ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1829.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1829/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o přiměřené zadostiučinění a o náhradu škody, celkem ve výši 900,276.905,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 68/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, č. j. 13 Co 335/2009 - 120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, č. j. 13 Co 335/2009 - 120, se ve výroku I, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně co do částky 76. 905.-Kč s přísl., zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; v dalším se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 180.000,- Kč s přísl. a 900,076.905,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 13 Co 335/2009 – 120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dále ještě z titulu přiměřeného zadostiučinění částku 33.330,- Kč s příslušenstvím, co do částky 900,076.905,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřihnal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se žalobou podanou poté, co jeho návrhu na předběžné uspokojení nároku u žalované nebylo vyhověno, domáhal náhrady škody ve výši 900,276.905,- Kč, sestávající ze škody ve výši 900,000.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedených u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 28 Nc 804/2002 a 9 C 55/2004, a částky 76.905,- Kč, kterou žalobce vynaložil na právní zastoupení advokátem v souvislosti s podáním stížnosti na nepřiměřenou délku předmětných řízení k Evropskému soudu pro lidská práva. Za vzniklou nemajetkovou újmu požadoval žalobce odškodnění ve výši 200.000,- Kč.
V kompenzačním řízení byl zjištěn následující skutkový stav. Řízení vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 28 Nc 804/2002 bylo zahájeno dne 29. 11. 2002 návrhem žalobce na ustanovení opatrovníka zemřelému J. M. Sch. Do řízení vstoupil dne 3. 12. 2002 vedlejší účastník B. Š. a vznesl námitku místní nepříslušnosti soudu, která byla zamítnuta. K odvolání vedlejšího účastníka byla věc předložena odvolacímu soudu, načež vznesl vedlejší účastník námitku podjatosti soudců odvolacího soudu, o které bylo rozhodováno Vrchním soudem v Praze. Usnesením ze dne 29. 3. 2004 bylo odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti odmítnuto, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou a současně bylo konstatováno, že v daném řízení nemůže vedlejší účastník vystupovat, protože se jedná o řízení nesporné. Usnesením ze dne 7. 4. 2004 byl zemřelému ustanoven opatrovník pro řízení o určení otcovství. Řízení trvalo 1 rok a 6 měsíců.
Dne 7. 5. 2004 podal žalobce k Okresnímu soudu v Táboře žalobu na určení otcovství, že J. M. Sch. je otcem žalobce, a to proti opatrovníku zemřelého (řízení vedené pod sp. zn. 9 C 55/2004). Dne 11. 5. 2004 vstoupil do řízení jako vedlejší účastník B. Š. a následně další dva vedlejší účastníci. B. Š. podal návrh na ustanovení opatrovníka žalovanému, námitku podjatosti, návrh na zastavení řízení a námitku podjatosti soudců odvolacího senátu. Dne 13. 9. 2004 opatrovník žalovaného vyslovil nesouhlas s tím, aby na jeho straně vystupovali vedlejší účastníci. Přesto bylo dále rozhodováno o jejich návrzích a nadále zasahovali do průběhu řízení o určení otcovství. Až dne 28. 2. 2006 bylo v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích konstatováno, že vedlejší účastenství, mimo jiné i B. Š., zaniklo ke dni 13. 9. 2004, kdy opatrovník žalovaného vyslovil nesouhlas s vedlejším účastenstvím na jeho straně. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2006 Okresní soud v Táboře určil, že J. M. Sch. je otcem žalobce J. S. Řízení trvalo 2 roky a 1 měsíc.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v obou řízeních vedených u Okresního soudu v Táboře došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci nemajetková újma. Řízení byla provázena průtahy spočívajícími v tom, že se soud zabýval podáními a návrhy vedlejšího účastníka řízení, třebaže v nesporném řízení vedlejší účastník vystupovat nemůže a v paternitním řízení s nimi nemělo být jednáno poté, co opatrovník žalovaného sdělil, že nesouhlasí s jejich účastenstvím na své straně. Řízení nebyla skutkově ani právně složitá, první z nich mohlo být skončeno za šest měsíců a druhé za rok. Žalobce k průtahům v řízení nepřispěl, avšak ani nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Odvolací soud vyšel z částky 15.000,- Kč za každý rok řízení, za obě řízení by tedy žalobci náleželo odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 53.330,- Kč, proto přiznal žalobci dalších 33.330,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením nároku na náhradu škody soudem prvního stupně, že mezi nepřiměřenou délkou posuzovaných řízení a škodou, která vznikla žalobci tím, že se restitucí nerozmnožil jeho majetek, není příčinná souvislost. Odvolací soud k tomu uvedl, že kroky vedoucí k určení otcovství (prohlášení za mrtvého, ustanovení opatrovníka zemřelému a paternitní řízení) mohl žalobce podniknout kdykoli dříve od roku 1945, kdy bylo známo, že je jeho otec nezvěstný a pravděpodobně padl na frontě. Již z protokolu o výslechu žalobce sepsaného před Okresním soudem v Táboře dne 14. 4. 1993 je patrno, že rodina žalobce si uvědomovala rozpor mezi skutečností a obsahem rodného listu žalobce, v němž nebyl uveden otec, třebaže bylo známo, kdo jím je. Teprve v roce 1993 se žalobce rozhodl učinit to, co mohl udělat on nebo jeho matka v průběhu předešlých 48 let, totiž nechat prohlásit otce za mrtvého. Žalobce měl k dispozici potřebné důkazy (prohlášení o otcovství k nemanželskému dítěti) s jejichž pomocí by podle přesvědčení odvolacího soudu ve sporu o určení, že J. M. Sch. je jeho otcem, již dříve uspěl. O ustanovení opatrovníka pro zemřelého mohl požádat již po skončení řízení o prohlášení za mrtvého, tj. po 1. 5. 2001, tedy o rok a půl dříve než ve skutečnosti učinil. Přitom rozsudek o určení otcovství nabyl právní moci dne 16. 6. 2006, tedy o rok a čtvrt později, než žalobce potřeboval pro podání návrhu na obnovu správního (restitučního) řízení. Žádostí Okresního pozemkového úřadu v Kutné Hoře ze dne 15. 7. 1999 byl žalobce vyzván k předložení rozsudku soudu o určení otcovství, žalobce tedy věděl, že o otcovství žalobce musí rozhodnout soud. Odvolací soud dále zmínil, že žalobce mohl v průběhu řízení o ustanovení opatrovníka a řízení o určení otcovství namítnout, že s vedlejšími účastníky nemá být jednáno.
K nároku žalobce na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva odvolací soud nad rámec důvodů zohledněných soudem prvního stupně uvedl, že jelikož žalobce se stížností neuspěl, lhostejno z jakých důvodů, náklady vynaložené na její podání mu nelze přiznat. Kromě toho žalobce nedoložil, že by tyto náklady svému právnímu zástupci byl uhradil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 900,076.905,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že mezi prokázaným nesprávným úředním postupem soudu a škodou vzniklou žalobci neexistuje příčinná souvislost. Podle ustálené judikatury příčinná souvislost je dána, pokud nebýt konkrétního jednání, ke škodě by nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž postačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Průtahy v obou řízeních vedly k marnému uplynutí lhůty pro podání návrhu na obnovu správního (restitučního) řízení, příčinná souvislost je zde tedy nepochybně dána.
Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení vynaložených v souvislosti se stížnosti podanou k Evropskému soudu pro lidská práva dovolatel uvedl, že stížnost podal již v roce 2005 před novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Praxe ESLP ve vztahu k těmto stížnostem je taková, že jsou posuzovány jako nepřijatelné z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, přestože byly podány v době, kdy vnitrostátní právo žádné prostředky nápravy neupravovalo. Žalobce nemá jinou možnost jak dosáhnout přiznání náhrady nákladů řízení, které vynaložil v souvislosti s podáním své stížnosti k tomuto soudu. Vzhledem k tomu, že žalobci byla následně přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, byla žádost k ESLP podána důvodně a žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které byly účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu. Žalobce je přesvědčen o tom, že nemusí prokazovat, že tyto náklady byly vynaloženy. I kdyby však byl povinen jejich zaplacení prokázat, bylo povinností soudu ho vyzvat, aby tuto skutečnost doložil. Dovolatel navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že o nákladech vzniklých v souvislosti s podáním stížnosti k ESLP rozhoduje tento soud, a proto je stěžovateli nemůže přiznat národní soud podle §31 zákona č. 82/1998 Sb. Nadto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Navrhla dovolání žalobce zamítnout.
Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 1. 2010, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda má žalobce nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených na právní zastoupení při podání stížnosti k ESLP, která byla podána z důvodu nepřiměřené délky soudních řízení před soudy České republiky před novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., neboť tato otázka byla soudy posouzena v rozporu s judikatorní praxí dovolacího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je (jen) v tomto rozsahu přípustné a důvodné.
Podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva představovalo pro stěžovatele před novelou zákona č. 82/1998 Sb. zákonem č. 160/2006 Sb. jediný dostupný a účinný prostředek nápravy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a proto náklady vynaložené na právní zastoupení stěžovatele při podání stížnosti k ESLP lze považovat za účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu. Náklady řízení spojené s podáním stížnosti k ESLP je možné považovat za škodu ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk tehdy, jestliže byl poškozený jako stěžovatel odkázán ESLP na vnitrostátní prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení nebo jestliže stěžovatel sám po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. požádal o zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. a následně ESLP rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, a náklady spojené s podáním stížnosti mu nebyly ESLP v konečném rozhodnutí přiznány (neboť jsou splněny i podmínky §31 odst. 2 OdpŠk). Názor odvolacího soudu, že je lhostejno, z jakých důvodů žalobce se svojí stížností neuspěl, je mylný. Mylná je rovněž domněnka žalobce, že nemusí prokazovat, že tyto náklady skutečně vynaložil. Žalobce naopak musí prokázat, že mu škoda v podobě nákladů na právní zastoupení skutečně vznikla, přestože se náhrada škody nakonec určí podle advokátního tarifu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009, dostupný na www.nsoud.cz ).
S dovolatelem lze souhlasit i v tom, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevyzvaly, aby v souvislosti s tvrzeným vynaložením nákladů na právní zastoupení spojených s podáním stížnosti k ESLP navrhl důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení. Zamítl-li soud žalobu proto, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59).
Odvolací soud tedy nesprávně právně posoudil nárok žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech na zastoupení advokátem při podání stížnosti k ESLP a nadto zatížil řízení popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále namítal, že mezi nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o ustanovení opatrovníka zemřelému a o určení otcovství a škodou vzniklou žalobci tím, že se jeho majetek nerozmnožil v restitučním řízení, existuje příčinná souvislost.
Jelikož v posuzované věci přicházelo do úvahy několik skutečností, které mohly představovat předcházející příčinu vzniku škody, bylo třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a odstupňování ve vztahu k následku (škodě). S dovolatelem lze souhlasit v tom, že příčin vzniku škodlivého následku může být více, z hlediska příčinné souvislosti je však podstatné, zda se jedná o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke škodě nedošlo. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že žalobci vznikla škoda tím, že ve správním restitučním řízení nebyly uspokojeny jeho restituční nároky. Základní příčinou vzniku škody byla skutečnost, že v průběhu správního řízení vedeného od roku 1998 nebylo možno učinit závěr, že žalobce je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy že nesplňuje zákonnou restituční podmínku a proto Okresní pozemkový úřad v Kutné Hoře rozhodnutím ze dne 25. 9. 2001, č. j. PU/319/2001, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, č. j. 45 Ca 139/2001 – 47, které nabyly právní moci dne 25. 3. 2002, rozhodl, že žalobce není vlastníkem ani oprávněnou osobou k vydání v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly tím, proč se žalobci nepodařila prokázat oprávněnost jeho restitučního nároku, přestože bylo žalobci a jeho rodině známo, že J. M. Sch. je jeho otcem. Dovolatel spatřuje základní příčinu vzniku škody v tom, že soudy nerozhodly v přiměřené lhůtě o určení otcovství, a proto on nemohl v zákonné objektivní lhůtě 3 let požádat o obnovu správního restitučního řízení. Soud prvního stupně naopak dovodil, že žalobce si vznik škody zapříčinil sám svým „laxním postojem a přístupem“, neboť byl po celou dobu restitučního řízení upozorňován na nutnost řešení otázky osobního stavu, avšak postavení této otázky najisto ponechal až do doby, kdy bylo správní řízení již pravomocně skončeno a zbývala pouze možnost obnovy řízení. Odvolací soud k tomu dále doplnil, že žalobce mohl činit všechny potřebné úkony k určení otcovství již od konce druhé světové války, kdy byl jeho otec nezvěstný, mezi prohlášením jeho otce za mrtvého dne 1. 5. 2001 a podáním žádosti o ustanovení opatrovníka podle §55 ZoR uplynul rok a půl, přičemž pokud by žalobce podal tento návrh ihned poté a posuzovaná řízení trvala tak dlouho, jak trvala, stihl by žalobce podat návrh na obnovu řízení v tříleté lhůtě.
Dovolací soud pokládá právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Podstatnou příčinou, proč se majetkový stav žalobce nezvětšil o restituované nemovitosti, není okolnost, že v důsledku dlouhého řízení o určení otcovství nestihl žalobce podat návrh na obnovu řízení, ale okolnost, že ve správním (restitučním) řízení neprokázal, že je oprávněnou osobou, přestože k tomu měl potřebné důkazy. Jinak řečeno – žalobce neuspěl v restitučním řízení proto, že v okamžiku účinnosti restitučního předpisu a ani po dobu trvání restitučního řízení nebyl vybaven takovým uspořádáním svého osobního rodině právního statutu, aby mohl být brán za oprávněnou osobu, tedy jako syn osoby, která by byla dle práva jeho otcem. Příčinou jeho neúspěchu tak nebylo to, že se o nápravu svého statusového stavu pokusil v nepřiměřeně dlouze vedených řízeních až po svém (pravomocném) neúspěchu v restitučním řízení a v kolizi se lhůtami pro uplatnění mimořádného opravného prostředku. Tento logický závěr přesvědčivě dovodil již odvolací soud. Dovolací soud má ve shodě s ním za to, že si sám žalobce po desetiletí, a ani když to bylo kvalifikovaně pro potřeby restituce nutné, nepočínal tak, aby mohl uplatňovat po předcích do úvahy přicházející práva k majetku, jehož nabytí mohl očekávat, např. již dřívějším podáním žádosti o určení otcovství, podáním žádosti o přerušení správního řízení, včasným podáním návrhu na ustanovení opatrovníka zemřelému apod. Ostražitost žalobce byla na místě již proto, že se jednalo o majetky velké hodnoty, které pravděpodobně měly pro žalobce nemalý význam. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Kutné Hoře ze dne 2. 3. 2005, č. j. PU 51/2005, o nepovolení obnovy řízení, kterou žalobce navrhoval dne 2. 2. 2005, přitom vyplývá, že žalobcem nebyla dodržena ani subjektivní lhůta 3 měsíců k podání návrhu na obnovu řízení (srov. č. l. 108-110). Lze tedy předpokládat, že ani v případě dodržení přiměřené doby řízení o ustanovení opatrovníka zemřelému a o určení otcovství by nebylo možno návrhu žalobce na obnovu řízení vyhovět, a to právě z důvodu nedodržení subjektivní tříměsíční lhůty. Nepřiměřená délka posuzovaných řízení i z tohoto důvodu nepředstavuje podstatnou a určující příčinu vzniku škody, neboť škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti.
Dovolání žalobce ve vztahu k takto vyjádřenému dovolacímu důvodu tak nelze mít za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odvolací soud své skutkové závěry založil na doktrinálně ustáleném chápání příčiny a následku ve škodních souvislostech a proto se dovolání v tomto rozsahu dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítá.
Jelikož však ve vztahu k náhradě nákladů vynaložených žalobcem na právní zastoupení k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva bylo řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navíc bylo založeno na právním závěru, který odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta prvá o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení lze poukázat toliko na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 02. 03. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu