ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1559.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1559/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J.S., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , Praha 6, Tychonova 221/1, s adresou pro doručování Úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, náměstí Svobody 471, Praha 6, o zaplacení částky 447.837,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 294/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008, č.j. 13 Co 94/2008-104, takto:
I.
I. Dovolaní žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č.j. 17 C 294/2004-84, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 218.524,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částek 122.767,- Kč, 92.109,- Kč a 14.437,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů placených státem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2008, č.j. 13 Co 94/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil; výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel z úvahy, že mezi účastníky existuje vztah z bezdůvodného obohacení (§451 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“), když žalovaná po vypovězení nájemní smlouvy (1.5.2001) do doby než část předmětných nemovitostí od žalobce koupila (31.12.2003), je užívala a žalobci neumožnila ani vstup na ně. Při jednání dne 25. dubna 2001 žalovaná žalobce výslovně upozornila, že „na těchto pozemcích nelze hospodařit a vzhledem k zvláštnímu režimu vojenského objektu nebude vlastníkovi umožněn přístup na tyto pozemky“. Přihlédl také k námitce promlčení souzeného nároku uplatněné žalovanou, a to za dobu do 2.1.2004 (§100 odst. 1, §107 odst. 1 a 2 o.z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvody shledává v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nerozlišil její dvojjediné postavení, když v daném případě vystupovala jednak jako osoba soukromého práva, jednak jako Úřad pro civilní letectví, jehož souhlas by ve smyslu §40 zákona č. 49/1997 Sb. byl nezbytný k tomu, aby žalobce mohl na svých pozemcích hospodařit, přičemž žalobce o udělení tohoto souhlasu nepožádal. Namítá rovněž, že pozemky nebyly souvisle oplocené a jedná se o pozemky v ochranném pásmu vojenského letiště. Nesouhlasí rovněž s metodou stanovení výše obvyklého nájemného, ani se způsobem stanovení počátku subjektivní promlčecí lhůty od 1. července 2002 místo od 14. září 2003, když žalobce změnil na jednání dne 15. září 2005 právní důvod, na jehož základě požadoval zaplacení žalované částky. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §457 o.z. a §107 odst. 1 a 2 a §100 odst. 1 o.z., zejména otázku vzniku bezdůvodného obohacení a vlivu změny právní kvalifikace nároku v průběhu řízení na běh (stavění) promlčecí doby, odvolací soud posoudil zákonu konformním způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy ročník 2006 v č. 12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005). Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nemá nárok na jejich náhradu, přičemž však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu