ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.333.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 333/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Mgr. K. G. , zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované České republice jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 170/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Co 222/2009-35, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 34 C 170/2008-21, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Co 222/2009-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl oprávněně v materiálech bývalého ministerstva vnitra v době od 1. 3. 1987 do 16. 3. 1988 (správně do 15.3.1988) evidován v V. správě (5. správa ochrany stranických a ústavních činitelů) jako referent prvního oddělení VIII. odboru – L. Podle odvolacího soudu z obsahu kádrového spisu žalobce vyplynulo, že žalobce již dne 16. 8. 1984 požádal o přijetí do Pohotovostního pluku SNB P., v žádosti uvedl, že pro tuto službu se rozhodl dobrovolně, a v průběhu služby a v služebním poměru příslušníka SNB nepochybně měl možnost se seznámit s rozkazy ministra vnitra, takže musel vědět, ve které složce FMV je začleněn. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení oprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB v době, kterou zahrnuje ust. §2 odst. 1 věta první zák. č. 451/1991 Sb. (od 25.2.1948 do 17. 1. 1989) není rozhodné, zda žalobce byl téměř po celou dobu svého zařazení u V. správy SNB v pracovní neschopnosti a zda se snažil o ukončení služebního poměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, odvolacímu soudu vytýká, že převzal nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a předestírá skutkové závěry ke kterým měly soudy obou stupňů při správném hodnocení důkazů dospět. Zejména odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, o jakou konkrétní listinu z kádrového spisu (zřejmě „personální svazek“), tedy o jaký důkaz opřel tento závěr o oprávněnosti evidence žalobce, když navíc žádné dokazování odvolací soud ani neprováděl. Bez jakékoli právní opory a hodnocení ztotožnil odvolací soud „přemístění“ k V. správě se „zařazením“, ačkoli tyto pojmy nejsou identické, soud vůbec neprovedl v této souvislosti výklad pojmu „zařazení do složky Státní bezpečnosti“, ačkoli je to podmínkou náležité aplikace ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb. Dovolatel důrazňuje, že ne každé „přemístění“ muselo nutně znamenat „zařazení“. Navíc v konkrétním případě nebyl vydán ve vztahu k žalobci žádný konkrétní rozkaz o jeho „zařazení“. Soudy prvního stupně ani odvolací však vůbec neprovedly právní hodnocení skutkových zjištění, tedy z jakého skutkového zjištění by mělo „zařazení“ žalobce do složky Státní bezpečnosti vyplynout. Rozsudek považuje dovolatel za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť z něj není zřejmé, zda soud spatřuje důvodnost evidence žalovaného o žalobci jako osobě uvedené v §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb. v tom, že byl žalobce „evidován“ u složky Státní bezpečnosti v materiálech bývalého ministerstva vnitra, když oprávněná evidence podle zákona č. 451/1991 Sb. by předpokládala skutečné „zařazení“ příslušníka SNB do složky Státní bezpečnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. září 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak s ohledem na potřebu provedení dalšího dokazování, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Soudy obou stupňů žalobu podle §13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že vzaly po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce požádal o přijetí do Pohotovostního pluku SNB P. a že v době rozhodné podle §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb. byl oprávněně v materiálech bývalého ministerstva vnitra v době od 1. 3. 1987 do 16. 3. 1988 evidován v V. správě (5. správa ochrany stranických a ústavních činitelů). Výtky dovolatele obsažené v jeho dovolání vycházejí fakticky (§41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k nimž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Pokud pak je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolací soud se rovněž nemohl zabývat důvodností námitky věcné nepříslušnosti soudu s ohledem na ustanovení §242 odst.3 o. s. ř. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu