ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1570.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1570/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 3, proti žalované PhDr. K. J. , zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 33, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 209/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č.j. 1 Co 84/2009-197, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Šípa, advokáta se sídlem v Táboře, Převrátilská 33.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č.j. 34 C 209/2007-159, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela tvrzení o tom, že jí pan J. S. řekl, že pokud mu žalovaná neposkytne peněžní prostředky, bude svědčit proti žalované ve věci jejího napadení policistou T. Č., výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zajistila na vlastní náklady uveřejnění omluvy v pořadu TV Nova „Na vlastní oči“, ve znění: „ Omlouvám se J. S. za to, že jsem v pořadu TV Nova, Na vlastní oči“ dne 27. 9. 2006 nepravdivě uvedla, že mi pan J. S. řekl, že pokud mu neposkytnu peněžní prostředky, bude svědčit proti mé osobě ve věci mého napadení policistou T. Č.,“ výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 500.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2009, č.j. 1 Co 84/2009-197, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 27. 9. 2006 byla v pořadu „Na vlastní oči“ odvysílána reportáž „Jak nová poslankyně možná zničila jednou lží jednomu policistovi jeho život“, v níž zazněl ze strany žalované výrok, za který žalobce požaduje omluvu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které odůvodňují závěr o tom, že předmětným výrokem žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce vzhledem ke všem okolnostem v dané věci tedy i k tomu, co předcházelo pronesení uvedeného výroku, kterým v podstatě žalovaná reagovala na předcházející jednání žalobce. Nelze tedy ani dovodit odpovědnost žalované podle §13 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. prosince 2009 dovolání, doplněné podáním jeho zástupkyně ze dne 8. února 2010. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má za to, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vymezuje k posouzení tyto otázky:
- Je soud oprávněn bez znaleckého posudku či odborného vyjádření posoudit autorství textu, v daném případě e-mailové zprávy na základě podobnosti užitých formulací?
- Je soud oprávněn zamítnout žalobu a fakticky tak odepřít právo na ochranu osobnosti v konkrétním případě tehdy, pokud dospěje k závěru, že dehonestující útoky byly vzájemné a žalobu podal pouze jeden z účastníků?
- Jakým způsobem má být zohledněna otázka proporcionality a možného dopadu vzájemných dehonestujících aktivit, za situace, kdy žalobce vyjádřil svůj dojem z chování žalované, naopak žalovaná v médiích prezentovala svou verzi jako fakt, prokázaný dehonestující výrok byl učiněn veřejně, odpovídající tvrzené útoky ze strany žalobce pak v soukromé e-mailové korespondenci a v případě žalované se jedná o osobu veřejně činnou, zatímco žalobce je obyčejným občanem.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dán podle dovolatele i v důsledku překročení své pravomoci soudem způsobem popsaným v první otázce a odmítnutí provedení důkazů ve vztahu k výše uvedeným otázkám. Další pochybení spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který nevzal v potaz tvrzení dovolatele, že se ohrazoval proti nepravdivým skutečnostem o něm uvedeným, zejména proti označení korunního svědka a neprovedl dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Nc 2097/2007. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, případně i rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí příp. zamítnutí. Současně požadovala přiznání nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč.zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 2547/2000), přičemž odvolací soud toto rozhodnutí zbudoval na konkrétních skutkových zjištěních na něž v rozhodnutí odkazuje. Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč /srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalované 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. dubna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu