se vedlejší účastník nikdy nestal vlastníkem předmětné nemovitosti a nemohl tedy vlastnické právo k předmětné nemovitosti převést. Pokud odvolací soud podle názoru dovolatelky vyvodil ze skutkových zjištění nesprávné právní názory, nejedná se o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání dovolatelky usnesením odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení (každému ve výši 16.320,- Kč).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelkou v dovolání vymezená otázka týkající se nabytí vlastnického práva v dobré víře je fakticky uplatněna prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojitosti s tvrzením, že odvolací soud, resp. oba soudy pochybily, pokud se otázkou dobré víry (ve svých rozhodnutích) nezabývaly. Jinými slovy řečeno, dovolatelka vytýká (také) odvolacímu soudu, že se nezabýval okolnostmi dobré víry dovolatelky při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tedy namítá, že (pro absenci vypořádání se s touto otázkou v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu se však dovolatelce přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu založit nepodařilo. Je tomu tak proto, že dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu není (vůbec) založeno na řešení otázky nabytí vlastnického práva dovolatelky k předmětným nemovitostem v dobré víře, resp. že uvedená okolnost, kterou dovolatelka v odvolacím řízení ostatně ani nenamítala, nebyla zohledněna při rozhodování odvolacího soudu (odvolací soud se s ní nevypořádal v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku), přirozeně přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání by ovšem nemohla být založena ani při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť k problematice nabytí vlastnického práva od nevlastníka Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz , zejména pak níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 29/2007“), zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 56/2010“)].
Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in http://nalus.usoud.cz ), mj. judikoval, že „obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“ , avšak „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu §134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. §134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má).
Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R 56/2010 zdůraznil, že „Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06) , jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry neplyne“ , není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu judikovaného názoru na „nosných důvodech“ stojící argumentace ústící v závěr, že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt vlastnické právo, byl-li „nabyvatel“ v dobré víře, a že v takovém případě se právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz ) či vydržení stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv byl v odborné literatuře chápán jako „speciální způsob časového omezení účinnosti právních norem do minulosti“ (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že „spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.“ (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela jednoznačně uvedeno, že „v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana poctivého nabyvatele“ , resp. že „v občanském právu je institut nabytí od nevlastníka vyloučen...“ (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků podle §19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobců doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobcům vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. každému ze žalobců celkem částka 8.160,- Kč. Dovolatelka společně s vedlejším účastníkem na její straně byli zavázáni k této náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně k rukám advokáta žalobců (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 1. června 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu