ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3043.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3043/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce SONY KABUSHIKY KAISHA, se sídlem v Tokyu, 7-35, Kitashinagawa 6-Chome, 141-0001 Shinagawa-Ku, Japonsko, zastoupeného JUDr. Gabrielou Vendlovou, Ph.D. advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 46, proti žalovanému L. T. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 6, o určení, že zadržené zboží jsou padělky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 58/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č.j. 3 Cmo 153/2008-75, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř.:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2007, č.j. 32 Cm 58/2007-50, určil, že zboží představované 351 kusy paměťových karet označených ochrannou známkou SONY, z toho 100 kusů o kapacitě 1 GB, 200 kusů o kapacitě 2 GB a 51 kusů o kapacitě 4 GB, zajištěných rozhodnutím Celního úřadu Praha Ruzyně ze dne 25. dubna 2007, č.j. 4480b/07/194100-03, jsou padělky. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Dovodil zejména, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že zboží zajištěné celním úřadem porušuje jeho práva k duševnímu vlastnictví podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně dalších zákonů, v platném znění, neboť jde o předpoklad dalšího postupu jak zamezit porušování známkový práv žalobce.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č.j. 3 Cmo 153/2008-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel především ze zjištění, že žalobce je majitelem národní slovní ochranné známky SONY i komunitární slovní ochranné známky téhož znění, které jsou zapsány u Úřadu průmyslového vlastnictví, takže je podle Nařízení Rady č. 1383/2003 aktivně legitimován k podání žaloby. Bylo prokázáno, že zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku či nedovolené napodobeniny ve smyslu Nařízení Rady č. 1383/2003, přičemž žalovaný se pokusil toto zboží dovézt do České republiky a požádal o jeho uvolnění do volného oběhu. Došlo tak k zásahu do práv žalobce k jeho zapsaným ochranným známkám.
Žalovaný zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadl dne 12. května 2009 dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), přičemž vytýká, že soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Dovolatel poukazuje především na skutkové okolnosti případu – zejména na to, že předložil soudu faktury, ze kterých vyplývá, že zboží bylo jako originály zakoupeno. To, že jde o padělky, uvádí sám žalobce. Z žádného důkazu pak nevyplývá, že by se žalovaný chystal předmětné zboží propustit do režimu volného oběhu. Připomíná též, že je zcela běžné, že velcí výrobci zadávají výrobu svých výrobků v asijských zemích, což s největší pravděpodobností činí i žalobce. Nebylo pak objektivně zjištěno, že se (ve skutečnosti) nejedná o vlastní zboží výrobce. Požaduje proto, aby rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny, a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, protože není naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu je zbudováno na konkrétních skutkových zjištěních), se kterými žalovaný ve svém dovolání polemizuje. Fakticky tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. června 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu