ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1699.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1699/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně E. V. , zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalovaným 1) Mgr. R. B. , 2) A. S. , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín III, Politických vězňů 98, 3) České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 92/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č.j. 1 Co 68/2010-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala omluvy a přiznání finančního zadostiučinění s odůvodněním, že první a druhou žalovanou mělo být do jejích osobnostních práv zasaženo tím, že prvá žalovaná žalobkyni ustanovila za procesního opatrovníka druhou žalovanou, čímž opatrovnici poskytla osobní údaje žalobkyně a to za situace, kdy pro to nebyly splněny podmínky; dále mělo být do jejích osobnostních práv zasaženo tím, že v soudním řízení bylo zkomoleno její jméno na „V.“ místo správného „V.“.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.10.2009, č. j. 36 C 92/2008-127, zamítl žalobu, aby první dvě žalované společně a nerozdílně zaslaly žalobkyni omluvu za zneužití pravomoci veřejného činitele ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 14 C 96/96 (výrok I. ), aby třetí žalovaná zaslala žalobkyni omluvu za to, že v označené věci byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem a nebylo jí zajištěno právo na spravedlivý proces (výrok II.), aby žalované společně a nerozdílně žalobkyni zaplatily 150.000,- Kč ( výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně uzavřel, že otázky, které se týkají práva na spravedlivý proces, nemohou být předmětem řízení o ochranu osobnosti a že na jednání prvé a druhé žalované se vztahuje tzv. úřední licence (správně zákonná licence úřední) a tyto žalované z mezí úřední licence při svém jednání nevybočily. Vyloučil vznik újmy na straně žalobkyně, neboť tvrzený zásah do osobnostních práv je nezpůsobilý újmu vyvolat. Nadto uzavřel, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích žalobkyně je promlčen.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 1 Co 68/2010-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou a třetí žalovanou a žalobkyní a druhou žalovanou. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že první a druhá žalovaná jednaly v rámci tzv. zákonné licence. Vybočení z výkonu funkce soudce či opatrovníka, které by s ní věcně, místně a časově souviselo a zakládalo tak přímou odpovědnost prvních dvou žalovaných nebylo zjištěno a ostatně žalobkyní ani tvrzeno. Neoprávněný zásah neshledal odvolací soud ani v několikeré záměně správného příjmení „V.“ za nesprávné „V.“, neboť nesprávné příjmení není svým obsahem dehonestující, kterým by mohla být snížena její čest, důstojnost a není jím ani dotčeno právo na jméno, neboť nedošlo k jeho neoprávněnému užití ani k jakékoliv jiné dispozici. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 96/96, či řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 E 940/2001. Rovněž odvolací soud považoval nárok žalobkyně podle §13 odst. 2 obč. zák. za promlčený, když uzavřel, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je majetkové povahy, který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, která v době podání žaloby již marně uplynula.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Poukazuje na důvody, které již podrobně rozváděl v odvolání, zejména na nesprávné označení příjmení žalobkyně v soudním řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, na závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.9.2004, č. j. 23 Co 479/2004-74 o tom, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 96/96 nebyly splněny všechny podmínky pro ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu (§29 odst. 2 o. s. ř.), s čímž dovolatelka spojuje závěr, že postupem nalézacího soudu ji byla odňata možnost jednat před soudem. Zneužití pravomoci veřejného činitele spatřuje dovolatelka v tom, že Okresní soud v Kolíně ve věci jednal, ačkoliv nebyl místně příslušný. Konkrétní zásah do osobnostních práv žalobkyně spatřuje v jednání prvé žalované, která druhé žalované jako opatrovnici poskytla údaje o žalobkyni (zejména jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo apod.) a v tom, že druhá žalovaná následně s těmito údaji (blíže nevymezeným způsobem) nakládala. Exces prvé a druhé žalované pak měl spočívat v nesprávném postupu soudu, který vedl k ustanovení opatrovníka, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spojuje s tím, že v průběhu řízení byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, jako základní předpoklad odpovědnosti žalovaných podle §13 obč. zák. Odkazuje-li advokát dovolatelky na žalobkyní podané dovolání, pak se z jeho obsahu – vedle podrobné rekapitulace jednotlivých soudních řízení a vad kterými trpí – podává, že žalobkyně brojí proti krácení jejího starobního důchodu a vrácení již sražených částek. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu neuvádí, toliko opakuje námitky, se kterými se již soudy obou stupňů vypořádaly. Poukazuje na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z judikatury dovolacího soudu a za správný považuje závěr odvolacího soudu, že k zásahu do osobnostního práva druhou žalovanou nemohlo dojít, neboť v mezích úřední licence nejednala protiprávně. Rovněž závěr o promlčení považuje za přiléhavý, protože právo na zadostiučinění v penězích se počalo promlčovat od tvrzeného zásahu, tedy již od roku 1997. Druhá žalovaná se výslovně vzdala práva na náhradu nákladů dovolacího řízení a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatelka namítala použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil.
Odvolací soud rozhodl v intencích právního názoru, který Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp. zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že d ošlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočení z mezí stanovených občanským soudním řádem by bylo na místě tam, kde by prvá žalovaná byla např. postižena za zneužití pravomoci veřejného činitele. To se ovšem z obsahu spisu nepodává. Správný je rovněž názor odvolacího soudu, o nemožnosti reparace zmatečnostních vad, kterými mají výše zmiňovaná rozhodnutí trpět, neboť k tomuto účelu slouží samostatný prostředek právní ochrany v podobě žaloby pro zmatečnost.
Jestliže dovolatelka dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.]
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a první a třetí žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, zatímco druhá žalovaná se práva na náhradu nákladů tohoto řízení výslovně vzdala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu