ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1743.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1743/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně R. Ď. , zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 130.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 372/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 70 Co 511/2010 - 48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 130.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 1271/2001, jehož předmětem bylo zaplacení náhrady škody v celkové výši 150.000,- Kč po čtyřech žalovaných, přičemž na žalobkyni – v původním řízení v procesním postavení čtvrté žalované - připadalo zaplacení částky 25.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 3. 9. 1999 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně. Posuzované dosud neskončené řízení bylo zahájeno dne 26. 7. 2001, v okamžiku rozhodování odvolacího soudu tedy celková délka řízení činila 9 a půl roku. Řízení proběhlo ve dvou stupních soudní soustavy, byla vydána dvě meritorní rozhodnutí, a opakovaně bylo rozhodováno o procesních otázkách. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2003 podali odvolání druhý, třetí a čtvrtý žalovaní. Řízení o odvolání druhého žalovaného bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 25. 8. 2004 a doplňujícím usnesením ze dne 16. 5. 2005. Žalobkyně dne 5. 1. 2005 zemřela, bylo proto rozhodováno o procesním nástupnictví podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. Usnesením odvolacího soudu byl rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k třetí a čtvrté žalované zrušen z důvodu nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti. Dne 25. 10. 2006 zemřel první žalovaný, proto soud řízení usnesením ze dne 25. 8. 2007 přerušil do pravomocného skončení dědického řízení, načež procesní nástupce prvního žalovaného podal rovněž odvolání, a proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně i ve vztahu k prvnímu žalovanému. V době rozhodování odvolacího soudu byla věc opět ve fázi řízení před soudem I. stupně. Soudy se svojí nečinností podílely na celkové délce řízení (nečinnost v době od 1. 11. 2001 do 7. 5. 2003, od 12. 3. 2004 do 25. 8. 2004, a v období od 24. 9. 2004 do 16. 5. 2005). Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované, která jí v rámci předběžného projednání nároku přiznala odškodnění ve výši 20.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a že přiměřeným zadostiučiněním není samotné konstatování porušení práva. Za celkovou délku řízení by žalobkyni při respektování základní částky 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení příslušelo zadostiučinění ve výši 127.500,- Kč. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že v průběhu řízení došlo k úmrtí dvou jeho účastníků, a muselo být tedy rozhodováno o procesním nástupnictví, což soudu objektivně zabránilo v pokračování řízení po dobu tři a půl roku. Takto vzniklé prodloužení řízení nelze klást k tíži Okresnímu soudu v České Lípě, dobu trvání těchto dědických řízení nelze považovat za nepřiměřenou, a je tedy na místě podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. přistoupit ke snížení základní částky odškodnění o 52.500,- Kč (3,5 x 15.000,- Kč). Důvodem pro další snížení odškodnění je pak nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni, neboť částka 25.000,- Kč, o niž se řízení vede ve vztahu k žalobkyni, není nijak vysoká, přičemž k této částce nelze přičítat úrok z prodlení a náklady řízení. Jelikož dané řízení dosud neskončilo, není zřejmé, zda v něm bude žalobkyně úspěšná či nikoliv. Nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni, který je podtrhován i tím, že žalobkyně nevyužila dostupné prostředky způsobilé odstranit nepřiměřenou délku řízení, odůvodňuje snížení základní částky podle §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/98 Sb. o dalších 55.000,- Kč na výslednou částku 20.000,- Kč. Odvolací soud rovněž uvedl, že finanční zadostiučinění nelze chápat jako nástroj pro kompenzaci případného neúspěchu v řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, neboť nesouhlasí s výší přiměřeného zadostiučinění, která jí byla přiznána a vyplacena žalovanou. Brojí proti závěrům odvolacího soudu, který snížil základní částku zadostiučinění o 52.500,- Kč proto, že prodloužení řízení v důsledku rozhodování o procesním nástupnictví nelze přičítat státu, i z důvodu, že řízení mělo pro žalobkyni nižší význam. Podle názoru dovolatelky není vůbec rozhodné, o jakou částku se původní řízení vede, ale zda došlo k průtahům v řízení. Částku 20.000,- Kč, která jí byla vyplacena žalovanou, považuje za naprosto nepřiměřeně nízkou vzhledem k délce původního řízení. Žalobkyně odkázala na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009, a uvedla, že odvolací soud byl při svém rozhodnutí veden nesprávnými a nejasnými úvahami o výši přiměřeného zadostiučinění. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit ve všech jeho výrocích a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí věci.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vznesené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž dovolací soud se výší zadostiučinění zabývá až v případě, je-li přisouzená částka zcela zjevně nepřiměřená okolnostem případu, a vymezil-li dovolatel ve svém dovolání otázku zásadního právního významu, která přesahuje hranice individuálního případu. Dovolací soud tedy při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V posuzované věci byla základní částka zadostiučinění snížena s ohledem na rozhodování soudu o procesním nástupnictví a s poukazem na nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni.
Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud podal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, nebo tehdy, jestliže řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků (§263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení (§107 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V takovém případě je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (srov. část III. bod 3 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se odvolací soud i otázkou, zda dobu trvání dědických řízení lze považovat za přiměřenou či nikoliv, a v důsledku závěru o přiměřenosti délky těchto řízení ji nepřičetl k tíži postupu Okresního soudu v České Lípě. Jeho právní posouzení co do zohlednění délky vedlejšího řízení je sice nikoli zcela přiléhající shora uvedeným výkladovým zásadám, avšak co do celkového obsahového vyznění správné, když se odrazilo při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění. Na posuzovanou procesní situaci naopak nedopadá zcela rozsudek Nejvyššího soudu, na nějž odkázala dovolatelka, neboť v tamní věci nebylo řízení přerušováno z důvodu nutnosti vyčkat dědiců původního účastníka řízení a rovněž nebylo rozhodováno o procesním nástupnictví. Nejednalo se tedy o souběh více řízení. Otázka posouzení vztahu hlavního a vedlejšího řízení již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení výsledkem svého rozhodnutí neodchýlil, tudíž nemůže představovat ani otázku zásadního právního významu.
Dalším důvodem pro snížení základní částky odškodnění byl nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni, tedy posouzení kriteria §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku uvedl, že kriterium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Některým druhům řízení přiřazuje Nejvyšší soud obdobně jako Evropský soud pro lidská práva zvýšený či dokonce mimořádný význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase (k tomu srov. část IV., písm. d) Stanoviska). Mimo tyto typová řízení je však třeba vždy zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce může tvrdit, že právě posuzované řízení má pro něj vyšší či mimořádný význam, v takovém případě je však třeba, aby tato svá tvrzení prokázal.
Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede.
Žalobkyně v posuzované věci netvrdila, že by pro ni částka 25.000,- Kč představovala částku vysokou s ohledem na její osobní a majetkové poměry. Význam předmětu řízení odvíjela od tvrzení, že k žalované částce je třeba připočítat i nemalé úroky z prodlení a značně vysoké náklady řízení. Jak však správně uvedl odvolací soud, tyto další náklady nelze připočítat k částce, jež je předmětem řízení, neboť to ještě nebylo pravomocně skončeno a nelze tedy určit, zda žalobkyně bude úroky z prodlení a náklady řízení platit či nikoliv. Tyto další náklady nadto vyplývají z rozhodnutí žalobkyně (v řízení v procesním postavení žalované) řešit spor o náhradu škody soudní cestou. Z obsahu spisu ani z tvrzení žalobkyně tedy nevyplývá, že by pro ni spor o 25.000,- Kč měl zásadní význam a právní posouzení věci odvolacím soudem se ani v této otázce neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu