ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2859.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2859/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 88/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2008, č. j. 17 C 88/2006 – 43 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č.j. 39 Co 195/2009 – 60, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2008, č. j. 17 C 88/2006 – 43, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č.j. 39 Co 195/2009 – 60, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2008, č. j. 17 C 88/2006 – 43, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 251/99 (dále také „posuzované řízení“).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že řízení o žalobě na zaplacení částky 57.230,- Kč s příslušenstvím zahájil žalobce dne 25. 5. 1998 u Okresního soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 15. 9. 1998 vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc byla postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě a vedena dále pod sp. zn. 27 Cm 251/99. Žalobce přes opakované výzvy soudu nezaplatil soudní poplatek. Řízení bylo zastaveno, proti čemuž se žalobce odvolal a zároveň soudní poplatek zaplatil. Žalobce byl opakovaně vyzýván k doplnění žaloby, což napoprvé neučinil. Dne 6. 8. 2002 došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, v této části došlo k zastavení řízení. První rozsudek soudu prvního stupně byl částečně zrušen odvolacím soudem dne 1. 3. 2004. Druhý rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud dne 3. 11. 2005 ve vyhovujícím výroku změnil tak, že jej zamítl a v zamítavém výroku jej potvrdil. Ústavní stížnost žalobce byla dne 8. 6. 2006 Ústavním soudem odmítnuta. Žalovaná žádosti žalobce na vyplacení přiměřeného zadostiučinění nevyhověla.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době a že se jeví jako dostačující odškodnění ve formě konstatování porušení žalobcova práva. Soud prvního stupně provedl hodnocení kritérií dle ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), přihlédl zejména k tomu, že to byl žalobce, který svým přístupem přispěl k výraznému prodloužení celkové délky řízení (žalobce nespolupracoval se soudem, opakovaně nevyhověl výzvám soudu ohledně doplnění žaloby a zaplacení soudních poplatků).
Žalobce napadl obě předchozí rozhodnutí dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá jej o dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda právní závěr Evropského soudu pro lidská práva týkající se poskytování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v částkách 1.000 – 1.500 EUR za jeden rok řízení je nutno aplikovat i v národním právu. Má za to, že soudy v této věci rozhodly v rozporu se zákonem, pokud zároveň dospěly k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, avšak nepřiznaly mu žádné odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Dovolatel v odůvodnění rozhodnutí postrádá vysvětlení, z čeho soudy obou stupňů vycházely, když mu odmítly adekvátní odškodnění v penězích přiznat. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003 Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále citovaná, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Ve zbylé části dovolací soud posuzoval již jen dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Žalobce ve svém dovolání žádnou otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, neformuluje.
Dovolatelem obecně vyjádřená otázka, týkající se postupu při odškodňování nemajetkové újmy, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), stejně tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Ze Stanoviska a citovaného rozhodnutí vyplývá, že není správný předpoklad žalobce, že za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení by se měla poskytovat částka 1.000 až 1.500 EUR.
Jiné řešení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani v otázce formy žalobci přiznaného zadostiučinění. Odvolací soud totiž podrobně vyložil, a to i s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, že z důvodu výrazného podílu žalobce na celkové délce řízení, který se soudem nespolupracoval, z čehož je patrný jeho nezájem o řízení, postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Tento závěr odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010).
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou však žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu