ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1812.2010.2
sp. zn. 30 Cdo 1812/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) E. K., b) T. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 195/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č.j. 30 Co 456/2009 – 58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, č. j. 26 C 195/2008 – 40, zastavil řízení do částky 112.000,- Kč, uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 14.000,- Kč a do částky 1.860.000,- Kč žalobu zamítl. Podanou žalobou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Chomutově, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, v zamítavém výroku ohledně částky 613.440,- Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ohledně zamítnutí žaloby do částky 1.246.560,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci podali dne 7. 11. 1994 žalobu u Okresního soudu v Chomutově vedenou pod sp. zn. 11 C 600/94. Řízení, jehož předmětem bylo určení neplatnosti kupní smlouvy, bylo pravomocně ukončeno dne 6. 5. 2008. První úkon ve věci soud učinil v prosinci roku 1998 a až dne 18. 12. 2003 bylo nařízeno první jednání ve věci. Žalovaná poskytla mimosoudní odškodnění v částce 56.000,- Kč pro každého z žalobců.
Soudy provedly hodnocení kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Konstatovaly, že řízení trvalo téměř 14 let, bylo složité zejména po skutkové stránce (provádělo se rozsáhlé dokazování). Žalobci si stěžovali na průtahy u předsedy soudu, ovšem sami k délce řízení přispěli omluvami z ústního jednání, neodůvodněnou námitkou podjatosti vyřizujícího soudce a návrhem na změnu žaloby. Průtahy v řízení způsobené soudy byly několikaleté. Proto odvolací soud v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že délka řízení nebyla přiměřená a každému ze žalobců tak náleží zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně každému z žalobců na jejich nárok již částkou 56.000,- Kč plnila, shledal za správné přiznání další částky 14.000,- Kč pro každého z žalobců, jak to učinil soud prvního stupně. Zkoumání aktuální ekonomické situace v České republice není podle odvolacího soudu pro rozhodování o výši odškodnění významné a odkaz soudu prvního stupně na současnou hospodářskou situaci v České republice není patřičný.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby do částky 1.246.560,- Kč, napadli žalobci dovoláním, jež považují za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Opírají je o nesprávné právní posouzení věci
a nesprávnou aplikaci ust. §31a OdpŠk. Za otázky zásadního právního významu označili jednak „určování výše nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, když tato je soudy nižších stupňů určována v rozporu s pravidly ustálenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva“ a dále to, zda je možné přiznávat náhradu nemajetkové újmy ve skutkově totožných případech v rozdílné výši s ohledem na hospodářskou situaci v České republice. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, příp. aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobci v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládají. Obecně formulovaná otázka „určování výše nemajetkové újmy“ nemá sama o sobě zásadní právní význam potřebný pro dovození přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Konkrétní úvahy odvolacího soudu, na nichž založil svůj závěr o výši přiměřeného zadostiučinění, žalobci nenapadají a tím neumožňují dovolacímu soudu je přezkoumat (viz §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Na otázce vztahu výše přiměřeného zadostiučinění a aktuální hospodářské situace žalované odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když úvahy soudu prvního stupně v daném směru výslovně označil za nevýznamné. Jiné právní posouzení této otázky dovolacím soudem se nemůže v poměrech žalobců projevit příznivějším rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což neumožňuje závěr o její zásadní právní významnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu