ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2635.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2635/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského č. 156, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 24, o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 158/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2009, č.j. 19 Co 517/2008-110, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Filipa, advokáta se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského č. 156.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. září 2008, č.j. 14 C 158/2005-84, určil, že smlouva (ve výroku podrobně precizovaná) o zřízení věcného břemene ze dne 20. září 2002 je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2009, č.j. 19 Co 517/2008-110, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovanému jako osobě blízké dlužnicím nepodařilo ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) prokázat, že jejich úmysl zkrátit věřitele nemohl poznat ani při náležité pečlivosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 27. května 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má právní stránce podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní význam. Nominálně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že „v řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Konkrétně pak odvolacímu soudu především vytýká neprovedení řady jím navrhovaných důkazů. Předestírá současně konkrétní skutkové okolnosti případu. Navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud vzal v úvahu, že toto dovolání je nepřípustné. Požádal též o náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. za situace, kdy předchozí (a též vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen výlučně jen z procesních důvodů.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání však není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výklad ustanovení §42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalovaného za účelem rozpoznání úmyslu dlužnic žalobce, zkrátit uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci, přičemž vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dověděla (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 CDO 3027/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Nejde tedy o otázku právní, ale skutkovou, což ostatně nepřímo potvrzuje i samotné dovolání, které ve skutečnosti ve své podstatě nebrojí proti konkrétní aplikaci práva odvolacím soudem, ale má námitky proti skutkovým zjištěním a proti tomu, jak k nim tento soud dospěl. Z obsahu dovolání tak vyplývá především uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle zmíněného ustanovení přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.III. ÚS 10/06,uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 510,-Kč. Celkovou částku 3.060,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu