ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2819.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2819/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. Č., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova č. 5, proti žalované Městské nemocnici Ostrava , se sídlem v Ostravě 1, Nemocniční č. 20, IČO 00635162, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova ul. č. 26, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 187/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, se ve výrocích označených II. až V. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. října 2007, č.j. 23 C 187/2005-55, uložil žalované zaslat žalobkyni omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí (výrok I.) a zaplatit jí z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 500.000,- Kč (výrok II.); žalobu na zaplacení dalších 500.000,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů placených státem (výroky IV. a V.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 13/2008-109, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích, zamítl; výroky III. až V. rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že sterilizace je závažným zásahem do života ženy i její rodiny. Velmi podrobně a přiléhavě pak rozvedl na případech romských žen i celospolečenské a ústavněprávní aspekty tohoto problému. S ohledem na prokázaný zásah do osobnostních práv žalobkyně dospěl k závěru, že je namístě přisouzení morální satisfakce ve formě omluvy žalobkyni.
Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích v obecné tříleté promlčecí době (§101 o.z.). Jestliže v dané věci vznikla nemajetková újma dne 7. července 1997, avšak žaloba byla podána až dne 21. listopadu 2005, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou v řízení před soudem prvního stupně proto odvolací soud označil za důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 24. února 2009, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do výroku II. ve věci samé) podala žalobkyně dne 24. dubna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má především za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil důvodnost námitky promlčení pro tento případ, stejně jako závěr, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil v dotčené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Je skutečností, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu), bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace mimo jiné v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby v této části bylo, že v souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku s posledně uvedeným názorem ztotožnil a při svém rozhodování (ostatně i v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí) ve věci samé z něj vyšel. K vyloženému právnímu závěru dovolací soud v posuzované věci přihlédl i při svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty účastníků řízení, která patří mezi základní principy právního státu, poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí, že změna dlouhodobé právní praxe nebo soudní judikatury za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.
Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud.
V souvislosti s otázkou odůvodněnosti další námitky žalobkyně, pokud se vztahuje k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., lze poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení může být (zcela výjimečně) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je podle Ústavního soudu ustanovení §3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče, Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu